KOMENTÁŘ. Je to už 78 let od 25. února 1948. Přijde nám, že je to dávno, ale i přes propast mnoha desetiletí je namístě se k tomu datu vracet. Třeba vysvětlením, v čem je dnešek nepříjemně podobný období let 1945–1948.

Je známá věc, že demokraté za války a ještě i po roce 1945 podceňovali komunisty. Naprosto ignorovali lačnost KSČ po neomezené moci i totalitní charakter SSSR.

Moskvu vnímali s úctou, dokonce jí nadbíhali, kdežto k Západu přistupovali chladně. A zatímco veřejnost uklidňovali, že komunisté nejsou hrozbou, Moskva a KSČ systematicky připravovaly převzetí moci.

Ti, kdo tehdy vnímali realitu, věděli už na konci války, co KSČ a Moskva chce: zavést totalitní režim nikoli nepodobný tomu v SSSR. Nejen že nebyli vyslyšeni – bývali naopak označováni za nepřátele republiky. Převládal argument, že není možné pohlížet s nedůvěrou na ty, kdo nás osvobodili.

Platí jednoduché pravidlo: proruský je ten, jehož slova Moskva ráda slyší – to platilo po válce stejně jako dnes. Letos nás již Moskva dvakrát pochválila. Je zcela zjevné, o čem to svědčí.

Můj děda o komunistech předvídavě říkal: „Nedá se jim věřit, ačkoli se dnes staví do pozice vlastenců a slibují neznárodňovat živnosti a usedlosti, ačkoli slibují náboženskou svobodu a zapřísahají se, že se u nás komunizovat nebude. S nimi padne svoboda.“

Ukázalo se, že skeptici měli pravdu. Dne 25. února se Československo na dalších 41 let pohroužilo do rudé tmy. Komunisti kázali o spravedlnosti a světlých zítřcích, o rovnosti. A skutečnost? Jaká byla?

Pronásledování oponentů i těch, kdo se režimu aktivně neprotivili. Komunistická StB mučila stejně jako nacistické gestapo. Zasedly soudy a roztočily ruletu, která měla tato políčka: šibenice, rozsudky pět, deset, dvacet let i víc, doživotí. Režim se zahryzl do rodin uvězněných. Kradl majetky, vyhazoval ze škol, bytů, práce a zaměstnání, zamezoval lékařské péči v rodinách odpůrců.

Na únorový puč a následnou dobu přesto dnes někteří pohlížejí smířlivě – jako na údajně legitimní převzetí moci. Na roky 1970 až 1989 dokonce hledí pozitivně a tu dobu zamlžují. A co víc, jsou tu i paralely s dneškem.

Podobnost let 1945–1948 a dnešní doby

Už během války Moskva plánovala, jak rozšíří svůj vliv ve střední Evropě a sovětizuje ji. I dnes má ambice přenastavit mocenské poměry ve světě ve svůj prospěch, chce rozšířit svoje impérium a sféru vlivu.

Po válce Moskvě přisluhovali komunisti i část československé veřejnosti. Mnozí přehlíželi excesy sovětských vojáků (krádeže a znásilňování), únosy dřívějších občanů carského Ruska, kteří odtamtud po komunistickém puči v roce 1917 utekli a získali naše občanství.

Ignorovali komunizaci Polska, Rumunska, Maďarska a Bulharska. Pomíjeli, že SSSR byl skoro dva roky spojencem německé říše, kterou masivně zásoboval surovinami, ropou a potravinami a umožňoval tak nacistům devastovat Evropu a Velkou Británii.

Zapomněli, že válku začal Hitler po dohodě se Stalinem a že si rozdělili Polsko. Že SSSR zaútočil v listopad 1939 na Finsko, v roce 1940 anektoval Pobaltí, Besarábii a Severní Bukovinu.

I dnes část společnosti nahlíží shovívavě na ruskou agresi proti Ukrajině a zlehčuje ruské zločiny. Přehlíží vraždění civilistů, znásilňování, mučení, porušťování okupovaných území, nucení ukrajinských učitelů k proruské výchově žáků, unášení dětí, rekrutování Ukrajinců z okupovaných území do ruské armády, deportace některých Ukrajinců směr Sibiř.

I současný veřejný prostor zažívá vyhrocenou komunikaci, někteří politici a zástupci k politice tíhnoucích spolků v tom hrají silnou roli. Probouzí se nenávist, padají urážky, dehonestují se ženy „z druhé strany“.

Požadují odevzdat další kus Ukrajiny Putinovi. Chtějí ji donutit ke kapitulaci – jinými slovy: chtějí nechat Ukrajinu Ruskem podříznout.

Nepravdivě tvrdí, že Moskva za válku nemůže, to Západ ji prý vyprovokoval. Ignorují Putinova slova o neexistenci ukrajinského národa. Pomíjí, že Západ se dobrovolně „přivázal“ přes Nord Stream k ruskému plynu, což jistě neukazuje snahu o konfrontaci.

Nezmiňují naprostou rezignaci Západu na zbrojení, ačkoli Moskva anektovala Krym a vyvolala boje na východní Ukrajině. Zatímco Západ nezbrojil a naopak zbrojovkám házel klacky pod nohy (Pamatujete? To bylo řečí, že zbrojní výroba je neetická, neekologická), tak Moskva pilně zbrojila, vyhrožovala Torpédem posledního soudu, Burevestnikem, Kinžálem…

Platí přitom jednoduché pravidlo: proruský je ten, jehož slova Moskva ráda slyší – to platilo po válce stejně jako dnes. Letos nás již Moskva dvakrát pochválila. Je zcela zjevné, o čem to svědčí.

Rus Slovanům vlkem

Po roce 1945 kde kdo věřil, že z východu nic nehrozí. Dnes slýcháme totéž. Na konci války panovalo široké přesvědčení, že přeci Slované patří k sobě a Moskva má být v jejich čele, že slovanská vzájemnost zaručí bezpečí. A dnes? Podobný postoj tu máme opět, panslavismus žije dál.

Jenže kamkoli Rus−Slovan přišel, tam jiné Slovany (i Neslovany) uzurpoval, ničil, vraždil. Nezměnil se, stačí se podívat na Ukrajinu.

Napětí se stupňuje, dav odmítající demokracii se opět začíná houfovat. Pomáhají jim sociální sítě a neúnavné internetové boty, často z ruských luhů a hájů. Jak daleko je od slov k násilným činům?

Komunistická propaganda po válce pracovala s ostrou rétorikou, označovala odpůrce za nepřátele lidu a podněcovala nenávist. Leckdo ze sympatizantů KSČ na tu vlnu naskočil a přidal se k běsnícímu davu.

Současný veřejný prostor rovněž zažívá vyhrocenou komunikaci, někteří politici a zástupci k politice tíhnoucích spolků v tom hrají silnou roli. Probouzí se nenávist, padají urážky, dehonestují se ženy „z druhé strany“.

Napětí se stupňuje, dav odmítající demokracii se opět začíná houfovat. Pomáhají jim sociální sítě a neúnavné internetové boty, často z ruských luhů a hájů. Jak daleko je od slov k násilným činům?

KSČ po roce 1945 zkreslovala obraz meziválečných poměrů a vykreslovala je jako období všeobecné bídy. Nouze sice v některých časech a místech existovala, avšak menší než v řadě zemí střední a východní Evropy. A nesrovnatelně menší než v Sovětském svazu.

Podobnou rétoriku lze slyšet i dnes, kdy určité kruhy tvrdí, že minulá vláda zanechala „spálenou zemi“. Jak potom vysvětlit, že ekonomika v loňském roce vykázala solidní růst?

Vezmeme vám papír

I tehdy existovala skupina fanatických sympatizantů KSČ ochotných násilně vystupovat proti odpůrcům – připomeňme závodní, později lidové milice.

Dnes zaznívají výhrůžky občanskou válkou v souvislosti s Evropskou unií, objevují se snahy o organizování nelegálních polovojenských struktur. Nabízí se otázka: proti komu by měly být určeny? Je skutečně nutné vyvolávat z temna podobné běsy?

Hned po roce 1945 komunisté obsazovali ministerstva i národní výbory loajálními kádry, odbornost byla vedlejší.

Paralely lze hledat i v současnosti, kdy vidíme nucené odchody profesionálních úředníků jen proto, že nejsou dostatečně poddajní. Upřednostňována je opět osobní oddanost před odborností – mechanismus známý i z minulého režimu.

A konečně: tehdy hrozili politici redakcím, které nepsaly „správně“, odebráním přídělu novinového papíru. Dnes lze sledovat jiné formy tlaku: omezování přístupu novinářů na tiskové konference, odmítání odpovědí, veřejné zlehčování jejich práce či snahy zasahovat do nezávislosti veřejnoprávních médií.

Zároveň některé skupiny absurdně tvrdí, že nemají svobodu slova, přestože v mediálním prostoru i na sociálních sítích působí bez omezení.

Najde se někdo na výši doby?

V roce 1945 komunisty většina společnosti podcenila, stejně tak i většina nekomunistických politiků.

Dnes se přehlíží směřování k oligarchicko-autoritářským modelům, které silně vybočují z demokratického rámce a směřují k ruskému vlivu. Podobné režimy jsou na vzestupu na celém světě.

Často slibují stabilitu výměnou za omezení svobod, spoléhají na manipulaci veřejnosti. Oligarchové se mezi sebou vždy dohodnou, rozparcelují si stát a štědré dotace, zbytnělé státní zakázky. Nebudou dbát o rozvoj společnosti, o kvalitní životní prostředí.

Džin autoritářství se snadno vypouští ven, jen těžko se vrací zpět. A často semele i ty, kteří ho vyvolali, samozřejmě i zástupy obyčejných lidí.

Model „chléb a hry“ obvykle funguje. Tedy dát těm dole co nejméně a zároveň tolik, aby se nebouřili. A zmanipulovat je, aby na své vládce hleděli jako na zachránce, aby své otrokáře milovali.

Politické elity selhaly na sklonku druhé světové války, důsledky byly fatální. Politické elity nejsou na výši doby ani nyní.

Chybí nám státníci – vizionáři schopní provést nás úskalími v mlze před námi. Jedni jsou hokynáři bez schopnosti vnímat širší souvislosti, druzí mají vizi autoritářského státu.

Těch nemnoho slušných, avšak obvykle bez jasnozřivosti, to nezachrání.

Nepřehlížet varovné signály

Únor 1948 je připomínkou, jak rychle se může demokratický systém zhroutit, pokud společnost podcení varovné signály. Mějme jej na paměti o to víc, že dnes už se Moskva nechová plus minus přijatelně jako třeba ještě v roce 2006. Už neexistuje stabilní euroatlantická vazba, Evropa je oslabená.

Neznamená to, že dnešek nutně směřuje ke stejné tragédii, ovšem historie nás učí ostražitosti. Co když jsme na cestě k nějaké „lehčí formě“ února?

Možná jsme na rozcestí. Nebo už taky na cestě do přítmí. Zvraty k nesvobodě bývají náhlé, jindy přichází poznenáhlu.

Džin autoritářství se snadno vypouští ven, jen těžko se vrací zpět. A často semele i ty, kteří ho vyvolali, samozřejmě i zástupy obyčejných lidí. Dokážeme se z minulosti poučit?