Malíř, na nějž dopadla „železná pěst“ komunistického režimu. Umělec, mukl a kamarád Zdeněk Adamec
„Život měříme příliš jednostranně, podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit.“ Vzpomínka na akademického malíře Zdeňka Adamce (1934 – 2017), pro nějž tato slova T.G. Masaryka neplatila.
Klasický řecký filozof Sókratés, který žil v letech 469 – 399 př. Kristem, měl těsně před svou smrtí prohlásit: „Nyní je čas, abych zemřel, a pro vás, abyste žili. Pouze Bůh ví, kdo z nás je na tom lépe.“
S pražským rodákem Zdeňkem Adamcem, který odešel z tohoto světa v sobotu 2. září, jsem měl možnost během našich setkání hovořit na různá témata. Patřila k nim, i když okrajově, také otázka smrti. Vynikající malíř a můj kamarád Zdeněk toto téma ale vždy svým specifickým humorem trochu zlehčoval.
Po absolvování Drtinova gymnázia v Praze-Smíchově, kde byl spolužákem a kamarádem Jany Horákové, dcery komunisty zavražděné Milady Horákové, studoval Adamec výtvarný obor na Karlově Univerzitě v Praze u profesorů Cyrila Boudy a Karla Lidického.
Bytíz, Rotrekl a Pecka
Dva roky po vysoké škole dopadla na Zdeňka Adamce železná pěst komunistického režimu. Za písemné vyjádření nesouhlasu s vojenským zásahem Sovětského svazu v Maďarsku v roce 1956 byl odsouzen k trestu odnětí svobody na osm let. Dopis, který napsal s několika kamarády, měl být předán do rozhlasové stanice
Svobodná Evropa. Kvůli konfidentovi StB se ale dostal do zcela jiných rukou.
Zdeněk po svém odsouzení pracoval v uranových dolech v Bytízu u Příbrami, kde se setkal mimo jiné s básníkem Zdeňkem Rotreklem a spisovatelem Karlem Peckou. Rozsáhlá amnestie prezidenta Antonína Novotného v roce 1960 mu přinesla propuštění na svobodu, ale byl nucen vykonávat pouze dělnické profese.
Související články
Teroru mám plné zuby, říká malíř, který za podporu maďarského povstání dostal osm let vězení
V roce 1968, kdy mu komunisté povolili pracovat ve školství, využil krátkého politického uvolnění a odjel na dvouměsíční studijní pobyt do Velké Británie. Po návratu pracoval dále jako učitel a krátce před důchodem byl jmenován ředitelem Základní školy ve Štěchovicích u Prahy.
Po celou dobu Husákovy „normalizace“ měl zákaz veřejně vystavovat svá díla. V roce 1990 doprovázel manželku na pracovní pobyt do jižní Francie, kde pak strávil dva roky.
Zde měl jedinečnou možnost poznat a studovat prostředí, kde žili nejenom francouzští, ale i další umělci. Díky radnici ve městě Nimes a také svým přátelům mu bylo umožněno zde i vystavovat.
Život ve dvou diktaturách
V posledních letech převážně žil a tvořil ve svém atelieru v Hamrech na Prostějovsku. Umělcovy obrazy najdeme rovněž v soukromých sbírkách sběratelů nejen v České republice a na Slovensku, ale i v Rakousku, Německu, Francii, Chorvatsku, Francii, Itálii, Mexiku, v USA.
Adamec absolvoval řadu samostatných výstav v tuzemsku i v zahraničí. Jeho díla jsou převážně expresionistická s kubistickými prvky a vyznačují se výraznou barevností.
V parte o Zdeňkově úmrtí se píše, že nás 2. září v ranních hodinách, obklopen svými nejbližšími, opustil manžel, táta, bratr, švagr, dědeček, bratranec, strýc, otčím, tchán, mukl a kamarád.
Zdeněk Adamec byl také můj kamarád, i když trochu jiné věkové kategorie. Během našich setkání jsme oba vzpomínali na práci kulisáků, kterou jsme vykonávali za komunistů, ale v odlišné době a každý v jiném divadle.
Letos v březnu jsme se plánovaně setkali v Budapešti, ve městě, které v 50. letech tak výrazně vstoupilo do Zdeňkova života. Ve městě, kde dnes sídlí muzeum Terror Háza, věnované dvěma diktaturám, které Zdeněk za svého života prožil – nacismu a komunismu.
„Život měříme příliš jednostranně, podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti.“ Nic z těchto slov prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka neplatilo o Zdeňkovi Adamcovi.
Zemřel v 83 letech, žil plným životem, uměl milovat a dovedl se radovat. Jeho ostatky budou uloženy v úzkém rodinném kruhu v Praze – hřbitově na Malvazinkách. Mše svatá za zesnulého proběhne v pátek 8. září v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Prostějově.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Poslední bitva sovětského vojáka. Litoměřice chystají novou podobu parku
Vašku, nepodepisuj to, radil Havlovi. František Lízna šel za vším vytrvale
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
2 komentáře
Čest jeho památce.
Zdeněk Adamec byl statečný člověk, který hlásal Husovou pravdu a Masarykovo „Pravda vítězí „, i když ne vždycky, dodávám já.
Věřím, že odešel smířen , a že existuje Boží pravda.
V životě neměl opravdu lehkou cestu, ale to nezlomilo jeho ducha a smysl pro humor.
Škoda, že se nemohl dále více věnovat své lásce – výtvarnému umění a historii.
Rozloučení v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Prostějově bylo pro mě nadějí, že existuje něco vyššího, co nás překračuje.
ČEST JEHO PAMÁTCE.
PhDr.Alena Dlabačová,redaktorka
sestřenice