ROZHOVOR. Za třicet tři let od roku 1991, kdy tento nejstarší, nejzbytečnější a určitě nejdražší obchodní konflikt státu se soukromou firmou začal, se nenašel politik, který by se k němu informovaně a souvisle vyjádřil. Z kauzy Diag Human se od začátku stalo politikum a nikdo na straně státu nikdy nenašel odvahu přiznat, že v divoké době začátku devadesátých let, kdy se obsazoval farmaceutický trh v ceně desítek miliard, „někdo udělal chybu“.

Diag Human se přes třicet let odmítá vzdát. Stát odmítá respektovat pravomocné rozsudky zahraničních soudů i mezinárodních arbitráží. Hodnota sporu narůstá každý den skoro o jeden a půl milionu korun úroků. Dnes už se částka, kterou budou muset zaplatit čeští daňoví poplatníci, blíží k sedmnácti miliardám korun.

Bývalý ministr financí Miroslav Kalousek v rozhovoru pro HlídacíPes.org vzpomíná, že párkrát zažil neformální hovory, kde někdo z vlády navrhoval zaúkolovat policii nebo BIS. Prý vždy říkal: „Pánové, neblbněte, je to soukromoprávní spor a v tom procesu jsou si obě strany rovny. Jestli praskne, že si stát pomáhá zneužíváním veřejných pravomocí, hrozně nás to poškodí. To se prostě nedělá.“ Jenže právě zneužívání nástrojů státu se v kauze dělo.

Kdy jste poprvé zaregistroval ten spor?

Samozřejmě, že jsem o něm věděl od samého začátku od nás z Bechyně. Nikdy jsem netajil, že se už od osmdesátých let s Josefem Šťávou právě z Bechyně znám. Když sem v osmdesátých letech začal ze Švýcarska jezdit, tak jsme se vídali jako sousedi. Potkávali jsme se na tenise a kamarádil jsem i s jeho dcerami. Takže jsem věděl už od toho roku 1990, jak byl frustrován a zklamán z toho, že projekt, který byl s ministerstvem zdravotnictví domluven a pokládán za velmi perspektivní a s velkým potenciálem, byl zastaven způsobem, který pokládal za strašně nefér. V podstatě zničil jeho podnikání, protože to bylo založené na spolupráci s obrovskou dánskou firmou Novo Nordisk, která je dodnes jednou z největších farmaceutických firem na světě. Velmi ho to frustrovalo a často o tom mluvil.

Co se dalo udělat jinak?

Tenkrát by úplně stačilo, kdyby se Česká republika rychle omluvila a zaplatila mu jenom ty náklady, které už nainvestoval do transfuzních stanic, a on se mohl vrátit na český trh. Hlavně mu šlo o tu omluvu, aby mohl Novo Nordisku říct, že to byl jenom úlet nějakých úředníků, ale teď jsem zpátky na českém trhu. Jemu šlo o tu omluvu mnohem víc než o ty peníze. A tím by to bylo vyřízené a problém by jednou provždy skončil. Jenže ministerstvo zdravotnictví odmítalo uznat, že udělalo jakoukoliv chybu. Chovalo se z mého pohledu dost nepochopitelně, protože museli vědět, že tu jeho firmu a byznys to zničí na celém světě. Nabídl jsem v roce 1996 ministru zdravotnictví Janu Stráskému, že vzhledem k exkluzívnímu osobnímu kontaktu mu mohu pomoci sjednat pro stát výhodnou dohodu. Ministr to odmítl, což jsem respektoval.

Jinak jsem na to v politice až do roku 2002 prakticky nenarazil, protože to byla věc ministerstva zdravotnictví a ani jako náměstek ministra obrany, ani jako opoziční poslanec jsem k tomu neměl žádnou kompetenční vazbu. To už navíc každý kolem mě v té věci chodil velkým obloukem, protože věděli, že jsem Šťávův přítel.

Ale ona je to opravdu velmi zvláštní situace, když kamarád ministra vede spor proti státu, který ten ministr reprezentuje.

Vděčné téma politického bulváru. Jenže Šťáva nespoléhal na konexe, ale na právní ochranu, kterou nakonec musel začít hledat v zahraničí, když se mu jí nedostalo doma. A pokud jde o mě, jsem si absolutně jistý, že jsem nikdy neudělal jediný krok, kterým bych v tom sporu oslabil pozici České republiky. Na druhé straně se stejnou jistotou vím, že jsem se nikdy nepodílel na žádném kroku, kde stát v tom soukromoprávním sporu zneužil svou veřejnou pravomoc. O některých věcech jsem ani netušil, ty jsem zjistil až z rozhodnutí mezinárodního arbitrážního tribunálu.

O zneužívání policie nebo zpravodajských služeb jste nemohl nevědět. O tom se po roce 2003 docela podrobně psalo i s důkazy.

Tohle se přede mnou na vládě nikdy neprobíralo. Všichni – hlavně kolegové z ODS – si na to dávali velký pozor. Řada z nich je dodnes přesvědčená, že jsem dokonce vlastníkem nějakých aktivit Josefa Šťávy. Říkalo se, že už jenom to, že jsem se nikdy netajil přátelstvím se Šťávou, musí automaticky dokazovat, že jsem v konfliktu zájmů. Já jsem se navíc nikdy na jednání o kauze nikdy necpal. To, že mě obcházeli, mi vlastně vyhovovalo.

Já jsem měl velmi blízko k tehdejšímu ministru financí Eduardu Janotovi. Léta to byl můj náměstek. Byli jsme přátelé a já mu nakonec mluvil i nad rakví. Jednou za mnou přišel a říkal mi naprosto šokovaný, že po něm v kanceláři premiéra a v jeho přítomnosti chtěli, aby uvolnil peníze na uplacení rozhodců.

Stejná otázka. Byly to veřejně dostupné informace a důkazy, včetně dokumentů, prokazující zneužívání policie a tajných služeb. Nemohl jste o tom nevědět.

Jen párkrát jsem zažil neformální hovory, kde někdo z vlády navrhoval zaúkolovat policii nebo BIS. Říkal jsem vždycky: „Pánové, neblbněte, je to soukromoprávní spor a v tom procesu jsou si obě strany rovny. Jestli praskne, že si stát pomáhá zneužíváním veřejných pravomocí, hrozně nás to poškodí. To se prostě nedělá.“ Pár takových vzrušených diskuzí ve Strakovce i v Kramářově vile si pamatuji.

A co vám odpověděli?

Vždycky odpověděli, že je to v zájmu státu.

V zájmu státu je porušovat zákon?

Myslím, že ne všichni to brali jako porušení zákona. Mnoho lidí, bohužel i politiků, špatně rozlišuje mezi soukromoprávním a veřejnoprávním konáním. Vidíme to třeba dnes na diskuzích o ČEZu. Nebo si vzpomínám, jak v roce 2001 poslal ministr vnitra Gross náměstka policejního prezidenta, aby tlačil na majitelku pozemku v průmyslové zóně. Oba si jistě mysleli, že dělají pro stát to nejlepší. Jenže při tom zrovna tak porušovali zákon. Jako se to opakovaně dělo v případě Josefa Šťávy. V zemích s mnohem zažitějšími tradicemi právního státu jsou na tohle hodně citliví.

Byl jste členem první i druhé vlády Mirka Topolánka, která v roce 2008 schválila postup Ministerstva zdravotnictví a odvolání proti rozhodnutí domácí arbitráže.

Na vládě se jen rozhodovalo, zda schválit návrh ministerstva zdravotnictví, aby se odvolalo. Samotný postup už si ministerstvo řešilo samo. To vláda neprojednávala. A přiznám se, že jsem v tom nebyl nijak aktivní, právě pro ten přátelský vztah s Josefem Šťávou. Členové vlády, a já jim to ani neměl za zlé, dávali jasně najevo, že v téhle věci nemám plnou důvěru. Na mém hlasu v tom všem nijak nezáleželo. A navíc ta vláda v roce 2009 musela podat demisi.

Jenomže pak se začaly dít ty, řekněme, hodně zvláštní věci. To jste o nich nevěděl?

Vím, co se stalo na konci roku 2009 za vlády Jana Fischera. Já jsem měl velmi blízko k tehdejšímu ministru financí Eduardu Janotovi. Léta to byl můj náměstek. Byli jsme přátelé a já mu nakonec mluvil i nad rakví. Jednou za mnou přišel a říkal mi naprosto šokovaný, že po něm v kanceláři premiéra a v jeho přítomnosti chtěli, aby uvolnil peníze na uplacení rozhodců. Eda Janota byl státní úředník starého typu se vším všudy i s jasnými etickými hranicemi. Jsou hranice, které nejde překračovat a pravidla, která se nedají ohýbat. Byl z toho strašně frustrovaný. Bylo to něco mimo jeho svět. Říkal, že nikdy nevěřil, že se něco takového může ve státní správě stát a že se do ničeho takového nenechá zatáhnout. Opravdu trpce si stěžoval, co se to v tom státě děje, když je v kanceláři premiéra přesvědčován, aby jednal proti zákonu. Pokud vím, předal to i protikorupční policii. Vyšetřování ale šlo do ztracena. (Poznámka redakce – vyšetřování Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality zakázalo v listopadu 2010 jako „protiprávní a neodůvodněné“ Vrchní státní zastupitelství v Praze.)

Ministerstvo financí a Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ve stejné době dokonce uznalo hodně podivnou „pohledávku“ dvou offshorových společností s neznámými vlastníky na Kypru, které tvrdily, že vlastní třicet procent pohledávky Diag Human. To už přece bylo hodně zvláštní.

Z toho jsem byl naprosto šokován. Už za mě bývalý Šťávův právník několikrát ministerstvo žádal, abychom mu uznali třicet procent pohledávky. To jsem vždycky striktně odmítl. Jednak na základě právního posudku a jednak proto, že pokud měl nějaký spor s Diag Human, tak ať si to vyřídí s ním a netahá do toho český stát. To, že to ÚZSVM uznal, český stát poškodilo. Byla uznána pohledávka, kterou ten stát nikdy uznat neměl. A teď držitelé té pohledávky, kterou stát sám a zbytečně legitimizoval, dokonce hrozí zahájením mezinárodního arbitráže o víc než pět miliard korun. Já si to dodnes neumím vysvětlit. Když jsem po návratu na finance v zjistil, co se stalo, tak jsem se strašně zlobil. Tak moc, že pár kusů nábytku bylo v ohrožení. Ale už jsem s tím nemohl nic dělat, protože to uznání nelze odvolat. A až do roku 2017 celý spor samostatně řídilo ministerstvo zdravotnictví.

Jak může spor českého státu s jednou společností trvat přes třicet let?

Protože nikdo nemá odvahu ani respektovat rozhodnutí soudu, ani se dohodnout. Už v roce 2003 Česká republika zaplatila prvních tři sta dvacet sedm milionů jako základ nároku náhrady škody, a neodvolatelně tak uznala, že tu škodu zavinila. A pak už šlo jen o to, kolik bude platit. Já se nikdy netajil svým názorem, že nejvýhodnější bude se co nejrychleji dohodnout. Ta rovnice je jednoduchá – čím dříve, tím méně. A já se skutečně několikrát pokoušel apelovat na dohodu, tím spíš, že jsem věděl, že Josef Šťáva by se dohodnout chtěl a že je v takovém případě ochoten jít s cenou o hodně dolů.

Na ten první pokus jednat z roku 1996 se už zapomnělo. Další přišel až v roce 2003.

V roce 2003 mě premiér Vladimír Špidla neoficiálně pověřil, ať se pokusím o dohodu. Proběhlo několik velmi otevřených a tvrdých jednání na bechyňském zámku. Šťáva začal na sedmi miliardách a skončili jsme na dvou miliardách a dvou stech milionech. A omluvu za nefér kroky státu k tomu. Takhle jsem to premiéru Špidlovi předložil. Nebyl jsem u jednání vlády. Ta nakonec rozhodla tuhle nabídku odmítnout. Spor se vedl dál, i když denně nabíhaly statisíce a dnes už přes milion úroků. Namísto dohody se rozpoutala široká mediální protišťávovská kampaň a válka na život a na smrt. Poškodila obě strany a Česká republika na ni nakonec doplatí.

Co se tedy dalo udělat jinak?

Hned na začátku byla chyba nezaplatit těch asi dvě stě milionů a neomluvit se. Pak se hromadily další chyby a dnes je to už skoro sedmnáct miliard, z čehož většina jsou zanedbané úroky. Dnes už je to tak daleko, že každá vláda zvažuje riziko, že pokud bude se Šťávou vyjednávat, tak se určitě najde někdo, kdo ji obviní z korupce nebo zrady nebo bůhvíčeho. Je hrozné na to jenom pomyslet – z dvou set dvaceti milionů na sedmnáct miliard. Ta dohoda přitom byla za těch třicet let možná kdykoliv. Vím, že v květnu 2022, když rozhodl mezinárodní rozhodčí tribunál, tak Josef Šťáva okamžitě navrhl, že zastaví úročení a že si sedne ke stolu, aby se dohodl. Česká vláda to odmítla a rozhodla se podat odvolání k Vrchnímu soudu v Londýně. Samozřejmě, je to jistě jejich právo, ale od té chvíle je to i jejich zodpovědnost. Pokud si mohu kdekoliv přečíst, že úspěšnost žalob v takových případech nepřesahuje čtyři procenta, tak bych začal přemýšlet. Krčil jsem nad tím rameny, protože to navíc bylo úplně poprvé, že se Česká republika postavila proti rozhodnutí londýnské mezinárodní arbitráže o ochraně investic.

Ministr financí Zbyněk Stanjura v té době prohlásil, že se tak rozhodli na základě podrobných analýz.

Já bych opravdu rád viděl právní autoritu v oblasti mezinárodních arbitráží, která se podepsala pod analýzu, že má Česká republika šanci. Nezbývá, než si přát, aby to tak bylo. To, co je jisté, že od toho května 2022 namísto, aby se okamžitě zastavilo úročení a hledala se dohoda, tak nabíhá skoro jeden a půl milionu úroků každý den. Za ty dva roky asi miliarda. Právníci vydělali stamiliony. Josef Šťáva další stamiliony na úrocích. A jediná jistota je, že když to dopadne špatně, všechno to zaplatí daňový poplatník. Nejsem si jist, jestli by kdokoliv z ministrů, který pro tohle hlasovali, se takhle rozhodoval, kdyby šlo o jeho vlastní peníze. Nezbývá, než si přát, aby ty analýzy, o kterých pan ministr Stanjura mluvil, opravdu existovaly a aby měly pravdu.

Vidíte v těch více než třiceti letech trvání té kauzy nějakou svoji chybu?

Já jsem o některých věcech opravdu nevěděl. Dnes vím, že jsem toho nevěděl hodně především o tom, čeho se dopouštěli lidé, kteří se za hájení zájmu státu jenom schovávali. Jak moc jsem toho nevěděl, jsem pochopil, až když jsem si přečetl závěry mezinárodního rozhodčího tribunálu, kde jsem s údivem četl některé věci, o kterých jsem netušil. Jsem si jist, že Fialova vláda tohle nedělá, ale ty předcházející vlády to nepochybně dělaly. O to víc mě může mrzet, že si dodnes řada lidí myslí, že, jak se tvrdí, jsem celá ta léta „šel na ruku svému příteli Josefu Šťávovi“. Proto jsem se držel  zpátky. Možná, že jsem měl být tvrdší a otevřeně o tom mluvit. Já jsem za všech okolností hájil zájem České republiky. Dohodnout včas kompromis, výhodný pro stát, bylo v nejlepším zájmu státu. Ale nikdo k tomu neměl odvahu.

Už řadu let si myslím, že nikdo doopravdy nevěří, že by stát ten spor mohl zvrátit a nic nezaplatit. Aktuální politická reprezentace ale vždy věnuje maximální úsilí a náklady, aby do toho kyselého jablka nemusela kousnout sama, ale až ti, kdo přijdou po ní. A takhle to jde už třicet let. Je to hodně drahý alibismus. V současné době nás stojí skoro dva miliony denně.

---

Autor tohoto textu se kauze Diag Human věnuje dlouhodobě, napsal o ní knihu Tunel plný krve. V minulosti několik let pracoval v právním týmu Diag Human; pro majitele firmy Josefa Šťávu zpracovával archiv celé kauzy.