KOMENTÁŘ. Hory, horolezci a smrt k sobě, bohužel, patří. Sám jsem lezl a znám řadu lidí, jejichž blízký se z hor již nevrátil. Část z nich se váže k expedici Peru 70 smetené v roce 1970 lavinou pod Huascaránem. Teď je to pár týdnů, co se nevrátila Klára Kolouchová z Nanga Parbatu. Novináři tu horu nazvali prokletou. Prokletá není. Ovšem leckteré štíty jsou lezecky a klimaticky obzvlášť složité, to ano. I Parbat.

Záměrně jsem k tomuto textu sedl s odstupem, až se přežene mediální smršť kolem Klářiny tragédie. Nechci zde ani polemizovat s hlasy, které jí vyčítaly odjezd od dětí. To ti, kdo se zahleděli do skal, dělávají. Věc jejich životního uzpůsobení. Prostě odjela. Když se nevrátí horolezec, o dětech se nemluví. Když horolezkyně, všude plno řečí.

Nechci ani sáhodlouze rozebírat, zda patřila do horolezeckého národa či ne. Mistrně to už udělal Radek Jaroš, jenž pohlédl dolů ze všech osmitisícovek světa. A vydrápal se tam bez kyslíku!

Kdo se na hoře přemisťuje jen za pomocí fixního lana a s pomocí nosičů, nevytáhne ani jednu délku coby prvolezec a používá výhradně kyslík, nedá se označit za ryzího horolezce. Platí to i na Kláru Kolouchovou.
Ovšem pozor! Neoddiskutovatelně se pohybovala v extrémně náročném terénu s vysokým stupněm objektivního nebezpečí. Uměla nemálo a nebála se.

Andělé a ta s kosou

V těch nadoblačných výškách jsou vždy připraveni konat svou práci jak andělé strážní, tak ta s kosou. Nad nimi se ještě vznáší osudovost. Kdo to prostředí zná, ví, o čem mluvím. A ti ostatní? Berte to jako fakt, anebo hudrujte.

A klobouk dolů před Klárou Kolouchovou; 99,99 % jiných by její výkony nezvládlo. Turista pohybující se po horském chodníčku ji v porovnání se sebou musel vnímat jako horolezkyni. Právem. Ovšem horolezec otlučený ve velehorách nikoli. Také právem.

Co je tedy to skutečné horolezectví? Podívejte se třeba na detaily obou expedic na Makalu (1973, 1976). To je horolezectví.

Považuji za selhání, že někteří novináři Kláru titulovali jako nejlepší českou horolezkyni. Při vší úctě k ní to není pravda. Jen počet dosažených osmitisícovek nedělá z nikoho toho nejlepšího.

Znají novináři jména Dina Štěrbová, Zuzana Hofmanová, Blanka Nedvědická? Alena Čepelková, Věra Komárková? A další a další. Před nimi smekám.

Opět při vší úctě konstatuji, že Klára Kolouchová praktikovala řekněme extrémní, vysokohorskou komerční turistiku. Tento přístup respektuji, nesnižuji, byl to styl, který ji naplňoval a jistojistě ryze vnímala kouzlo hor. A o to jde.

Kdo Ji nepoužívá jako tělocvičnu, kdo ví, že Ji je možné slézt, když Ona má dobrou náladu, ten má výhodu a spíše se vrátí, spíše nechá převážit intuici nad slepou odvahou.

Tomu, že se kolem její smrti roztočil kolotoč komentářů, se nelze divit. Klára se úspěšně starala o svou image, širší reakce byly důsledkem její volby být všude viděna. Kdyby tam nahoře zmizel někdo mediálně neznámý, odbylo by se vše pravděpodobně pár řádkami.

Potud ke Kláře Kolouchové, v tomto textu mně jde o něco jiného: o přiblížení ducha lezení běžnému člověku. Vyjdu zde částečně z textu své knihy věnované v roce 2020 padesátiletému výročí zániku expedice Peru 70 pod Huascaránem.

„Hory volají, musím jít.“ (John Muir)

Proč my, lezci, míříme do hor navzdory rizikům? Míra vztahu ke skalám a horským dálavám nesouvisí s výkonností. I horolezec, který se v Tatrách hrabe jen ve trojkách, může mít k horám stejně intenzivní a niterný vztah jako borec práskající šestky ve výškách sedm tisíc metrů.

Podobně i „obyčejný“ turista, který brouzdá dlouhé dny s plnou polní po svých docela bezpečných stezkách, vyhýbaje se přitom důsledně civilizaci.

Jde ještě o další věc: když se na horách dostanete na hranu, je úplně jedno, zda je to na cestě těžké či lehké. Zkušenosti z mezních situací, kdy člověk nahlédne do říše smrti, může nabýt i lezec zcela průměrný.

Je ale správné riskovat, když má člověk rodinu? Podle některých by se horolezectví měl věnovat možná jen bezdětný sirotek… Nesmysl. Sám jsem takto vyrazil třikrát od malých dětí a pak později i s nimi.

Zapojím-li zpětně a přísně rozum, byl to nerozum. Nejedu vtom ale sám. Ale slova o zbytečném hazardu nemají pochopení pro prostředí lezců, stěn a štítů, kde se v jednom spojují úchvatné scenérie a přátelství se syrovostí a surovostí přírody a s nevyzpytatelností situací.

Tímto mixem vzniká krása, která je úplně jiná než bezstarostné courání ve skalních městech či chození v horách po chodníčcích se zázemím někde v penzionu s večerní sprchou, řízkem a pivem. Jakkoli i to má svůj půvab.

Ale třeba krása vychutnávaná vysoko ve stanu na sněhovém žebru – v orlím hnízdu s nezapomenutelným rozhledem, to vše s sebou přináší něco víc. Kdo nezažije, nepochopí. Krása, díky níž horolezectví přestává být sportem a stává se životní filozofií.

Zabít se může i ten nejlepší

Tyhle horské strhující zážitky neznají předem stanovenou délku výkonu, žádné třetiny ani poločasy, nikde žádné šatny. Když slyší fotbalista poslední hvizd rozhodčího, podá si ruku se soupeři a fičí domů. Pro horolezce není cílem dosáhnout vrcholu, ale vrátit se z něj.

Tahle záliba, pro někoho posedlost, dokáže člověka mrzačit a nutí ho dívat se na smrt vybírající si daň hned vedle něj, dokáže ho nelítostně odvést do říše „na druhé straně“. Pokud člověk udělá chybu anebo ho zaskočí zlá náhoda, opravný pokus obvykle nemá.

Dáváme v sázku hodně, alespoň někteří z nás, protože to tak máme od dávnověku v sobě zakódováno. Abychom udržovali sílu ducha, abychom jednou prošli filtrem dějin.

Každý si musí stanovit hranici, kam až je ochoten zajít, a snažit se pomyslnou čáru mezi životem a smrtí nepřekročit. A doufat, že se nestane něco nečekaného.

Jména těch „zpoza čáry“ najdete na symbolickém hřbitově na Skaláku a na symbolickém cintorínu v Tatrách.

Ale ještě jednou, ano, k poznání a vyzrání lze dojít i jinou cestou než plahočením se po horách a zdoláváním pískovcových sedmiček. Horolezci nejsou něčím víc jen tím, že riskují.

Ale na laně smí člověk mít v hlavě jen výstup, žádné trable, žádné myšlení, co by se doma dělo, kdyby se smekl. Od domova se musí zcela oddělit. Na rodinu má myslet před výstupem a zvolit si takovou obtížnost, která mu dává vysokou naději přežít.

Pravda, najdou se lezci lhostejní k osudu svých blízkých a je jim jedno, že drama rodiny, kdyby se nevrátili, by bylo velké. Vůbec takto neuvažují. Nesejde jim ani na svém vlastním životě. Výkony však dokážou podávat famózní.

Kdo má intuici, v kom sídlí respekt k Hoře a pokora před Ní a kdo si uvědomuje, že Hora se nedobývá ani nepokořuje, kdo výstup na Ni procítí celou svou osobností a nebere Ji jako kus hmoty, ale jako Bytost, kdo Ji nepoužívá jako tělocvičnu, kdo ví, že Ji je možné slézt, když Ona má dobrou náladu, ten má výhodu a spíše se vrátí, spíše nechá převážit intuici nad slepou odvahou.

Zabít se může i ten nejlepší z nejlepších s dokonale vytříbenou intuicí. Každé navázání na lano, každé směřování do velehor i jen na túru bez špagátu je hra s otevřeným koncem. Účty za chyby platíme vysoké.

Může se nám to hodit

Se zdravím si zahrávají horolezci, kanoisté spouštějící se soutěskou divoké řeky, parašutisté. Také toreadoři, závodníci v autech, kosmonauti a letečtí akrobati, kaskadéři, artisté v manéži, krotitelé šelem i osamělí mořeplavci ve své kocábce, polární badatelé, lékaři v epicentru smrtelné epidemie a speleologové.

Riskovali odbojáři proti nacistům a komunistům, riskovali Doolittlovi letci ve svých B 25 při misi bez návratu nad Tokio za druhé světové války.

Mohl by někdo namítnout: „Odboj je víc než lezení, nasazovat život pro zemi smysl má, nikoli však riskovat jen tak, pro nic za nic.“ Jenže každá doba má své výzvy, každý člověk má své založení a ony výzvy nadto.

Stejně jako je ošidné se pohybovat dobrovolně poblíž hranice smrti, je ošidné setrvat ve skleníku, kde nehrozí ani nejmenší vánek, avšak kde člověk zdegeneruje. Než nechat zmrtvět svou duši, lepší vzít si sedák a jít do toho.

Coby pokračovatel rodu, který se zapletl s prvním i druhý odbojem, kde se za komunistů děda jen se štěstím vyhnul deseti letům na uranu, si mohu dovolit s úctou k mým předkům výše uvedené napsat. Oni by mě pochopili.

Byli totiž úplně stejní, jen žili dobu, v níž museli, chtě nechtě, jít do mnohem těžší stěny než já – do stěny odboje: tajná schránka, vysílačka, záznamy pohybu německých vojenských transportů, předávání financí, zajištění útěku vyzrazených odbojářů z protektorátu, letáky.

Při výstupu se člověk může jistit, oni neměli žádné jištění ani výbavu, žádnou cestu zpět. Jejich rizikem bylo mučení, věznění, internace, poprava. Věděli to, zaplatili.

Dáváme v sázku hodně, alespoň někteří z nás, protože to tak máme od dávnověku v sobě zakódováno. Abychom udržovali sílu ducha, abychom jednou prošli filtrem dějin. Kdo se odvažuje nyní, přečká spíše ničící vlivy, které přijdou v budoucnu.

Buďme rádi za ty, kteří v sobě nesou odvěkou schopnost lidských bytostí dobrovolně nasadit krk. Může se nám to hodit.