V areálu veleslavínského zámku je teď o dost rušněji než v posledních letech. Vysokými zdi ohraničený, ale autem dobře přístupný prostor je nyní využíván jako jedno z pražských testovacích míst na covid. Návštěvníka vedle tyčinky zajíždějící hluboko nosní dírkou nepotěší ani následný pohled na chátrající budovy památkově chráněného zámku vystavěného pravděpodobně slavným architektem Dientzenhoferem. Budoucnost areálu je nejistá. To, co stát původně sliboval, nesplnil.

Ne že by se nenašlo dost zájemců o to, jak unikátní tříhektarový areál s původně barokním zámkem a řadou dalších budov využít. Konkrétní projekt předložili i potomci jednoho z bývalých majitelů areálu, v němž za první republiky sídlilo uznávané a tehdejšími celebritami vyhledávané plicní a nervové sanatorium. Chtěli by zde vybudovat centrum paliativní péče pro Prahu a střední Čechy.

Své představy má občanská iniciativa místních lidí Hradní potok, jimž jde hlavně o úpravu a zpřístupnění rozlehlého lesoparku.

Stát původně sliboval, že zde vybuduje domov pro válečné veterány a také vysloužilé kulturní pracovníky, umělce. Z toho časem sešlo. Bujná bytová výstavba v blízkém okolí, nedaleká ulice Evropská, metro i vlakové spojení směrem do centra a výhledově na letiště pak dává tušit, že rozlehlý prostor je i v hledáčku velkých developerů.

Ústřední topení v krbových kamnech

Areál původně barokního veleslavínského zámku patří státu, konkrétně jej spravuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM). Ten se jej v listopadu 2018 pokusil prodat ve veřejné dražbě, kdy jediným kritériem byla výše nabídnuté ceny. Odhadní cena byla 382 milionů, prodej ale zastavilo ministerstvo kultury s tím, že by stavba měla zůstat ve veřejném vlastnictví. V tom tedy zůstává, ale dále chátrá.

ÚZSVM jej poté nabízel alespoň k pronájmu, z původní sumy 750 tisíc za měsíc cenu postupně snížil o dvě třetiny, přesto se zájemce nenašel. Roli v tom zřejmě hraje i fakt, že původní kolaudace určila jako způsob využití objektů „zdravotní účely“.

Zájem o celý areál má hlavní město Praha, ve hře je směna se státem za jiný majetek. „V současné době probíhají jednání ohledně společného memoranda mezi státem a hlavním městem Prahou, která nejsou ukončena. Součástí tohoto memoranda by měly být rovněž některé nemovitosti, které by mohly být směněny. To se týká i zámku Veleslavín,“ potvrzuje mluvčí ÚZSVM Michaela Tesařová.

Jednání s pražským magistrátem i zástupci ministerstva zdravotnictví o budoucím možném využití objektu vedou i potomci jednoho z bývalých předválečných majitelů a zakladatelů sanatoria v areálu zámku Leo Kosáka. Bratři Kosákovi zpracovali projekt na centrum paliativní péče pro Prahu a střední Čechy.

„Společenské téma je to určitě, s politickou podporou je to o dost horší. Tento rok jsme strávili tím, že jsme oslovili různé instituce: Univerzitu Karlovu, pražský magistrát, Ministerstvo zdravotnictví a další. Netvrdím, že přicházíme s něčím světoborným, ale ta potřeba je tu evidentní a o paliativní péči (na kvalitu života orientovaná péče poskytovaná pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stadiu, pozn. red.) ví a hovoří o ní už i širší veřejnost. Poptávka tu je,“ říká David Kosák, ředitel nemocnice Neratovice a pravnuk zmíněného Leo Kosáka.

Dům v zámeckém areálu, v němž žil majitel plicního sanatoria Leo Kosák.

Zámek a jeho okolí je za normálních okolností zcela uzavřeno, nevyužívá se od podzimu 2018, areál hlídá strážní služba se psy. Aktuálně sem jen přicházejí či přijíždějí lidé na skok na covidové testy.

V rámci tradičních dnů architektury se objekt veřejnosti po dohodě s ÚZSVM vloni na podzim na dva dny otevřel. Vidět byly zbytky zašlé slávy, prvky původního vybavení, stará kachlová kamna či dřevěná obložení zdí a autentické původní fotografie staré Prahy. Na druhé straně i řada nevhodných úprav posledních desetiletí, jako je socialistické ústřední topení umístěné do původních krbových kamen a místnosti předělané pro potřeby ordinace soukromé kliniky Canadian Medical Centre, která zde řadu let sídlila.

Veteráni se procházejí jinde

Vzrostlé stromy v lesoparku podle expertů leckde hrozí zřícením, a tak je i tato část veřejnosti nepřístupná. Jen v povzdálí jsou vidět další zcela zchátralé budovy. Například dům, v němž se svou rodinou žil lékař Leo Kosák, a o něco dále jeho kolega a bratranec Oskar Fischer.

V pozadí snah o prosazení projektu centra paliativní péče je i ohled na rodinnou historii a osud předků. Původní majitelé zemřeli pro svůj židovský původ za války v koncentračním táboře. Leo Kosák zahynul v roce 1944 v koncentračním táboře Osvětim, Oskar Fischer v roce 1942 v ghettu Terezín.

Zejména druhý jmenovaný byl ve své době významným lékařem, je spoluobjevitelem takzvané Alzheimerovy choroby. „Je tu dokonce jeden, který se snaží o to, aby jméno Fischer bylo uznáno, aby se nemoc přejmenovala na Fischer-Alzheimer nemoc. Pan Fischer měl určitě zásluhu na popisu toho onemocnění, nicméně ten název už je myslím takto zažitý,“ podotýká David Kosák. Fischer v této věci profesně doplatil na rostoucí nacionalismus a svůj židovský původ i konkurenci mezi neuropatology v Praze a Mnichově.

Před pěti lety, v souvislosti se stým výročím popsání Alzheimerovy nemoci, však Michel Goedert z Laboratoře molekulární biologie z univerzity v Cambridge objevil v archivu Univerzity Karlovy v Praze zapomenuté Fischerovy studie a publikoval je v odborném tisku. V roce 2019 byla i díky tomu po Oskaru Fischerovi pojmenována vědecká cena za „nejlepší syntetizující studii o Alzheimerově chorobě“; spojena je s dotací ve výši čtyř milionů dolarů.

Veleslavínský areál je i jinak pozoruhodně provázán s novodobou českou historií – na jejíž spojení s tímto místem se příznačně zapomnělo.

Právě sem v roce 1918 po návratu ze Spojených států zamířil Tomáš Garrigue Masaryk za svou manželkou Charlottou, která byla ve veleslavínském sanatoriu hospitalizovaná. Oskar Fischer jí zde nabídl azyl v době, kdy musela snášet těžký nátlak a šikanu úřadů (v květnu 1918 byla také zbavena svéprávnosti, zřejmě právě kvůli ochraně proti dalšímu pronásledování). Masaryk zde měl údajně nějaký čas i svou pracovnu. Později zde byla jak na plicní, tak nervové klinice hospitalizována řada známých osobností první republiky.

Areál viditelně chátrá.

Rodina Kosákových po roce 1989 vedla se státem dlouhé restituční spory, před patnácti lety soudy skončily dohodou, že rodina svůj podíl odprodá státu. Ten už vlastnil ideální polovinu areálu díky dědictví, takzvané odúmrti, po Oskaru Fischerovi a argumentoval tím, že má v plánu zde vystavět centrum pro péči o válečné veterány a také vysloužilé umělce.

„Nedali nám v podstatě na výběr. Restituční nároky stát nechtěl akceptovat, soudy se táhly a když přišel návrh, že vytvoří domov pro veterány a vysloužilé umělce, zvolili jsme konstruktivní přístup a se státem se dohodli,“ říká David Kosák, ředitel nemocnice Neratovice.

Veteráni ale šanci procházet se zámeckým parkem nedostali. Zámek využívala soukromá klinika, další části areálu zůstaly pusté a prázdné; stát argumentuje tím, že péči o veterány vyřešil již v rámci areálu nedaleké Vojenské nemocnice ve Střešovicích.

„Smutné je, že kdysi tam někdo vybudoval něco úspěšného, pak mu to sebrali nacisti, pak komunisti, po roce 1989 se táhly restituce a když to nakonec zase získal stát, ukáže se, že s tím není schopen nic dělat,“ říká David Kosák, který se snaží pro areál prosadit zmíněný projekt paliativní péče.

Milionové město by podle Kosáka potřebovalo vedle mobilních hospicových týmů alespoň 150 lůžek: „Názory na to, jestli by bylo lepší tam udělat veřejné kulturní centrum, paliativní centrum nebo tam třeba přesunout nějakou státní instituci, se mohou lišit, ale to, že s tím stát roky nic nedělá, je trestuhodné,“ konstatuje.