Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Jan Masaryk. Foto: MICHAL KLÍMA / MAFRA / Profimedia
,

„Nejlepší šéf? Jan Masaryk.“ Oficiální verzi o sebevraždě jeho osobní tajemník nevěřil

Osobní tajemník Jana Masaryka Mojmír Konečný o oficiální verzi okolností Masarykova úmrtí pod oknem koupelny jeho bytu pochyboval: „Kdyby chtěl skočit tím navíc úzkým okýnkem, musel by přelézat přes komodu. Bylo by to pro tělnatého pána hrozně nesnadné, kdežto z okna ložnice mohl vyskočit jednoduše. To je takový můj důkaz,“ tvrdil Konečný i víc než šedesát let po Masarykově smrti.

„Masaryk podepisoval spisy často i večer. Chodíval jsem s dokumenty k němu do ložnice, tak jsem si všiml, že koupelna byla za ní. Byla velmi nevhodná pro sebevražedný skok, protože okno v koupelně bylo zataraseno mohutnou komodou,“ popsal Konečný v rozhovoru z roku 2013.

Jeho autor Petr Zemánek z něj sestavil následující text o životním příběhu pamětníka, který je dodnes v mnoha ohledech výzvou českým historikům a badatelům.

Masaryk? Nejlepší šéf

Jednou na jaře 2013 volali do sdružení Paměť národa z archívu ministerstva zahraničí, že se tam dostavil starý pán, který měl být posledním žijícím tajemníkem poválečného ministra zahraničních věcí Jana Masaryka.

Mojmír Konečný. Foto: se souhlasem Petra Zemánka

V červnu zvoním u „gočárovského“ domku s bílým dřevěným plotem. Po schodech k brance přichází svižným krokem usměvavý podsaditý muž. Je mu 94 let. Na předzahrádce a zahradě za domem mi hrdě ukazuje rostliny a dřeviny ze svých cest po celém světě. Je tam i strom z Tibetu. Vejdeme do domu a posadíme se do pokoje. Pan Konečný uvaří čaj a začne povídat. „Byl to můj nejlepší šéf,“ řekl Konečný o Janu Masarykovi.

Narodil se 26. listopadu roku 1919 v Praze na Malé Straně do obchodnické rodiny. Jeho otec pracoval jako obchodník a působil také v obchodní a živnostenské komoře. Za protektorátu vykonával funkci předsedy Ústředí svazu maloobchodního (po válce přejmenován na Ústřední svaz obchodní). „Otec měl smysl pro politiku a v důsledku toho byl potom jmenován komorním radou v Praze. Za republiky a bohužel také za protektorátu zastával vysoké funkce,“ vzpomíná Mojmír Konečný.

Po obecné škole pokračoval Mojmír Konečný ve studiu na Masarykově státním reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze. Vyšší třídy gymnázia však absolvoval v zahraničí: „Do školy jsem chodil v Praze až do patnácti let a potom jsem odjel na stipendium jako žák francouzského lycea v Nimes v jižní Francii. Tam jsem udělal obě maturity, po septimě a po oktávě.“

Ještě před svým odjezdem do Francie, okolo roku 1933, vstoupil do oddílu vodních skautů. „Stal jsem se skautem ještě před svým odjezdem do Francie, v kvintě. Byli to vodní skauti, kteří měli sídlo ve vodárenské věži u Jiráskova mostu. Jezdili jsme hlavně skupinově na pramicích. Bohužel mým odjezdem byly styky přerušeny.“

Zachránit Karlův most

Znovu je navázal až během války, kdy vstoupil do skautské Zpravodajské brigády. To byla protiněmecká zpravodajská organizace založena v listopadu 1940 po oficiálním zákazu Junáka Jaromírem Klikou a Adolfem Karlovským. Zpočátku působila na území Prahy a v jejím okolí, pak ale s narůstajícími výsadky rozšířila svoji činnost na celé území Protektorátu Čechy a Morava.

Členy organizace byli většinou bývalí skauti, jejichž průměrný věk se pohyboval kolem pouhých patnácti let. V polovině roku 1943 již měla tato organizace (a to zejména díky působení klubů Mladého hlasatele) na dvě stě členů. V té době získala také napojení na Přípravný revoluční národní výbor a poté i na obnovenou Obranu národa. Původní náplní se měla stát diverzní a sabotážní činnost, později se zaměřovali především na zpravodajskou činnost.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Příslušníci Zpravodajské brigády byli v rámci nuceného pracovního nasazení umisťováni do strategických podniků nejen v protektorátu, ale i v Německu a dalších zemích. Ze svých působišť s pomocí kurýrů předávali důležité informace. Po vypuknutí Pražského povstání byla Zpravodajská brigáda nasazena i do bojů. Během bojů v Pražském povstání padlo sto osm jejích příslušníků.

Mojmír Konečný o této organizaci říká: „Tato odbojová organizace sdružovala sice převážně skauty, ale nabalila na sebe postupně další spolupracovníky. Musím také říct, že to byla jediná odbojová organizace, která nikdy nebyla odhalena Němci. Mělo to svůj systém utajení, člověk znal jenom další dva a tak dále. Mojí zásluhou bylo například, že jsem objevil, že Němci sondují kanalizaci pod Karlovým mostem. Chtěli ho vyhodit do povětří. Ihned jsem to hlásil a dostal jsem za to pochvalu, protože se tomu podařilo zabránit.“

„Mimochodem, v těchto zpravodajských brigádách jsme asi dvakrát v noci někde za Benešovem čekali na shoz zbraní, ale pak jsme se dozvěděli, že to bylo všechno nadarmo, protože už bylo se Sověty dohodnuto, že nám zbraně nedají, aby se v Praze nestalo něco podobného jako ve Varšavě.“

Hrozba nasazení v Říši

Po návratu do Československa se přihlásil na Právnickou fakultu Karlovy univerzity. Ke studiu však nastoupil v době, kdy se schylovalo ke druhé světové válce. České vysoké školy v protektorátu byly vyhláškou říšského protektora Konstantina von Neuratha ze 17. listopadu 1939 uzavřeny na dobu tří let, ale ve skutečnosti se s jejich znovuotevřením již nepočítalo.

Nařízení postihlo deset českých vysokých škol, 15 172 studentů nemohlo dostudovat, o práci přišlo více než 1300 pedagogických zaměstnanců. Uzavření vysokých škol se dotklo také Mojmíra Konečného, který neměl možnost složit ani svou první státnici, a jeho studium tak skončilo dřív, než začalo:

„Jednoho dne, když jsem se šel přihlásit na termín státnice, jsem procházel kolem filozofické fakulty, uviděl jsem tam ozbrojené jednotky SS. U Právnické fakulty, kde bylo jejich sídlo, to vypadalo ještě hůř. Mohl jsem si přečíst, že vysoké školy jsou uzavřeny na tři roky a jména devíti popravených studentů. Musím však říct, že jsem měl v tu chvíli radost, že se nemusím už učit.“

Mojmírovi Konečnému hrozilo nasazení do Říše. Před nástupem na práci ho zachránil rodinný přítel, pražský advokát JUDr. Jiří Křížek, který ho zaměstnal ve své advokátní kanceláři jako koncipienta. Kancelář zastupovala britskou, indickou a později rakouskou ambasádu, a také vysokou českou šlechtu. Mezi její klienty patřili Lobkowiczové, Schwarzenbergové a Kinští. Další osudy dr. Jiřího Křížka byly velmi pohnuté. O několik let později byl odsouzen v procesu s Miladou Horákovou k dvaadvaceti letům vězení, k propadnutí nabytého majetku a čestných občanských práv.

Dlouholetým žalářem byl potrestán přesto, že byl ke skupině Milady Horákové přiřazen až dodatečně a ostatní obžalované vůbec neznal. Propuštěn byl v roce 1963. Jeho manželka Anna následovala jeho osud „k zapomnění“. Byli bezdětní, o všechno přišli a dožili spolu. Zemřeli dva dny po sobě v roce 1975 a jsou pochováni na Olšanech.

Mojmír Konečný však v kanceláři advokáta Křížka setrval pouze půl roku, poté změnil zaměstnání. Nastoupil do Ústředí svazu obchodu a zabýval se pracovním právem. Přes neustálou hrozbu, že bude nuceně nasazen na práce v Říši, zde pracoval až do roku 1945.

V dubnu 1945 nastoupil Konečný jako překladatel do české pobočky Mezinárodního červeného kříže: „Shodou okolností jsem potom byl pro svou znalost francouzštiny doporučen na delegaci Mezinárodního červeného kříže, který tenkrát sídlil v Thunovské ulici pod Hradem, tam, kde je dnes Český červený kříž. Potřebovali někoho, kdo umí francouzsky, poněvadž delegát byl francouzský Švýcar. Naším úkolem bylo hlavně přebírat německé lazarety, které byly po Praze.“ Zúčastnil se tak za Červený kříž osvobození vězňů z Černínského paláce a v sídle gestapa na Právnické fakultě.

Pražský hrad na odstřel

V květnu 1945 se Mojmír Konečný účastnil bojů o Český rozhlas: „Onoho dne, 5. května, když jsem slyšel volání rozhlasu o pomoc, tak jsem se tam ihned rozeběhl a byl jsem účasten toho, že jsme se snažili získat zbraně od německých vojáků a skrčeni za popelnice jsme stříleli na rozhlas. Nakonec se ho podařilo dobýt.“

Článek Mojmíra Konečného k 60. narozeninám Jana Masaryka. Foto: se souhlasem Petra Zemánka

Kvůli účasti v bojích zmeškal důležitou schůzku: „Tím se ovšem stalo, že mě zmeškala spojka, která mi měla vyřídit, že se členové Zpravodajské brigády mají sejít, aby se ozbrojili a mohli zasáhnout do Pražského povstání. Musel jsem se rozhodnout sám, co budu dělat dál.“

V průběhu prvního revolučního dne se Mojmír Konečný odebral také do Riegrových sadů, kde probíhaly boje o místní sokolovnu: „Tam už to bylo špatné. Když jsme postupovali, tak na nás začali střílet naši. Byl to zmatek, a tak jsem radši odešel domů.“

Česká národní rada v čele s profesorem Pražákem se od počátku povstání stala jeho vedoucím politickým činitelem. Ve snaze zabránit krveprolití a materiálním škodám zahájila již 5. května vyjednávání s německou okupační mocí o odchodu německých jednotek, a to jak s velitelem wehrmachtu generálem Rudolfem Toussaintem, tak s velitelem jednotek Waffen-SS v protektorátu Carlem von Pückler-Burghaussem.

Kvůli započatým jednáním s Českou národní radou nedošlo k chystanému odstřelu části Pražského hradu 6. května 1945, jak se Mojmír Konečný dozvěděl od německého důstojníka. V následujících dnech se vedení České národní rady snažilo dojednávat s okupační správou ukončení bojů a konkrétní podmínky německé kapitulace. Tato jednání a předběžné dohody byly podle Mojmíra Konečného porušeny 6. května 1945 nenadálým útokem samozvaného partyzánského oddílu na sídlo jednotek Waffen-SS v Právnické fakultě.

Využili k tomu protějšího domu čp. 207/6 a 207/25 na rohu ulice Pařížské a dnešní ulice 17. listopadu. Zkušení esesáčtí hrdlořezové se s nimi rychle vypořádali, dům zapálili a nechali zničit. Obyvatele domu převedli přes Čechův most ke kapli Sv. Máří Magdalény. Na prázdném místě po tomto domu byl za socialismu vystavěn moderní palác Mezinárodního svazu studentstva.

Důsledkem útoku na Právnickou fakultu byla nedůvěra velení Waffen-SS k České národní radě a také radikalizace bojů v Pražském povstání přizváním dislokovaných jednotek SS z výcvikových sektorů Neveklov a Milovice na Prahu.

Vyjednavač s esesáky

O zprostředkování jednání s velitelem jednotek Waffen-SS v protektorátu pověstným Carlem von Pückler-Burghaussem byl tedy požádán Mezinárodní červený kříž. Ve vybrané delegaci byl jako překladatel (jednání probíhala ve francouzštině) a pověřený jednatel vybrán Mojmír Konečný. Jednání byla završena 8. května podepsáním protokolu o volném odchodu německých jednotek z Prahy po karlovarské a plzeňské silnici.

„Začalo vyjednávání České národní rady v čele s profesorem Pražákem s velitelem vojsk Toussaintem, který po Praze usilovně hledal svého syna. V Praze ale byly dvě německé branné moci – jednak wehrmacht a potom SS. S velením SS se po incidentu Česká národní rada bála jednat, poněvadž byli velmi nemilosrdní a každý pokus o jednání mohl skončit zastřelením. Česká národní rada požádala Mezinárodní červený kříž, konkrétně pana Montadora, aby s SS vyjednával. On to ovšem jako delegát nemohl udělat, ale pověřil mě, abych ještě s dvěma mladými muži jel vyjednávat,“ vzpomíná na jednání Mojmír Konečný.

„Já jsem tam jel proto, že jsem uměl velmi dobře německy a francouzsky, ostatní neuměli. Dostali jsme vůz nahoře s červeným křížem, aby na nás nikdo nestřílel, což se přesto stalo. Přijeli jsme do sídla SS na Právnické fakultě. Tam velitel SS von Pückler shromáždil všechny důstojníky a podle mapy jsme sjednávali, kudy potáhnou z Prahy. Mělo to být karlovarskou a plzeňskou silnicí, protože se samozřejmě chtěli dostat k Američanům. Tam měly být odstraněny veškeré barikády, aby mohli volně odjet. Mohli si s sebou vzít lehké zbraně, těžké musely zůstat na místě. Nakonec jejich odchod ale stejně zablokovali Sověti.“

Po válce na ministerstvu

Po válce dokončil Mojmír Konečný urychleně právnické studium: „Práva jsem dodělal během jednoho roku. Tenkrát jsme měli tu výhodu, že jsme si mohli stanovovat termíny zkoušek. Tak jsem to opravdu nahustil a rychle jsem to dodělal.“ Promoval 13. července 1946.

Zároveň se studiem pracoval na ministerstvu zahraničních věcí. Po náročném výběrovém řízení, které sestávalo především z jazykových zkoušek, byl přijat od 1. října 1946. Na doporučení se dostal do zpravodajské sekce, kde měl na starost komunikaci s novináři, propagaci a zahraniční styky. „Na ministerstvu jsem požádal, abych byl zařazen do zpravodajské sekce, a to z bizarního důvodu. Za války totiž vyšla publikace Tajné fondy třetí sekce a mě to velmi zaujalo. A zpravodajská sekce měla právě na starost novináře a styky se zahraničím kvůli propagandě Československa. Vedoucím byl tehdy pan Chmelař.“

Díky svým jazykovým schopnostem později získal místo v sekretariátu jako tajemník ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. Krátké působení v kabinetu význačného politika bylo ukončeno jeho odchodem do diplomatických služeb v roce 1947.

Cestou do Číny ho zaskočila zpráva o únorovém puči v Československu: „Náhodou jsem byl seznámen s dr. Josefem Lelkem, který odjížděl do Číny jako velvyslanec, a ten si mě vyžádal, abych za ním přijel. Na československém velvyslanectví v Nankingu jsem měl dost nesnadnou pozici mezi tamními diplomaty, poněvadž jsem tam přijel nedlouho po únorovém převratu v Praze. Už na lodi jsem byl středem zájmu, protože rozhlas vysílal průběh únorových událostí, tak jsem o tom musel vypravovat. Mrzelo mne, že to odnesl i Jan Masaryk.“

V Číně byl Mojmír Konečný oficiálně přijat generálem Čankajškem. „S Čankajškem jsem se setkal, když bylo oficiální přijetí zahraničních diplomatů. Byl to člověk velmi autoritativní, vlastně úplný diktátor. Myslím, že posléze zabočoval až do psychopatie. Bylo o něm známo, že když mu někdo přinesl špatnou zprávu, tak ho vlastnoručně zkopal.“

Mojmír Konečný sám sebe označuje za vášnivého cestovatele. Řadu míst měl možnost vidět i během své diplomatické mise v Číně. Navštívil třeba Tchaj-wan, Peking, duchovního tibetského vůdce 10. pančhenlamu Čhökju Gjalcchäna v klášteře Kumbum. O setkání s ním řekl:

„Novináři a diplomaté byli pozváni k tomuto desetiletému chlapci a chovali se k němu jako k dospělému vůdci tibetského lidu. Když se kladly otázky, vyptávali se na politiku. Mně se však líbil jeho papoušek, tak jsem se na něj zeptal. Po audienci všichni odcházeli a pančhenlama si pro mě poslal. Dvě hodiny jsme si pak velmi hezky povídali. Pamatuji si, že vyslovil obavu ze zájmu dalajlámy o strýčka Maa.“

Soudruhu, vyprávěj, jak je to v té Číně

Když uznalo Československo Mao Ce-tungovu vládu, vypověděl Čankajšek československé diplomaty. Mojmír Konečný musel nakonec z Nankingu uprchnout. Čekala ho velmi dobrodružná, ale také zajímavá cesta:

„Jakmile Praha uznala Mao Ce-tungovu vládu, Čankajškova Čína mě vypověděla. Postavili mi stráže před moje sídlo. Jen s obtížemi jsem se dostal ze země ven, poněvadž tenkrát existoval absolutní nedostatek spojů – lodí i letadel. Tak jsem odletěl do Manily na Filipíny. Tam jsem byl asi měsíc, než jsem se dostal na další letadlo. Mezitím jsem nastoupil na loď, která objížděla všechny filipínské ostrovy a sbírala kopru, tedy sušené kokosové ořechy. Tak jsem poznal celé Filipíny i místo, kde zahynul Magalhães, když pomáhal jistému náčelníkovi. Z Filipín jsem potom dostal spoj do Indonésie. Tam jsem projel Jávu a hlavně ostrov Bali, který byl tenkrát velmi populární jako odpočinkové místo pro Američany, poněvadž měl tu zvláštnost, že tam ženy chodily zahalené od pasu dolů. To byla velká fotografická žeň pro Američany,“ popisuje Konečný.

„Odtamtud jsem odjel do Thajska, kde jsem zase pobýval nějaký ten den. Thajce považuju za nejmilejší národ, jaký jsem kdy poznal. Samá laskavost. Ovšem potom se to díky turismu absolutně zvrhlo. Z Thajska jsem se potom konečně dostal do Kalkaty. Odtud jsem jel dva dny do New Delhi. Jako diplomat jsem dostal svoje kupé, které jsem mohl uzavřít. Tehdy bylo v Indii velmi nebezpečné cestovat. Ve vlaku byly ohromné davy a dobývaly se dovnitř. Ještě že jsem měl zavřeno. Naštěstí jsem v pořádku dojel do New Delhi. Tam mě čekal velvyslanec a jeho šofér, který mě oslovil: ‚Dobrý den, pane doktore!‛ čistou pražskou žižkovštinou. Byl to Josef Pandžuský, kterého kdysi adoptovali jako malé dítě naši legionáři a on vyrostl v Praze a naučil se česky.“

Během svého pobytu v Indii pracoval Konečný na zdejší československé ambasádě: „V Indii jsem docházel na velvyslanectví, kde jsem pomáhal. Byl jsem kupříkladu pověřen šifrou, to znamená, že jsem přijímal a odesílal šifry do Prahy. Také v Indii jsem se snažil co nejvíc cestovat. Byl jsem také přítomen první nezávislé volbě prezidenta Indie. Byl to doktor Prasád. Pamatuju si, jak jsem stál v jásajícím davu lemujícím ulice, kterými projížděl v kočáře.“ Zanedlouho byl však povolán zpět do Československa. Letěl přes Pákistán, Egypt a Řím do Čech.

Nový začátek ve vlasti nebyl pro Mojmíra Konečného jednoduchý: „Když jsem přijel, tak jsem se přihlásil na kádrovém oddělení. Obklopila mě tam mládež. To už byly samé nové dělnické kádry z továren. Říkaly: ‚Soudruhu, vyprávěj, jak je to v té Číně. Teď už máme i tu Čínu a za chvilku budeme mít Indii. Za chvíli budou všude vlát naše vlajky.‛ A já jsem na to povídal: ‚Víte, s tou Čínou je to trochu horší, ona je to nejchudší země na světě. Můžeme od ní očekávat, že se vzpamatuje na trochu lepší úroveň až tak za deset pětiletek.‛ Tím okamžikem jsem byl odepsaný a stejně jako starý kádr jsem potom byl po roce nepříjemného existování s dělnickými kádry na ministerstvu vyzván, abych dobrovolně odešel do výroby.“

Rok 1968 v Paříži

Na šest měsíců byl zařazen do výroby jako soustružník, vyráběl vodní hřídele. Tomuto řemeslu se dokonce i vyučil. Při zaměstnání vystudoval Vysokou školu technickou, obor těžké strojírenství. Tehdy pracoval v odboru vědecko-technických informací. „Velmi se mi to hodilo, protože jako právníka mě neuznávali za vysokoškoláka, ale jako diplomovaný technik jsem pro ně vysokoškolákem byl.“

Mojmíru Konečnému od Jana Masaryka. Foto: se souhlasem Petra Zemánka

Asi v roce 1952 byl zaměstnán v ČKD Sokolovo, kde se věnoval arbitrážnímu právu. Po pěti letech přešel do Ústředního svazu výrobních družstev a později do výzkumného ústavu těchto družstev. Pracoval zde především na pozici patentového inženýra, náplní práce bylo zejména psaní patentových rešerší a překládání. V roce 1968 strávil šest měsíců na stipendijním pobytu v Paříži.

„V Paříži jsem zažil nepokoje, ale to už jsem musel dávat moc pozor, protože naše StB tam měla své agenty a zcela jistě jsme byli sledováni. Kdybych se byl snažil těm Francouzům, kteří se snažili dostat do stejného područí jako my, vyprávět, jak to vypadá v praxi, tak už bych byl nevydržel.“

V roce 1968 začal pracovat v obchodním oddělení na francouzské ambasádě v Praze. Mimo jiné doprovázel francouzské podnikatele a diplomaty při jejich návštěvě v Československu. „Posledních šestnáct let jsem strávil na obchodním oddělení francouzského velvyslanectví, kde jsem měl velmi příjemnou pozici. Byl jsem ve styku se všemi ministerstvy i monopolními centrálami. Také jsem přijímal francouzské ministry, když k nám přijeli, a doprovázel jsem je po republice, především se jezdilo do Slušovic. Přijížděli i francouzští podnikatelé. My jsme zde byli právě proto, abychom jim umožnili styk s českými podniky.“

Dům s bílým plotem

Tuto práci zastával až do roku 1986, kdy odešel do důchodu. Dlouhou dobu však ještě jako soukromá osoba pracoval jako tlumočník pro nejrůznější francouzské podnikatele, kteří přijížděli do Československa.

Mojmír Konečný stál také několik let v čele Nadace Jana Masaryka. Podílel se na vydávání jeho sebraných spisů a korespondence. Neúspěšně se pokoušel o umístění pamětní desky Jana Masaryka na Černínském paláci. Kdysi Konečný napsal článek k šedesátinám Jana Masaryka, v něm o něm mimo jiné píše: „Jana Masaryka nemůžete kritizovat z jedné stránky. A také jej nesmíte chválit pro jednu vlastnost, nebo jeden skutek, který se líbí. Musíte jej vzít celého, jak je, nebo nic. Každý bude s námi pro to první.“

Od rozhovoru už jsme se víckrát nesetkali. Zemřel 29. května 2016 v Praze. Když dnes jedu kolem jeho domu, vzpomínám si na to, jak mi při loučení řekl: „Roky se snažím své rodině staromilsky vysvětlovat, že ke „gočárovskému“ domu patří bílý plot. Je to marné. Až odejdu, hned ho přetřou.“ Měl jste pravdu, pane Konečný. Stalo se…


Zpracoval Petr Zemánek na základě vzpomínek JUDr. Mojmíra Konečného při osobním setkání. Autor je kastelánem hradů Točník a Žebrák a učitelem na pražském Gymnáziu Jana Keplera.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

12 komentářů

  1. virus napsal:

    Že o něm vůbec píšete , byl to jen kolaborant s komunisty !

    • Pavel napsal:

      .. tedy tvůj soudruh.

    • Josef II napsal:

      Virusi,to bylo vtipné.Jak jste se měl za Husáka?Pro normální-myslím ,že po návratu z Moskvy chtěl zdrhnout ,ale už to nestihl.Kdyby se mu to povedlo,byla by to velká nepříjemnost pro soudruhy,proto ho zlikvidovali.On a Horáková byli jedni z mnoha zločinů komunistů, a vracet se dnes k těmto zločinům jim nepasuje.Oni se přece za svou minulost nemusí stydět,že soudruhu virusi.

      • petrph napsal:

        Jenomže, a pro připomenutí, Jan Masaryk po tom ostudném návratu z Moskvy nejen že nezdrhl, ale NAOPAK nakonec podpořil komunisty, tím že zůstal v jejich vládě za onoho tragického puče v únoru 1948.
        V tom je totiž ta absurdita, kdyby totiž jak uvážováno, zdrhl po návratu z Moskvy (což bylo ještě v letě 1947), zdrhl by tím z ještě, jakž takž demo vlády, a komunisti by si místo něj do té vlády našli náhradu mnohem dřív. Nepříjemnost by ten útěk ani tak nebyl, propagandisticky by se to zvládlo snadno, jak ostatně ukázala „podpora “ veřejnosti při politických procesech 50.letech. Cynicky řečeno, kdyby ho pak po únoru obvinili, odsoudili a popravili stejně jako Horákovou, situace by už pro komunisty horší nebyla…

  2. Richard Blatný napsal:

    Podle článku nebyla práce pana Konečného pro Jana Masaryka blíže popsána, více se dovíme z pamětí osobního tajemníka Jana Masaryka, JUDr. Antonína Suma (1919-2006). Ten byl s Janem Masarykem v každodenním pracovním i mimopracovním kontaktu. Vzpomínal, že před osudným dnem se choval Jan Masaryk divně, s každým se loučil, rozdával peníze… Rozloučil se s prezidentem Benešem v Sezimově Ústí, na jeho stole zůstala bible a Švejk. „Mělo to býti snad symbolem, že si je vědom vysokého mravního kreditu své autority i postavení a jména, nechce dále švejkovati a vše se ctí skončiti“, vzpomínal Dr. Sum při jednom z posledních interview. Domníval se, že se na Janu Masarykovi jednalo o vraždu morální, nikoli faktickou. Toto svědectví pokládám za velmi silné.

    • Petr Zemánek napsal:

      JANDEČKOVÁ, Václava. Svědectví o smrti Jana Masaryka. Nová odhalení odkrývají pochybná „fakta“ a odsouvají staré „pravdy“. Praha: Academia 2021. ISBN 978-80-200-3183-9.
      STERLINGOVÁ, Claire. Případ Masaryk. Praha: Agentura LepreZ, 1991. 318 s. ISBN 80-900821-0-6. 1. české vydání CCC Books, Mnichov 1972. Překlad anglického originálu The Masaryk Case, Harper & Row, 1969.
      KOSATÍK, Pavel; KOLÁŘ, Michal. Jan Masaryk – Pravdivý příběh. Praha: Mladá fronta, 1998. ISBN 80-204-0736-7. Kniha se soustřeďuje na život Jana Masaryka, ne na okolnosti jeho smrti.
      DAVENPORTOVÁ, Marcia. Jan Masaryk – Poslední portrét. Praha: Panorama, 1991. ISBN 80-7038-251-1. Překlad části anglického originálu Too Strong for Fantasy, New York, 1967.
      FISCHL, Viktor. Hovory s Janem Masarykem. Praha: Mladá fronta, 1991. ISBN 80-204-0222-5.

      Zdraví

      Petr Zemánek

    • petrph napsal:

      Jasně, jenomže právě, tvrdě řečeno, musel si být vědom “ krachu svého už bývalého vysokého mravního kreditu své autority i postavení a jména..“ Potom co osobně podpořil komunisty během únorové krize, věděl že už není nic, co by ho mohlo politicky, společensky i morálně omluvit, ani to už jakkoliv napravit.
      Ono, tedy připomeňme, že stejně jako v případě Beneše, už to bylo podruhé. Ani v roce 1938, když byl velvyslancem ve Velké Británii nedokázal zabránit participaci GB na Mnichovské dohodě , a ani znovu v únoru 1948 nezastavil komunistický puč.
      Už mu vlastně nezbylo nic, leda čekat, až si pro něj komunisti příjdou, až ho nebudou potřebovat..

      • Petr Zemánek napsal:

        Souhlasím. Krásně ukázáno ve filmu Ondřeje Trojana „Toman“ s lehkou kalkulací: 12 ministrů podává demisi, 12 ministrů je komunistických a jeden svým příklonem rozhodne o Únorovém přechodu moci a o tom, že se nebudou konat nové volby- Jan Masaryk pod tlakem nejen komunistů…
        Stejně bylo rozhodnuto již dříve během války za přítomnosti (ne)prezidenta, který v roce 1938 odstoupil.

        Zdraví

        Petr Zemánek

      • Josef II napsal:

        petrph-Jan Masaryk byl člověk, který chtěl svou popularitu využít k udržení demokracie tím,že odmítl abdikovat (snad na popud Beneše) a proto si podepsal rozsudek smrti.Že uvažoval o emigraci dokazuje,že své dlouholeté přítelkyni sliboval manželství pokud emigruje.Že se ho komunisté potřebovali zbavit o tom nemusíte pochybovat.Byl to takový politický don quijote.Člověče jak mu můžete vyčítat,že nezastavil komunistický puč a podílu na participaci VB na Mnichovské dohodě.To už je zoufalství,on nebyl mocný toho světa.

        • petrph napsal:

          Bohužel, pokud píšete „.. který chtěl svou popularitu využít k udržení demokracie tím, že odmítl abdikovat“, tak snad chápete že tomu bylo naprosto obráceně. Tím že v únoru 1948 odmítl abdikovat, naopak podpořil komunisty a tu demokracii zničil.
          I když se dá samozřejmě omlouvat tím, že vliv komunistů už byl tak silný /připravovaný od osvobození), už Kléma byl v té době premiérem a měli silnou podporu i v parlamentu. A navíc komunisty ovládaná SNB, plus ozbrojené Lidové milice. Tudíž se vlastně opakoval Mnichov 1938, pro Beneše i Jana Masaryka noční můra, kdy zase neobstáli..
          Jestli se ho komunisté potřebovali zbavit tak rychle, když s nimi držel basu, není tak jisté, ještě pro ně mohl být pár měsíců užitečný – nakonec jak známo při jednání v Moskvě 1947 taky kejval, nic jinýho mu nezbylo. S tím tedy, že jak známo. ani komunisté své politické oponenty nevyhazovali z oken, leč řádně si je ve zmanipulovaných procesech odsoudili a popravili, jak později třeba generála Píku. I propagandisticky to mělo větší účinek, když byl takový prozápadní politik odhalen jako imperialistický špijon, než kdyby jen vypadl z okna .Asi tak stejně jako dnes…

  3. skeptik napsal:

    Tudíž se vlastně opakoval Mnichov 1938, pro Beneše i Jana Masaryka noční můra, kdy zase neobstáli.. Konec citátu. Především tehdy neobstáli občané a voliči v poválečném Československu, pane petrph. Neobstáli při volbách v roce 1946 a neobstáli ani v době únorového puče. A obávám se, že se občané České republiky ze své historie příliš nepoučili ani nyní.

  4. Petr Zemánek napsal:

    Obraťme oči od Jana Masaryka a všimněme si toho, co pan Konečný řekl o Pražském povstání. Naslouchejme mu a rozumějme.

Přidávání komentářů není povoleno