Tragickou smrt Jana Masaryka bude opět řešit policie. Někdejšího ministra zahraničí našli mrtvého pod okny jeho bytu v Černínském paláci 10. března 1948. Podle dobové verze spáchal sebevraždu. Mnoho indicií ale mluví proti tomuto závěru, proto se také téma smrti Jana Masaryka opakovaně vrací.

Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, který je útvarem Policie ČR, nyní opět pracuje s podezřením na vraždu.

Důvodem jsou nově získané dokumenty z diplomatických archivů Francie, Spojených států amerických a Velké Británie. Okolnostmi smrti Jana Masaryka se ÚDV zabýval od roku 1989 už čtyřikrát, případ ale zatím vždy odložil.

Tak, jak je, nebo nic

Kupříkladu osobní tajemník Jana Masaryka Mojmír Konečný o oficiální verzi okolností Masarykova úmrtí pod oknem koupelny jeho bytu pochyboval: „Kdyby chtěl skočit tím navíc úzkým okýnkem, musel by přelézat přes komodu. Bylo by to pro tělnatého pána hrozně nesnadné, kdežto z okna ložnice mohl vyskočit jednoduše. To je takový můj důkaz,“ tvrdil Konečný i víc než šedesát let po Masarykově smrti. 

Mojmír Konečný stál později několik let v čele Nadace Jana Masaryka. Podílel se na vydávání jeho sebraných spisů a korespondence.

V minulosti Konečný publikoval článek k šedesátinám Jana Masaryka, v něm o něm napsal: „Jana Masaryka nemůžete kritizovat z jedné stránky. A také jej nesmíte chválit pro jednu vlastnost, nebo jeden skutek, který se líbí. Musíte jej vzít celého, jak je, nebo nic.“

Diplomatické depeše spojené s Janem Masarykem nyní vedly k znovuotevření tématu jeho smrti, jsou ale zajímavé i z doby jeho života.

HlídacíPes.org při přípravě jiného tématu narazil na pozoruhodnou diplomatickou depeši někdejšího amerického velvyslance v Praze Laurence A. Steinhardta ministrovi zahraničí Georgi Marshallovi z 8. května 1947.

Faktem je, že kombinace jeho vysoké reputace na Západě a jeho poddajnosti vůči komunistickému tlaku z něj činí ze sovětského hlediska téměř ideální nástroj.

Jeho účinný politický vliv je mizivý

S ohledem na znovuotevřenou debatu o životě Jana Masaryka, o jeho skonu i vzhledem k blížícímu se výročí únorového komunistického puče, se jeví níže uvedený obsah depeše (a nezvyklý vnější pohled na osobu tehdejšího československého ministra zahraničí) i s odstupem 78 let velmi zajímavý.

Odtajněnou diplomatickou depeši přetiskujeme v celém znění:

Dovoluji si odkázat na předchozí zprávy, zejména na leteckou depeši tohoto velvyslanectví č. A-104 z 21. února 1947 o klesajícím vlivu ministra zahraničí Masaryka na československé vnitřní záležitosti a jako přílohu k této depeši předat shrnutí projevu, který pan Masaryk nedávno pronesl před studenty pražské školy pro úředníky zahraničního obchodu a který dobře ilustruje jeho snahu o co nejlepší spojení dvou světů.

Není pochyb o tom, že pan Masaryk upřímně věří, že je nezbytné, aby Československo zůstalo v dobrých vztazích jak s Východem, tak se Západem, a že každý Čech, který se stane výhradním straníkem jednoho z obou táborů, pracuje proti nejlepším zájmům své země. Z této premisy Masaryk odvozuje taktiku, kterou důsledně uplatňuje, totiž snahu neznepřátelit si domácí stoupence obou názorových proudů a odmítat zaujmout pevné stanovisko k jakémukoli bodu, který je předmětem ostrého sporu mezi oběma stranami.

K tomuto upřímnému intelektuálnímu přesvědčení je třeba přičíst Masarykovy temperamentní sklony k laisser oiler (nechat věci běžet po svém) a dolce far niente (sladké nicnedělání) a nikoliv nepřirozenou touhu udržet si zaměstnání, které nabízí jak osobní prestiž, tak časté příležitosti k návštěvě Západu a užívání si tamního luxusu.

ZDROJ: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1947v04/d150

překlad HlídacíPes.org

Nicméně, jak velvyslanectví již dříve informovalo, skutečným důsledkem Masarykovy politiky, jakkoli se může zdát rozumná z intelektuálního hlediska, bylo zničení jeho vlivu v československé vnitřní politice a předání jeho ministerstva do rukou komunistického náměstka Clementise. Skutečnost je taková, jak dobře chápe bystřejší lídr, jako je Dr. Zenkl z Národně-socialistické strany, že v zemi, jako je Československo, kde slovanská krev, příklon k Sovětskému svazu, strach z Německa a silná pozice komunistické strany již silně převažují ve prospěch Východu, může jen pevný odpor proti agresivnímu sovětskému vlivu zachovat pro Československo i to neutrální zprostředkované postavení, o které Masaryk usiluje.

Přestože je Masaryk díky jménu svého otce a vlastní geniální osobnosti u české veřejnosti obecně stále velmi oblíbený, jeho účinný politický vliv je mizivý, protože umírnění straničtí vůdci vědí, že nemohou počítat s tím, že by bojoval na jejich straně.

Zvěsti o tom, že by mohl být vyzván, aby zaujal vedoucí postavení v Sociálně-demokratické straně nebo v jiné nekomunistické straně, které on sám zřejmě bere vážně, jsou proto zcela nepravděpodobné. Je docela dobře možné, že si skutečně ponechává své vlastní ministerstvo jen proto, že si nikdo nepřeje v této době narušit křehkou rovnováhu v Národní frontě a že se umírnění obávají, že by jeho pád z funkce mohl být Západem špatně interpretován jako důkaz dalšího ústupu Československa na sovětskou oběžnou dráhu. Je celkem pravděpodobné, že pokud by umírnění dosáhli výrazných zisků v celostátních volbách plánovaných na příští rok, Masaryk by mohl být postaven před trapnou volbu odstoupit z vlády nebo do ní vstoupit jako otevřený komunista.

Že tato druhá možnost není tak fantastická, jak se na první pohled zdá, naznačuje způsob, jakým Sověti nyní zřejmě prosazují Masaryka jako svého kandidáta na strategickou funkci v OSN. Z Gromykova (tehdejší ministr zahraničních věcí Sovětského svazu, pozn. red.) nadšeného veřejného prohlášení před dvěma týdny bylo jasné, že Masaryk je sovětským kandidátem na předsedu Valného shromáždění OSN na jeho nynějším mimořádném zasedání. Pravděpodobně jen skutečnost, že domácí kritika jeho častých a dlouhých absencí v Praze mu v této době znemožnila odjet až do New Yorku, zabránila tomu, aby se jeho kandidatura razantně prosadila. Jak je ministerstvu známo, byl sovětským kandidátem na předsedu Evropské hospodářské komise na jejím právě probíhajícím zasedání v Ženevě, jehož se účastní.

Faktem je, že kombinace jeho vysoké reputace na Západě a jeho poddajnosti vůči komunistickému tlaku z něj činí ze sovětského hlediska téměř ideální nástroj. Lze proto předpokládat, že bude stále častěji využíván k plnění této role na mezinárodní scéně, pokud nebo dokud se ho čeští umírnění buď otevřeně nezřeknou a možná ho nedonutí odejít z funkce, anebo, což je méně pravděpodobná alternativa, on sám nebude schopen nadále snášet anomálii svého postavení.

S úctou, Laurence A. Steinhardt