Za druhé světové války byl Vladimír Bernát nuceně nasazen v nacistickém Německu. Po porážce třetí říše prožil bezmála pět let v zajateckých táborech na území SSSR. A pak, v Československu, strávil ještě dva roky v Pomocném technickém praporu PTP pro „nespolehlivé občany“. Stačilo, že se narodil ve špatné době na špatném místě.

Vladimír Bernát se narodil 27. prosince 1927 v Mohelnici. Rodiče pocházeli z českých obcí a v Mohelnici si nechali na splátky postavit dvojdomek, v němž bydleli spolu s německou rodinou Böhmových.

Od šesti let chodil Vladimír do české školy a po vyučování cvičil v Sokole. Ze čtyř a půl tisíc tehdejších obyvatel města se jen sedmina hlásila k české národnosti.

Vladimír Bernát v roce 2018

Ve druhé polovině 30. let se vztahy mezi Němci a českou menšinou v Mohelnici vyostřily. Vladimír vzpomíná, že při návratech ze Sokola házely německé děti po českých dětech kamení, že útoky končily pouličními bitkami, že se vracel domů s modřinami.

Dne 10. října 1938 vstoupila do Mohelnice německá vojska. Po Mnichovské dohodě se město stalo součástí nově vzniklé Sudetské župy, spadající do nacistického Německa.

Krátce předtím odešla většina Čechů do vnitrozemí. Zůstalo jen asi dvacet chudších a většinou početných českých rodin, které neměly peníze na nový začátek, Bernátovi mezi nimi. Ještě v roce 1938 zavřeli Němci českou školu a Vladimír musel zbývající ročníky dokončit v německém vyučovacím jazyce – německy neuměl, působilo mu to velké obtíže.

Dobytčákem na nucené práce

Po posledních školních prázdninách poslal pracovní úřad Vladimíra Bernáta na práce do nacistického Německa. Dne 19. září 1941 musel nastoupit do přeplněného vagónu, původně určeného na převoz dobytka:

„Byly to prasečáky, vystlané slámou a narvané lidmi. Stáli tam ženské i chlapi, a viděl jsem všelijaké věci, takové nemravné, jaké jsem v životě neviděl. Záchod byl jenom díra a prkénko, co se na něm sedělo…“

Ve vagónu jeli s ani ne čtrnáctiletým Vladimírem i dva stejně staří čeští chlapci – Jiří Ryznar z Horních Studének a Jiří Kochwasser z Rohle. Po několikadenní cestě skončili v 600 kilometrů vzdáleném Aalenu v Badensku-Württembersku.

Vladimíra zařadili do pekárny Alberta Aisslingera, kde za stravu a nocleh pracoval každý den od rána do večera. Občas se sešel s novými přáteli z vagónu, kteří dělali v truhlárně.

Po necelém roce poslaly německé úřady Vladimíra domů kvůli ekzému z mouky. Nastoupil do učení na řezníka v obci Deutsch Liebau (Německá Libina, později Horní Libina, dnes jen Libina).

Když majitel v březnu 1943 řeznictví uzavřel (musel narukovat do wehrmachtu), přešel Vladimír Bernát do řeznictví Hermanna Kauera ve stejné obci: „Využíval mě, musel jsem pracovat od rána do večera. Byl to ryzí Němec, nesnášel lidi jiných národností.“

Pět let v sovětských zajateckých táborech

V listopadu 1944 poslala nacistická správa Vladimíra Bernáta na kopání obranných zákopů před postupující sovětskou armádou. Jel do německého města Neisse v Horním Slezsku (dnes polské město Nisa). Aniž by prošel jediným dnem výcviku, vyfasoval německou uniformu. Jako vyučeného řezníka ho místo kopání zákopů poslali zabíjet prasata pro polní kuchyni. Všude okolo už bylo slyšet dunění děl a vybuchujících granátů.

Asi po měsíci přišli sovětští vojáci. Sedmnáctiletého Vladimíra vytáhli z ukrytu ze sklepa a v tisícihlavém davu ho hnali k nejbližší železniční trati. Opět musel nastoupit do vagónu pro dobytek, vlak však tentokrát mířil na východ.

Nějaký čas strávil v zajateckém táboře v Černovicích na Ukrajině a pak ho spolu s ostatními převezli do Stanislavova (dnes Ivano-Frankivsk na Ukrajině), kde byli zajatci umístěni do starého mlýna. Spali na dřevěných pryčnách, jeden vedle druhého, a „když šel někdo na záchod, už se na své místo nedostal.“

Zdrhnout. Ale kam?

Zajatci denně nastupovali na různé práce ve městě i okolí. Vladimír Bernát líčí, že stavěli například vilu sovětskému generálovi nebo pomáhali při zemědělských pracích. Jednou jejich strážné přepadla skupina banderovců, bojujících za nezávislou Ukrajinu: „Postříleli stráže a my jsme mohli zdrhnout. Ale kam? Kam…?“

Zajatci žili v drsných podmínkách. Kvůli nedostatku jídla, teplého oblečení, infekcím, nevyléčeným válečným zraněním a celkovému vysílení mnozí umírali. Vladimír Bernát měl mimo jiné za povinnost vynášet mrtvoly z lazaretu v bývalém klášteře: „Tahali jsme je do velké místnosti, a jak jich bylo víc, naházeli jsme je na vůz a zakopali mimo město.“

Po roce Vladimíra převezli do zajateckého tábora ve městě Stalino (dnešní Doněck na východní Ukrajině). Zajatci pracovali v uhelných dolech, vzdálených několik kilometrů, už jen cesta je vyčerpávala. Často se brodili hlubokým bahnem nebo prošlapávali sněhové závěje. V nízkých slujích pracovali vleže. V dolech zažil Vladimír několik úrazů, které skončily smrtí: „Na nic se nedbalo. Jenom uhlí, uhlí, uhlí.“

Vladimír Bernát vypráví, že v táboře žili lidé mnoha národností, ale za celou dobu nepotkal jediného Čecha. Setkával se s Němci, s Italy, Francouzi, Poláky nebo s Japonci. Všichni prý žili ponořeni do vlastních myšlenek, každý se staral sám o sebe. Vladimír se s nikým nesblížil, nemohl poslat jediný dopis domů, rodiče ho považovali za mrtvého: „Nevím, kde jsem vzal sílu to přežít.“

Místo uvítání znovu pod zem

V prosinci 1949 se po bezmála pěti letech a krátce před svými 22. narozeninami dočkal propuštění. Jenže ho neposlali domů, ale spolu s dalšími zajatci do západního Německa. Byl podvyživený, vážil asi 50 kilo – a byl zase sám.

Mezinárodní červený kříž mu tehdy zajistil ubytování ve městě Neuffen v Bádensko-Württembersku. Sehnal si práci, dojížděl na překladiště zboží v 30 kilometrů vzdáleném Plochingenu. Konečně mohl napsat domů, ale rodiče stejně ještě dlouho čekali na jeho návrat.

Československo ovládali komunisté a Vladimíru Bernátovi trvalo déle než rok, než vyřídil potřebná povolení. Rodina ho po návratu přijala s láskou, ale okolí na něj hledělo se strachem a nedůvěrou: „Všichni se na mě dívali jako na vraha. Věděli, že jsem prošel ruským zajetím a vrátil jsem se z Německa.“

Vladimír začal pracovat v cihelně a zhruba po roce musel nastoupit na základní vojenskou službu. Byl zařazen do pomocných technických praporů (PTP), které státu sloužily jako zdroj levné pracovní síly a v nichž vojáci dostali místo zbraní krumpáč a lopatu.

Narukoval k 55. PTP v Ostravě-Radvanicích. Zase ho poslali pod zem, dva roky pracoval ve Velkodole Stalin. Po návratu do civilu byl Vladimír Bernát až do penze dělníkem v MEZu Mohelnice.

Autoři textu Adam Drda a Vít Lucuk působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.