Bedřich Jiránek
Post bellum,

Nadávku na Němce chtěl vyžehlit vstupem do protektorátního vojska. Domů se vrátil až po válce

Napsal/a Post Bellum 17. srpna 2019

Bedřich Jiránek vyrazil v roce 1942 do kina. Dávali propagandistický film Heimkehr (Návrat) o utlačovaných Němcích v Polsku. V potemnělém sále během filmu kdosi zařval: „Vyližte nám s tím p*del! Už toho máme dost!“ Tenhle incident ho nakonec poslal do bojů v Itálii i v severní Francii, i když sám za nic nemohl. Jiránkovým vzpomínkám se věnují Příběhy 20. století.

Před osmnáctiletým Bedřichem v kině seděl německý správce místní továrny, který sebou prudce trhnul a s přísným výrazem ve tváři se na něj otočil. Druhý den si Jiránka zavolal do kanceláře. Ani za sebou nestačil zavřít a dostal facku. Mladíka v kanceláři ztloukl. Výpraskem to neskončilo. Naopak.

Tím začala Jiránkova dobrodružná anabáze. Vládní vojsko (viz níže), Itálie, partyzáni, přechod Alp do francouzské cizinecké legie a obléhání Dunkerque. Na otázku, jestli byl veden nějakou vlasteneckou ideou, odpověděl: „Ne. Jen naflákat frickům prdele!“

„Darebáci“ z protektorátu

Bedřich Jiránek se narodil 30. dubna 1924 v Úpici nedaleko Trutnova do české rodiny. Vyrůstal v dělnické čtvrti. Otec pracoval v lese, přivydělával si výrobou betlémů a figurek do divadýlek. Zemřel v třiatřiceti na tuberkulózu.

Bedřich nastoupil do továrny. Po incidentu v kině se rodina obávala perzekuce. Hrozilo jim nucené nasazení nebo vězení. Maminka Bedřicha požádala, aby se přihlásil do tzv. Vládního vojska, čímž by dali najevo loajalitu.


Vládnímu vojsku se za protektorátu posměšně přezdívalo „Háchovi Melody Boys“. Jednalo se o ozbrojený spolek, něco mezi armádou a policií. Československou armádu nacisté rozpustili. Vládní vojsko vytvářelo zdání, že protektorát představuje samostatný, obranyschopný stát. Členové pobírali žold a užívali si i jiné výhody. Velel jim zplnomocněnec wehrmachtu Rudolf Toussaint. Do této služby se upisovali dobrovolníci na 25 let, nastupovali jen čeští mladí a svobodní muži ve věku mezi 18-25 lety ve vynikající fyzické kondici. Šest tisíc mužů ve 12 praporech využívalo tři vojenské sklady, vojenskou nemocnici, ozdravovnu v horách, lyžařské výcvikové středisko a automobilové učiliště. Zajišťovali pořádek, bránili železnice, pracovali na likvidacích živelných pohrom a po bombardování. Nacisté Vládnímu vojsku nedůvěřovali. Proto na konci května 1944 většinu českých vojáků vyslali na strážní službu do Itálie.


V roce 1944 Jiránek odjel spolu s dvanácti prapory Vládního vojska do severní Itálie: „Říkali nám, že si tady v protektorátu nenechají takové české ozbrojené darebáky, ještě bychom podporovali diverze,“ vzpomíná.

Vládní vojsko v Itálii mělo střežit kasárny. Tím by se uvolnily elitní italské jednotky SS do bojů s partyzány v horách.

 

 

V Itálii to ale vypadalo jinak. I Češi byli nasazení do bojů, během nichž hromadně dezertovali. Celkem přes 800 vládních vojáků zběhlo, úředně „bylo odvlečeno“. Mezi nimi i Jiránek. Toulal se s menší jednotkou v horách kolem Turína, organizovali s partyzány přepady četnických stanic, shromažďovali zbraně. Živili se především rýží.

Po měsíci se v Alpách shromáždilo asi 500 Čechoslováků, kteří přešli přes horské soutěsky do Francie:

„To bylo to nejhorší z války. První prosekával v ledovci schůdky. Po jednom za sebou jsme pomalu stoupali do kopců. Z té rýže jsme měli všichni řídkou stolici. Ten před vámi se zastavil, stáhl kalhoty a vydělal se. Tedy moc tlačení to nebylo, spíš to stříkalo. Když jste si nedali pozor, tak jste to dostali přímo do tváře. To bylo příšerný,“ popisuje Jiránek.

Vjeli jsme na ně jak divoši

Ve francouzském Lyonu se přihlásili k cizinecké legii. Na bráně stálo heslo legionářů Légion étrangère pour mourir (vojáci k umírání). Jiránek to komentoval: „Tak na tohle se vám vy*ereme! My tady nejsme proto, abychom umírali.“

Čs. vojáci Při útoku na Dunkerque v roce 1944 (Zdroj: Post bellum)

Po měsíci si československou jednotku vyžádala exilová vláda v Londýně a zběhlí vládní vojáci dostali rozkaz připojit se u Dunkerque k Československé obrněné brigádě pod velením generála Aloise Lišky: „Chtěli mě dát k mrtvolkářům, což byli saniťáci, ale to jsem nechtěl. Chtěl jsem bojovat. Tak jsem se dostal k tankovému praporu,“ vypráví Jiránek, který se účastnil legendární ofenzivy 28. října 1944.

Na konci srpna 1944 přesunuli k Dunkerque Československou samostatnou obrněnou brigádu pod velením generála Aloise Lišky. Jednotka čítala kolem 4000 mužů. Francouzský přístav bránilo asi 12 000 německých vojáků, kteří se na obléhání dlouho připravovali.

Kolem přístavu vybudovali obranná zaminovaná pásma, vzájemně se kryjící pevnůstky a terénní překážky proti tankům. Zničili vodní kanály, čímž zaplavili skoro 60 % předpolí, místy až do výše pěti metrů. Češi chtěli donutit Němce ke kapitulaci, nepustit jednotky z města, aby neposílily ustupující wehrmacht operující na ostatních frontách v Evropě.

Největší útok Češi provedli za svítání na výročí ČSR 28. října 1944. Během rána prolomili německé linie. Wehrmacht utrpěl těžké ztráty, více než 500 mužů. Padlo 150, ostatní byli zajatí nebo zranění. Na straně Čechů zahynulo během tohoto dne 11 mužů, zraněno bylo 36 a 3 zůstali nezvěstní.

„Vjeli jsme na ně jak divoši. Nezapomenu na vyplašené zelené ksichty Němců. Nicht schießen! Ich habe vier Kinder!, volali. Každý měl najednou čtyři – pět harantů, a abychom nestříleli. Tak jsme je brali do zajetí, tam jim bylo dobře,“ vypráví Jiránek.

Boje utichly během příměří v polovině dubna. Němci ve městě kapitulovali až 8. května 1945.

Po válce Bedřich Jiránek nastoupil jako pomocník do nemocnice v Maršově. Přihlásil se do Komunistické strany Československa. Ale ani tak ho jako „zápaďáka“ nikam nechtěli. Hlásil se u železnice, na poště, udělal si školu SNB, ale úřady mu nabídly jediné místo: horník v dolech v Jáchymově. Uran rubal 25 let.


Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama
Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno
Reklama