KOMENTÁŘ. Možný adept na post ministra zahraničí Filip Turek už déle než rok bagatelizuje svou nápadnou náklonnost k nacistické symbolice, kterou nejnověji dokládá archiv jeho smazaných facebookových příspěvků zveřejněný Deníkem N. S takovým životopisem by coby ministr měl ale problém absolvovat standardní jednání třeba v sousedním Německu. A zdaleka nejen tam. Bojkot ministrů blízkých krajní pravici před několika lety uplatnila další pro Česko klíčová země – Izrael.

Všechny své zdokumentované přešlapy z minulosti odmítá Filip Turek i jeho strana Motoristé sobě jako nekorektní humor. Ať už jde o sbírku artefaktů s nacistickou symbolikou, závodní helmu s logem řecké krajně pravicové strany Zlatý úsvit nebo emblémem elitní stíhací perutě luftwaffe Jagdgeschwader 27 nebo o Turkovy fotky se zdviženou pravicí anebo o četné publikované slovní hříčky na téma Hitler a Německo.

Výmluvný je v tomto ohledu i Macinkův komentář z roku 2019 pro HlídacíPes.org: „Jako by měl být problém, když jsme byli na prezidentské návštěvě v bavorském Bayreuthu a obědvali v místním hotelu, kde jsme v pamětní knize našli podpis Hermanna Göringa. Taky nebyl žádný důvod lustrovat, jestli všichni hosté 300 let starého hotelu byli z dnešního politicky korektního pohledu vždy ‚přijatelní‘.“

Právě v Německu by Turek s tímto životopisem coby ministr narazil nejdříve. Je pravděpodobné, že dokud by se v Německu nedostala k moci strana AfD, která má sama silné extremistické křídlo a německá kontrarozvědka ji také proto za extremistickou partaj považuje, zbyly by na Turka místo diplomatického standardu spíš béčková jednání a schůzky.

Neskončit jako Petr Bystroň

U Motoristů to nepochybně tuší – koneckonců pro příklad nemusí chodit daleko. Kolem strany se dlouhodobě pohybuje německý politik s českými kořeny Petr Bystroň, který kvůli své blízkosti ke krajní pravici a také kvůli svým kontaktům směrem k Rusku a Bělorusku způsobil podle svých někdejších kolegů z německého Bundestagu „ochromení“ česko-německých vztahů na parlamentní úrovni.

To vše navzdory faktu, že právě Bystroň coby český rodák vedl v německém parlamentu skupinu pro česko-slovensko-maďarské záležitosti, formálně zodpovědnou právě i za vztahy s Českem.

„S předsedou skupiny panem Bystroněm bychom skutečně těžko hledali společnou řeč a proto upřednostňuji setkávání s jednotlivými poslanci Bundestagu, kteří usilují o konstruktivní spolupráci mezi našimi zeměmi,“ shrnula to tehdejší šéfka české sněmovny Markéta Pekarová Adamová.

V roce 2023 proto vznikla neformální skupina parlamentních i regionálních českých a německých politiků, kterou svolal další tehdejší člen skupiny Bundestagu pro vztahy s Českem, Slovenskem a Maďarskem Jörg Nürnberger. Přizvána však kromě Bystroňovy strany Alternativa pro Německo nebyla ani česká SPD Tomia Okamury – z podobných důvodů jako AfD.

Podobně by mimo stůl, kde „sedí dospělí“, mohl skončit i Filip Turek. A to by v případě tak zásadního souseda, jakým je pro Českou republiku Německo, bylo nejen fiasko deklarované odbornosti Motoristů, ale především problém pro celé Česko.

A Göringův podpis vadí?

Šéf Motoristů Petr Macinka, dlouholetý spolupracovník exprezidenta Václava Klause, však dlouhodobě razí názor, že s Klausem nikdy žádný extremismus v AfD nepozorovali – a to navzdory faktu, že Klaus stranu podporuje od jejích počátků v roce 2013, kdy byla ještě liberální partají odmítající euro a nikoli základnou krajní pravice.

Je otázkou, kam by Izrael nakonec zařadil s jeho výroky a „humorem“ Filipa Turka. Pro ministra zahraničí ale zjevně není šťastné, když svůj ministerský mandát musí začínat inventurou, které dveře má přibouchnuté úplně a v kterých je jenom malá škvírka. Zvlášť, když jde o klíčové sousedy nebo historické spojence Česka.

Výmluvný je v tomto ohledu i Macinkův komentář z roku 2019 pro HlídacíPes.org: „Jako by měl být problém, když jsme byli na prezidentské návštěvě v bavorském Bayreuthu a obědvali v místním hotelu, kde jsme v pamětní knize našli podpis Hermanna Göringa. Taky nebyl žádný důvod lustrovat, jestli všichni hosté 300 let starého hotelu byli z dnešního politicky korektního pohledu vždy ‚přijatelní‘.“

Relativizovat extremismus v AfD z Česka je ovšem snazší, než se přímo v Německu snažit omluvit vlastní starší „humor“ s nacistickou tematikou.

Dokonce ani v samotné AfD by pro Turkovy výstřelky nemuseli mít pochopení. Ačkoli narážky na nacismus zejména v radikálním křídle partaje s železnou pravidelností probublávají na povrch, otevřené sympatie k Hitlerovu režimu jsou pro stranu nepřijatelné – alespoň formálně a v zájmu vlastní společenské akceptace.

Letos v dubnu tak z AfD sami vystoupili tři komunální politici v Sársku, kteří na sociálních sítích zveřejnili a lajkovali přání k Hitlerovým narozeninám.

Když loni v listopadu policie rozbila teroristickou skupinu takzvaných Saských separatistů, kteří na východě Německa plánovali podle úřadů ozbrojený převrat po nacistickém vzoru, tlačilo i celostátní vedení AfD okamžitě na to, aby byli tři členové skupiny, kteří byli zároveň ve straně, okamžitě vyloučeni.

Kariéra navzdory zlehčování holokaustu

Tolik k Německu. Co kdyby se ale Filip Turek rozhodl jet na ministerskou návštěvu třeba do Vídně?

Rakouskou obdobou německé AfD je strana Svobodných, od loňska partnerská partaj hnutí Andreje Babiše ve frakci Patrioti pro Evropu. Také Svobodní mají své mnohaleté silné extremistické podhoubí, ostatně zmíněná kauza terorismu kolem Saských separatistů měla i svou rakouskou větev.

Svobodní jsou sice v opozici, řadu let ale kralují průzkumům a v některých regionech Rakouska už vládnou či spoluvládnou. Kauz kolem narážek na krajní pravici či nacistický režim má strana za poslední dekády tolik, že vybereme jen jednu ilustrativní: V roce 2018 se Svobodní ocitli ve středu kauzy „buršáckého zpěvníku“, který obsahoval popěvky očividně zlehčující holokaust.

„Šlápněte na plyn, ať uděláme sedm milionů“ stálo ve zjevné narážce na počet Židů zabitých během 2. světové války v publikaci objevené v jednom z takzvaných buršáckých spolků, které tvoří páteř radikálního křídla strany. Členem zmíněného spolku a klíčovou postavou kauzy byl tehdy mladý dolnorakouský politik Udo Landbauer, který vedl kandidátku v zemských volbách.

Pokud si myslíte, že to znamenalo konec jeho kariéry, neznáte Rakousko. Landbauer je dnes náměstkem dolnorakouské hejtmanky a v gesci má mimo jiné i vztahy se sousedním Českem. Na Filipa Turka by si dost možná čas našel, otázkou je, jak by český ministr pochodil v rakouské metropoli.

Izraelský bojkot rakouských ministrů

Když se totiž Svobodní dostali po volbách v roce 2017 znovu do rakouské vlády, vyvolalo to nejen v Rakousku vzpomínku na jejich předchozí vládní angažmá na přelomu tisíciletí, které skončilo mezinárodními diplomatickými sankcemi vůči Rakousku.

Zvlášť dobře si na postnacistické poválečné kořeny Svobodných pamatuje Izrael, který hned po nástupu tehdejší vlády Sebastiana Kurze vyhlásil bojkot ministrů za Svobodné. A protože právě Svobodní poslali do vlády na ministerstvo zahraničí svou nominantku (byť nestranickou) Karin Kneisslovou, měla problém jak strana, tak celá rakouská diplomacie.

I když se izraelský premiér Netanjahu od té doby spojil s krajní pravicí a letos v únoru izraelská diplomacie začala opatrně navazovat vztahy s některými pro ni dříve nepřijatelnými stranami v Evropě (například francouzským Národním sdružením Marine Le Penové), od zmíněné německé AfD a rakouských Svobodných si stále drží tradiční distanc.

Je otázkou, kam by Izrael nakonec zařadil s jeho výroky a „humorem“ Filipa Turka. Pro ministra zahraničí ale zjevně není šťastné, když svůj ministerský mandát musí začínat inventurou, které dveře má přibouchnuté úplně a v kterých je jenom malá škvírka. Zvlášť, když jde o klíčové sousedy nebo historické spojence Česka.