Covid přinesl ekonomickou krizi. Bude hlubší a delší, než je běžný člověk ochoten si připustit, dohlédnout. Propad prohloubí skutečnost, že se poslední dvě vlády v době růstu hospodářství chovaly nezodpovědně, nesplácely státní dluh, rozpouštěly státní rezervy a navýšily výrazně počty a platy osob placených státem. Na ekonomiku navíc postupně dopadne – zatím se neví, jak moc – změna klimatu. Počet lidí na hranici chudoby a pod ní se bude zvyšovat.

Do toho tu máme plány na kanál Dunaj-Odra-Labe a dostavbu Dukovan. Obojí může sehrát roli kamene na krku státu nyní devastovaného covidem a zadlužováním. Nikoli náhodou obojí prosazují Zeman a jeho Východu zavázané persony. Případná spolupráce s ruským Rosatomem i Čínou zvýší vliv jedné či druhé země v Česku.

Politické koketování Česka s totalitní Čínou a autoritářským Ruskem nás může posunout na Východ a zařadit nás (již se tak děje) v očích demokratických zemí k nedůvěryhodným partnerům. Což se v konečném důsledku může opět negativně projevit v ekonomice.

Připočtěme snahu Ruska o nahlodávání a rozdělování společnosti již tak plánovaně rozdělované některými našimi politiky. Z Moskvy sem proudí skrze ruské a proruské weby série lží a překroucených polopravd. Roli hraje i snaha Ruska přepisovat dějiny ve svůj prospěch: rok 1968 prý byl v pořádku, stejně jako zabrání Pobaltí před válkou i po ní; pakt Molotov-Ribbentrop prý nenapomohl válce; Stalinův teror je prý ospravedlnitelný; rozpad totalitního SSSR byl prý chybou; atd.

Stranou ponechávám další činitele, které by mohly mít nepříjemné následky na naši ekonomiku: možnost další uprchlické a migrační vlny, anexe další části Ukrajiny Ruskem po již zabraném Krymu v roce 2014, možnost vstupu ruských vojsk do Běloruska. Existuje i riziko střetu USA s Čínou přivlastňující si Čínské moře, i možnost invaze Číny na demokratický Tchaj-wan.

Má stát nějaké plány?

V době prudkých či dlouhodobých propadů ekonomiky, pokud zároveň selhává funkce státu vedeného osobami zajímajícími se víc o svou moc a bohatství než o rozvoj společnosti, se silně zvyšuje riziko skluzu do nouze, chaosu a neštěstí s následným příchodem nějaké formy -ismu.

To už nám dějiny ukázaly – příkladem je komunistický převrat v Rusku 1917 či nástup Hitlera 1933. Ne vždy společnost projde dějinným zvratem se ctí, bez krve a útlaku, jen za cenu snížení životní úrovně.

Doba (i kvůli covidu, jenž odhalil slabiny státu) je složitá, pokles ekonomiky doprovázený zchudnutím mnoha vrstev obyvatel již začal, s tímto vývojem přichází ruku v ruce strach a nervozita. Lidé se dnes nezadlužují z nerozvážnosti a rozmaru, ale aby měli na živobytí a nájem. Stát není schopen tuto chudobu ani pojmenovat, kvantifikovat, natož zajistit, aby víc a více lidí nemířilo pod vodu a aby těm, kdo se již potápějí, koncepčně pomohl.

Právě kvůli tomuto vývoji může narůst riziko, že se ve společnosti něco „otřese“ a přijde další krysař s píšťalkou. Zoufalí lidé se chovají jinak než ti, kterým v daný okamžik nic nechybí. Můžeme se nějakého režimu beroucího svobodu dočkat?

Po zkušenostech s neschopností vlády mít připraveny včas různé detailní varianty řešení pandemie je na místě se ptát:

Existují v nouzových plánech tohoto státu postupy, co se bude dít, pokud by ekonomika padla v důsledku všeobecné evropské (světové) krize anebo války, popřípadě v důsledku další pandemie, rozsáhlé živelné katastrofy nebo opakované těžké neúrody dané kombinací sucha, povodní, plísní a škůdců nikoli o 10 %, ale třeba o 25, 30 či 40 %?

Jak by stát reagoval, kdyby došlo na opravdový plošný hlad, stav, kdy by se lidé začali bát o svoje holé přežití?

Jak v dobách hladomoru

Co by stát učinil, pokud by nebyl schopen zajistit zdravotní péči o akutní případy? Ani o jedince s celoživotními nemocemi, kteří by bez drahé léčby byli odsouzení k vleklému umírání a k živoření, protože by kvůli svému stavu neobstáli v nastupující džungli?

A kdyby krajem táhly loupeživé hordy kdysi spořádaných spoluobčanů, nyní lidí odhodlaných přežít za jakoukoli cenu? Loupeže, vraždy, znásilňování, mučení – prostě zákon silnějšího, rozvrat duše národa, jak to známe třeba z různých katastrofických románů. Přejme si, aby se nic takového nestalo, ale: Unesly by tento vývoj státní struktury, pokud by ještě existovaly? Přerod spořádaného občana v krvelačnou běsnící bestii bývá rychlý a krátký. Dokazují nám to mnohé války a občanské války, doba komunistického násilí v SSSR, hladomory i časy po komunistickém puči v únoru 1948.

Odvážil by se stát v případě obzvlášť drtivé situace bez světla na konci tunelu lidem odsouzeným ke smrti hladem, navíc se potácejícím uprostřed nelítostné řeže, nabídnout důstojný odchod ze života? Existují studie s tímto extrémním zadáním? Řídili bychom se podle hesla „pomoz si, jak umíš, vraždi, anebo skoč z mostu“? Tu myšlenku neberte za přitaženou za vlasy. V SSSR v dobách hladomoru docházelo ke kanibalismu a sebevraždám např. starších lidí.

Je k dispozici plán, jak by se zachovaly silové složky státu, kdyby došlo na nejhorší? Ochraňovaly by společnost? Nebo by nakonec jednotlivci v uniformě chránili jen sami sebe a svou rodinu, či by se rovnou stali, vyzbrojení a vycvičení, zárodkem band rozsévajících krutosti a smrt?

Může to znít všechno jako fantasmagorie, ale stát by měl být aspoň teoreticky připraven na různé alternativy. Bohužel zkušenost s covidem ukazuje, že i v takovém extrémním případě bychom asi byli odkázáni na to, zda za premiérem nepřijde „někdo z ulice“ s excelovou tabulkou zobrazující cosi, co stát měl vědět, avšak nevěděl?

Nic nepřivolávám. Nechci být pesimista, nechci strašit. Jen uvažuji a kladu záměrně krajní otázky, které mi tu a tam vytanou na mysli již léta. Doba covidová mě teď přiměla se o své myšlenky podělit.

Z čeho roste totalita

Dlouhodobá krize nehrozí jen pádem životní úrovně, ale jak jsem již napsal výše, i příchodem nějaké formy -ismu, pokud zároveň selhává funkce státu. A ta již selhává. Stát nezvládá covid, premiér dosazuje do významných pozic své lidi, kteří mu pak umožňují porušovat a obcházet zákony, premiér se nezodpovídá z přehmatů, procházejí mu, stát nepomohl přiměřeně těm, jimž zakázal obživu, mizí nezávislá média, atd.

Když jsem napsal knihu Nezhojené rány národa (vyšla v roce 2012) věnovanou rodinám muklů a muklům, též úvahám např. o příchodu totality, dost lidí mě kritizovalo: „Proč se zabývat minulostí? Hleďme do budoucna!“ Vysvětloval jsem v různých článcích, i zde na HlídacíPes.org, že mít v povědomí nedávnou pochmurnou historii národa je dobře ze dvou důvodů.

Prvně: vědět o údobí, kdy Čech ničil Čecha, je slušností následujících generací vůči těm předchozím, ničeným.

Za druhé: kdo pochopí, jak a z čeho nenápadně vyrostl nacismus a komunismus a jak poté vzalo vše rychlý nezadržitelný spád, spíše rozpozná náznaky nově se formujícího autoritářského režimu. A pokud již nějaký znesvobodňující systém převládne, spíše se znalý člověk udrží na straně světla.

Řekl bych, že nastává doba, kdy je potřeba se začít pozorně dívat kolem sebe, zda k nám současná krize nezavane stín.