Marek Douša: Jediný vlak, který jezdí na čas. Jídelní vůz v ústeckém Činoheráku
ZÁPISKY Z ČESKÉHO KARABACHU. Když jsem tu minule mluvil o trablech s železniční dopravou, ale také o romantice spojené s cestováním vláčkem, bylo to z mé pozice všechno poněkud abstraktní. Protože z důvodů, které jsem popsal, musel jsem sám přijmout takové závěry a opatření, abych se tam, kam se potřebuju dostat, dopravil včas, takže z mého seznamu preferovaných dopravních prostředků byl vlak vyškrtnut. Nadále zůstává pod čarou s poznámkou „no, když to jinak nejde“.
Pro spoustu spoluobčanů je ale právě železniční doprava volbou první a vůbec se jim nedivím.
Sám jsem se tak připravil o možnost vyprávět historky typu: Paní omdlela už v Rybništi a pak, pod Jedlovou, jsme přejeli divočáka, takže jsme do Ústí dojeli s pětihodinovým zpožděním. Což mi trochu vadí, když na tohle téma nemám vhodný příspěvek.
Na vyšší level posunul vlakovou historku režisér a v tomto případě i autor předlohy David Šiktanc v nejnovější hře ústeckého Činoheráku Jídelní vůz.
V představení, které mimochodem trvá 75 minut a tedy stejně dlouho, jako právě jízda vlakem z Prahy do Ústí nad Labem, zúročil svoji několikaletou zkušenost z cestování právě na téhle trati z práce a do práce, a i když bychom asi mohli jet mnohem déle, tenhle fórek s dodržením jízdního řádu charakterizuje přístup k látce, která se může zdát banální, jenomže zdání klame…
Související články
Prázdný vlaky v něčí hlavě. Kraje omezují provoz na tratích, kam tekly stovky milionů
Zatímco cestující se cestou proměňují, Jan Plouhar jako vrchní z jídeláku nás provází celou cestou, trochu mudruje jako archetyp pingla, ale zároveň ajznboňáka, který chtěl být vždycky hercem a prostě to neklaplo.
Všechno se to děje na dobře vymyšlené scéně, která samozřejmě evokuje prostředí jídelního vozu, zároveň ale v oknech vlaku (na velké projekci) zrcadlí nejen krajinu kolem trati, ale také co se děje v hlavách těch, kteří v ubíhající krajině vidí i své ubíhající (a mizející) životy.
Dobrá práce Zuzany Štěpančíkové.
Sledujeme páry i skupiny cestujících, každý má své problémy, jenomže cesta vlakem — tak trochu mimo čas a prostor — jim najednou dává jinou, často směšnou perspektivu; každý se může dívat na své trable jako z měsíce a skutečně je to tak, protože vlak, to je jiný vesmír.
Takhle se do příběhu dostává i poněkud černý humor, ale jenom pro nás, diváky, neboť pro ty, kteří jsou na dráze doma, jde o rutinu a život sám. I když je to smrt. Takže:
To musíš vědět, kde máš skočit. Ne ve čtyřicet pod motorák ve Vápenné, to tě jenom tak posmýká, to musíš k Uhersku, na sto šedesát… V tý čtyřicítce to je jako když hodíš biftek na studenou pánev. Udělá se, ale není to ono… A taky musíš vědět, kam si stoupnout, že si máš stoupnout vpravo, aby ty sračky šly do pole a ne na druhou kolej, aby se úplně nezastavil provoz…
Na staré časy pak vzpomíná technik, praktik a vykopávka, jako jsem já:
Karel na to rychle kouknul a hned věděl. Vyvazovačka nebude potřeba, blbej stykač nebo jinej agregát, pro kterej se sáhne na jinej odstavenej stroj, tehdy bylo všude hromady mašin, a když jsi měl za kým jít, za kanibalizaci nějaký zdechliny ti nikdo hlavu netrhal. My jsme fakt dělali dráhu, furt od oleje a šmíru, ale fachmani. A teď? Na hale stojí Panter, u něj obrejlenej mladej, hlavně se neumazat, kolomaz neví, co je, šlauch z noťasu někam do mašiny a celý dopoledne tam intoší s latéčkem a dělá machry a my abysme se z něj snad posrali.
Ach! Jak mu rozumím!
Vždycky je těžké odhadnout, jak bude nově uvedená divadelní hra fungovat, jak ji přijmou diváci a jak může dlouho žít. Neví to nikdo (a to je na tom zábavné). Jídelnímu vozu ale prorokuji vekou budoucnost, protože nás bezpečně veze naším životem, smutkem, blbostí i sentimentem, který máme tak rádi.
A když se po příjezdu do cílové stanice Ústí nad Labem jeden z cestujících loučí s panem vrchním vzpomínkou:
Z kupé vyšel sekuriťák, který celou cestu zjevně prospal. Od pohledu násilný hovado. Podíval se ven z okna a jenom tak si pro sebe zašeptal: „Ústí, vymrdaný Ústí“…
… cítíme v tom tolik lásky a pochopení, že to snad není možný.
Autor textu, Marek Douša, je publicista a kreslíř. Jeho obrázky znají čtenáři časopisu Reflex nebo magazínu Sorry. Žije ve Velkém Šenově ve Šluknovském výběžku, odkud podniká výpady po severních Čechách, převážně za kulturou. Jím spravované weby naseveru.net a vybezek.eu mapují dění ve výběžku, kterému kvůli jeho odlehlosti či zapomenutosti místní občas přezdívají Náhorní Karabach.
Nová kniha HlídacíPes.org
Publikace vyjde v omezeném nákladu. Pořízením publikace podpoříte projekt HlídacíPes.org.
Kniha nebude ve volné distribuci. Lze ji získat pouze jako poděkování za dar v minimální výši 599 Kč.
Knihu začneme distribuovat krátce před 17. listopadem 2024.
Více o knizePořídit knihuPop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Fiala do Mojžíře nic nového nepřinesl, přijel dělat kampaň, říká starostka
Mojžíř je pro většinu místních poslední štace, říká organizátor pomoci chudým
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
1 komentář
Tedy, gratuluji, poměrně krásně napsáno, včetně té vlastní hry, Ona se ani ta kritická satira ani té železnici nevyhýbá a nikdy nevyhýbala, a záleží na tom jak na ně společnost bude reagovat.
Jestli bych si jen z hlavy vzpomenul na jeden gag z filmu Kalamita od paní režisérky Chytilové.
Kde nový zaměstnanec dráhy (v podání tehdy mladého !ucha“ Polívky) omlouvá svůj pozdní příchod slovy
„byl jsem zavřenej, neměl jsem kliku“….
– i tento drobný vtípek v tehdejší politické atmosféře sklidil potlesk – jenomže – a jako bylo vidět v předešlé, scéně, vlezl omylem do jiné, dosti dezolátní železniční místnosti, kde se mu zevnitř utrhla klika (nebo tam vůbec nebyla?) a nemohl se dostat ven.:)))