Lidé ve Venezuele jsou v zoufalé situaci. V zemi postižené vysokou inflací je nedostatek jídla, běžných hygienických potřeb i léků, na ulicích vládne chaos a kriminalita. Venezuelané ve velkém utíkají. Mezi nimi i programátor Wilfredo Sánchez (33). Nejprve žil v Praze, před dvěma měsíci se přestěhoval s rodinou do Barcelony.

Po domově se Sánchezovi sice stýská, dokud se ale v jeho zemi nezmění režim, vrátit se nehodlá. Kvůli autoritářskému prezidentovi Nicolási Madurovi a důsledkům jeho politiky z Venezuely utekly do zahraničí již miliony lidí.

Jak vypadal váš život ve Venezuele, než jste se rozhodli odejít? 

Žili jsme ve světě, kde si nemůžete nijak plánovat budoucnost, protože nikdo neví, co bude zítra. Byl nedostatek jakéhokoli zboží, stály se obrovské fronty. Nebyla základní léčiva, ceny se třeba během jednoho měsíce zdvojnásobily, zatímco výplatu měl člověk pořád stejnou.

Studenti v celé zemi měli problém dostudovat školu, protože učitelé utekli do zahraničí a žáky neměl kdo učit. Všude kolem nás byla spousta zoufalých lidí, kteří se rozhodovali, zda mají Venezuelu opustit.

Let do bezpečné Prahy

Vy sami jste se rozmýšleli dlouho?

Zrálo to v nás nějaký čas. Žili jsme ve městě Maracay, kde jsem měl malou softwarovou společnost. Tu bylo s rostoucí inflací rok od roku těžší udržet v chodu. Od roku 2015 se ale situace ve Venezuele hodně zkomplikovala.

Vzrostla kriminalita, zhoršila se bezpečnost v ulicích, běžné věci začaly být hůř k sehnání. Nakonec to dospělo do bodu, kdy jsme si se ženou řekli, že musíme odejít. Naštěstí se nám podařilo našetřit si dost peněz na letenky. Vzhledem k tomu, že jsme ještě neměli dítě, tak nám stačilo vše důležité zabalit do pár kufrů. V Praze jsme si pak pronajali plně vybavený byt.

Proč jste si jako cíl vybrali pravě Prahu?

Česko jsme už dříve navštívili jako turisté a Praha se nám moc líbila.  Přemýšleli jsme i nad Mnichovem, ale Česko zvítězilo, protože tu byl zájem o mou práci.

Přijal jsem nabídku od Commerzbank na pozici softwarového programátora. Zažádal jsem tedy o pracovní vízum, které jsem obdržel, a díky tomu se mnou mohla přicestovat i má žena. Svou roli hrálo i to, že je Praha jedno z nejbezpečnějších měst na světě.

MAPA ČESKÉ JUSTICE od HlídacíPes.org

ZEMAN útočí na nezávislost soudů. Je justice připravená na podobné ataky?

Vám se před rokem narodila v Praze i dcera Eva. Proč jste se nakonec odstěhovali do Barcelony, když jste byli v Praze spokojení?

Chtěli jsme být blíže rodině. Ze Španělska jsou přímé lety do Venezuely, což zjednodušuje možné budoucí návštěvy. Máme v Barceloně i nějaké vzdálené příbuzné. Roli hraje samozřejmě i jazyk. Česky neumíme, manželka ani anglicky, kvůli čemuž byla dost odříznutá od společnosti.

Ve Španělsku nemusíme překonávat jazykovou bariéru, což je o dost pohodlnější. I Barcelona je krásné a bezpečné město, navíc bydlíme kousek od moře, které mi moc chybělo stejně jako teplé počasí. Je úžasné mít možnost plánovat budoucnost a vidět dceru vyrůstat bez neustálých obav o to, co s námi bude. Za to jsem velice vděčný.

Smrt z nedostatku léků

Když jste v roce 2016 opustili Venezuelu, odjeli i vaši dva bratři. Nejmladší bratr a rodiče ale pokud vím zůstali ve Venezuele. Máte o ně strach? 

Samozřejmě mám. Rodiče ale nechtějí odcestovat, protože si myslí, že už na to nemají věk. Museli by začít víceméně od začátku, hledat byt, práci a na to už nemají sílu. Chtějí zůstat ve Venezuele a doufají, že se situace obrátí k lepšímu. Rodičům také s bratry pravidelně posíláme peníze.

Ve Venezuele je kromě jiného i nedostatek léků, vojenské jednotky ale na Madurův příkaz blokují na hranicích dodávky s humanitární pomocí. Posíláte rodičům i nějaké léky?

Je to rozhodně jeden z největších problémů v mé zemi. Se zasíláním je to ale složitější, protože na většinu důležitých léčiv je potřeba předpis. Naštěstí rodiče mají momentálně zásobu a nic zatím nepotřebují.

Někteří mí známí jsou na tom ale hůř. Třeba matka mého kamaráda nedávno umřela na rakovinu, aniž měla jakékoli prášky, které by jí tišily bolesti. Snad každý z mých přátel má alespoň jednoho člena rodiny, který se potýká se zdravotními problémy. Například jeden můj kamarád ze studií má cukrovku, na kterou je téměř nemožné sehnat inzulin. Ve Venezuele už kvůli tomu zemřela spousta diabetiků.

Existuje nějaký způsob, jak se dají léky sehnat?

Téměř žádný, nejsou totiž k dostání ani v nemocnicích. Jediné místo, kde se dají občas sehnat, je černý trh. Ten je ale velice drahý a mnoho lidí si to nemůže dovolit.

Plánujete se jednou do Venezuely vrátit?

Určitě ano. Se ženou oba víme, že nechceme zůstat v zahraničí napořád. Musíme ale vidět, že se politická, ekonomická i bezpečnostní situace zlepšila. K tomu je potřeba aby prezident Maduro odstoupil. Španělsko je sice krásné a daří se nám tu dobře, ale stýská se nám po domově.

Autor je studentem Vyšší odborné školy publicistiky v Praze. Text byl publikován též ve školním magazínu Generace 20