ZÁPISKY Z ČESKÉHO KARABACHU. Mikulášovice neboli Nixdorf je obec v západní části Šluknovského výběžku, hned tady za kopcem. Vyznačuje se tím, že je dlouhatánská, podle Wikipedie sedm kilometrů, ale když tudy jdete pěšky, je mnohem delší.

V těchto (slavných) májových dnech se Mikulášovice vyznačovaly prvomájovým průvodem, do kterého se jeho účastníci ohákli v retro stylu, vytáhli stařičké traktory a motocykly a vůbec všelijaká vozidla historická, prehistorická a taká vyrobená na koleně, někdy na kolenou předků, a projeli vsí.

Mnoho vozidel bylo opentleno dávnými transparenty, které hlásají, že závěry sjezdu strany splníme a dalšími hesly, včetně těch o našem nerozborném přátelství se Sovětským svazem…

Když jsem to viděl poprvé, bylo to srandovní, když podruhé, přestával jsem to vidět jako recesi, potřetí jsem o tom napsal své výhrady na jeden vesnický web a potom jsem cítil, že by mě na téhle akci asi nechtěli vidět, a tak jsem si retro průvod nechával utéct…

Teď, po nějakých deseti letech, jsem skočil do Mikulášovic znovu.

Když jsem čekal na seřadišti na první zemědělská vozidla a viděl, že v tom prvním (konečně) slunečném májovém dni se na místě nezměnilo skoro nic, dostavil se pocit jakéhosi smíření.

Ve vsích, kudy jsem cestou projel, se podle všeho nechystalo nic, takže jestli se tady v Mikulkách alespoň nějací místní sejdou, bude to vlastně príma.

Prohlédl jsem si nástěnky a nebyly zrovna aktuální. Poslední plakátky upozorňovaly na akce z roku 2019.

Foto: Marek Douša

Nojo, ty dva roky trávené s čínskou chřipkou zabrzdily i to, co se tu tak těžce rozjíždělo.

Celou tu dobu mám zapečenou do dnů, které nemají svoje data v kalendáři. Ztracený dva roky.

Penzion opodál má zazimovanou zahrádku a kafe mi tady nikdo neuvaří.

Sakra, a já kafe tolik potřebuju!

Přijely první traktory. První osobáky a pár fichtlů.

Proti zmatkům při přípravě prvních průvodů, které jsem tu viděl, to bylo slaboučké, ale vlastně milé.

To jsou paradoxy, pane Vaněk.

Vozidla byla ozdobena pouze českými vlaječkami i historických transparentů ubylo.

O rusákách nikde ani slovo a i ti chlápci, kteří stroje řídili, byli nějací mladší.

Fotři a skuteční (někdy sentimentální) pamětníci starých časů nikde.

První další generace se ujímá řízení a chce být v tento den veselá. To je dobrý.

Tuší, že se tenhle den slavil jako Svátek práce, občas v nějakém hloučku zazní nějaké přiblblé staré heslo, ale zmizí v další konverzaci.

Zní to nadějně.

Projdu se několika serpentinami ve směru, kudy průvod pojede, poslouchám sousedy (nic se neděje, až na ty choroby, Jarmilko) a sednu si do trávy.

Průvod vyjede v poledne, takže na čas, a je pryč, než se naděju.

Opravdu to nebyla dechberoucí přehlídka a masová událost.

Sejdou se ti lidé ještě za rok? Budou mít chuť se spolu bavit a budou mít chuť a čas znovu vlézt do garáže a opravit a naleštit traktůrky a náklaďáčky, aby s nimi projeli vsí?

Nevím, ale myslím, že by to nebylo špatné.

Když se ovšem olíbají někde pod rozkvetlou třešní a budou na sebe hodní, bude to stačit.

Autor textu, Marek Douša, je publicista a kreslíř. Jeho obrázky znají čtenáři časopisu Reflex nebo magazínu Sorry. Žije ve Velkém Šenově ve Šluknovském výběžku, odkud podniká výpady po severních Čechách, převážně za kulturou. Jím spravované weby naseveru.net a vybezek.eu mapují dění ve výběžku, kterému kvůli jeho odlehlosti či zapomenutosti místní občas přezdívají Náhorní Karabach.