ZÁPISKY Z ČESKÉHO KARABACHU. Když jsem tu minule mluvil o trablech s železniční dopravou, ale také o romantice spojené s cestováním vláčkem, bylo to z mé pozice všechno poněkud abstraktní. Protože z důvodů, které jsem popsal, musel jsem sám přijmout takové závěry a opatření, abych se tam, kam se potřebuju dostat, dopravil včas, takže z mého seznamu preferovaných dopravních prostředků byl vlak vyškrtnut. Nadále zůstává pod čarou s poznámkou „no, když to jinak nejde“.

Pro spoustu spoluobčanů je ale právě železniční doprava volbou první a vůbec se jim nedivím.

Sám jsem se tak připravil o možnost vyprávět historky typu: Paní omdlela už v Rybništi a pak, pod Jedlovou, jsme přejeli divočáka, takže jsme do Ústí dojeli s pětihodinovým zpožděním. Což mi trochu vadí, když na tohle téma nemám vhodný příspěvek.

Na vyšší level posunul vlakovou historku režisér a v tomto případě i autor předlohy David Šiktanc v nejnovější hře ústeckého Činoheráku Jídelní vůz.

V představení, které mimochodem trvá 75 minut a tedy stejně dlouho, jako právě jízda vlakem z Prahy do Ústí nad Labem, zúročil svoji několikaletou zkušenost z cestování právě na téhle trati z práce a do práce, a i když bychom asi mohli jet mnohem déle, tenhle fórek s dodržením jízdního řádu charakterizuje přístup k látce, která se může zdát banální, jenomže zdání klame…

David Šiktanc nevypráví historky, ale situace promýšlí (za ty roky v jídelním voze na to měl fůru času) a posouvá je k poezii a jakby také ne, když je vnukem básníka!

Zatímco cestující se cestou proměňují, Jan Plouhar jako vrchní z jídeláku nás provází celou cestou, trochu mudruje jako archetyp pingla, ale zároveň ajznboňáka, který chtěl být vždycky hercem a prostě to neklaplo.

Všechno se to děje na dobře vymyšlené scéně, která samozřejmě evokuje prostředí jídelního vozu, zároveň ale v oknech vlaku (na velké projekci) zrcadlí nejen krajinu kolem trati, ale také co se děje v hlavách těch, kteří v ubíhající krajině vidí i své ubíhající (a mizející) životy.

Dobrá práce Zuzany Štěpančíkové.

Sledujeme páry i skupiny cestujících, každý má své problémy, jenomže cesta vlakem — tak trochu mimo čas a prostor — jim najednou dává jinou, často směšnou perspektivu; každý se může dívat na své trable jako z měsíce a skutečně je to tak, protože vlak, to je jiný vesmír.

Takhle se do příběhu dostává i poněkud černý humor, ale jenom pro nás, diváky, neboť pro ty, kteří jsou na dráze doma, jde o rutinu a život sám. I když je to smrt. Takže:

To musíš vědět, kde máš skočit. Ne ve čtyřicet pod motorák ve Vápenné, to tě jenom tak posmýká, to musíš k Uhersku, na sto šedesát… V tý čtyřicítce to je jako když hodíš biftek na studenou pánev. Udělá se, ale není to ono… A taky musíš vědět, kam si stoupnout, že si máš stoupnout vpravo, aby ty sračky šly do pole a ne na druhou kolej, aby se úplně nezastavil provoz…

Na staré časy pak vzpomíná technik, praktik a vykopávka, jako jsem já:

Karel na to rychle kouknul a hned věděl. Vyvazovačka nebude potřeba, blbej stykač nebo jinej agregát, pro kterej se sáhne na jinej odstavenej stroj, tehdy bylo všude hromady mašin, a když jsi měl za kým jít, za kanibalizaci nějaký zdechliny ti nikdo hlavu netrhal. My jsme fakt dělali dráhu, furt od oleje a šmíru, ale fachmani. A teď? Na hale stojí Panter, u něj obrejlenej mladej, hlavně se neumazat, kolomaz neví, co je, šlauch z noťasu někam do mašiny a celý dopoledne tam intoší s latéčkem a dělá machry a my abysme se z něj snad posrali.

Ach! Jak mu rozumím!

Vždycky je těžké odhadnout, jak bude nově uvedená divadelní hra fungovat, jak ji přijmou diváci a jak může dlouho žít. Neví to nikdo (a to je na tom zábavné). Jídelnímu vozu ale prorokuji vekou budoucnost, protože nás bezpečně veze naším životem, smutkem, blbostí i sentimentem, který máme tak rádi.

A když se po příjezdu do cílové stanice Ústí nad Labem jeden z cestujících loučí s panem vrchním vzpomínkou:

Z kupé vyšel sekuriťák, který celou cestu zjevně prospal. Od pohledu násilný hovado. Podíval se ven z okna a jenom tak si pro sebe zašeptal: „Ústí, vymrdaný Ústí“…

… cítíme v tom tolik lásky a pochopení, že to snad není možný.

---

Autor textu, Marek Douša, je publicista a kreslíř. Jeho obrázky znají čtenáři časopisu Reflex nebo magazínu Sorry. Žije ve Velkém Šenově ve Šluknovském výběžku, odkud podniká výpady po severních Čechách, převážně za kulturou. Jím spravované weby naseveru.net a vybezek.eu mapují dění ve výběžku, kterému kvůli jeho odlehlosti či zapomenutosti místní občas přezdívají Náhorní Karabach.