Přepisování historie ze strany Sovětského svazu i současného Ruska pocítilo opakovaně i Česko. Cílem jsou především dvě historické události: Mnichovská dohoda v roce 1938 a invaze vojsk Varšavské smlouvy z roku 1968, jejíž 55. výročí si nyní připomínáme.

Především téma mnichovské dohody ideálně splňuje parametry současné propagandy: navzdory tomu, že se týká událostí 85 let starých, umožňuje na reálnou historickou událost naroubovat aktuální souvislosti. Například podprahové sdělení, že Západ své spojence (opět) zradí a oporu je třeba hledat v Rusku.

V tomto duchu také současné Rusko tyto události prezentuje – donedávna i na oficiálních rádobyhistorických putovních výstavách prezentovaných vedle Česka i na Slovensku.

HlídacíPes.org takto v minulosti navštívil a popsal výstavu nazvanou „Rozbití Československa 1938–1939: Nově zpřístupněné dokumenty ruských archivů“.

Z jejího obsahu byl patrný právě důraz na téma zrady Západu: fotografie zahraničních státníků jako byl Daladier a Chamberlain s Adolfem Hitlerem, faksimile dokumentů a fotografie z podpisu britsko-německého paktu o neútočení z 30.9.1938 či záznamy z návštěvy ministra zahraničí Německa J. von Ribbentropa v Paříži a podpis francouzsko-německé deklarace o neútočení z 6.12.1938.

Ovšem o paktu Ribbentrop-Molotov a rozdělení Polska mezi nacistické Německo a stalinistické Rusko nebylo v celé expozici jediné slovo.

HlídacíPes.org zve tímto své čtenáře na druhý ročník kulturně společenského festivalu NeverMore 68 Uskuteční se v den 55. výročí okupace tehdejšího Československa 21.8. od 16.00 do 22.00 hodin na pražském Výstavišti.

Vedle samotné připomínky vpádu vojsk Varšavské smlouvy na naše území budou jedním z hlavních letošních témat dezinformace. Nadcházející ročník připravilo Výstaviště Praha ve spolupráci s Ústavem nezávislé žurnalistiky, spolkem Díky, že můžem a Českým rozhlasem Radiožurnál s tím, že na akci přijala pozvání řada dalších významných médií a spolků spolupodílejících se na diskusních panelech i doprovodných aktivitách. Chybět nebude Deník N či týdeník Respekt, mladší generaci zastoupí magazín Refresher, z dalších spolků a organizací pak budou na místě projekty Gulag.cz, Proti ztrátě paměti, Dekomunizace, z.s., Muzeum na demarkační linii v Rokycanech nebo Političtí vězni.cz.

Ne nadarmo v dnešním Rusku může být trestně stíhán ten, kdo bude veřejně připomínat nepopiratelný fakt, že Adolf Hitler a Josif Stalin byli na začátku druhé světové války spojenci.

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov už v roce 2018 na Mnichovské bezpečnostní konferenci mnichovskou dohodu také připomněl – s tím, že důvodem ústupků Hitlerovi v Mnichově v roce 1938 byla podle něj snaha „zastavit vliv Ruska v Evropě“ a dnešní Evropa se podle jeho soudu nepoučila, když se opět tak vymezuje proti Rusku.

Zopakoval by to pravděpodobně kdykoli znovu, rozdíl je jen v tom, že ruské politické představitele na podobné akce od loňského února již nikdo nezve.

Bílá kniha lží a propagandy

Podobně současné Rusko překresluje události související s rokem 1968. V roce 2015 způsobil propagandistický dokument ruské státní televize Rossija 1 o srpnových událostech roku 1968 česko-ruskou diplomatickou roztržku.

Ve filmu například vystupoval komunistický poslanec ruské Státní dumy Jurij Sinělščikov, který se obsazení Československa zúčastnil jako četař spojovacího praporu působícího v bývalé NDR. „Stříleli po nás shora z kulometů,“ tvrdil v dokumentu s tím, že „palba šla z budovy Národního muzea“. Komentátor ve filmu pak tvrdil, že se v Praze chystal ozbrojený převrat.

Ve stejném duchu se snažila československou veřejnost přesvědčovat sovětská propaganda již hned po 21. srpnu roku 1968.

Jak už dříve pro HlídacíPes.org popsal publicista Kristián Chalupa, současně s masivní vojenskou intervencí byla Sovětským svazem spuštěna i propagační kampaň: „Tu ale její autoři vedli tak neprofesionálním a hloupým způsobem, že přes tragiku oněch dnů vyvolávala spíše smích. I u mnoha přesvědčených komunistů pak vzbuzovala minimálně rozpaky.“

Kromě vysílání rozhlasové stanice Vltava ve špatné češtině z území tehdejší NDR, kolportování časopisu Zprávy a různých propagačních letáků, vydali propagandisté ze sovětské KGB brzy po srpnu takzvanou Bílou knihu. Byla to stošedesátistránková brožovaná publikace, jejíž oficiální název zněl: K událostem v Československu; podtitul pak byl: Fakta, dokumenty, svědectví tisku a očitých svědků.

„V souhrnu šlo o konglomerát vyložených lží, polopravd a také různých prohlášení či citací vytržených z kontextu,“ vzpomíná Chalupa s tím, že „Bílou knihu“ nebylo možné nikde koupit, i když na zadním obalu byla uvedena cena 5 Kčs.

Politruci Rudé armády ji předávali osobám, o kterých předpokládali, že patří k okruhu sympatizujících se Sovětským svazem.

Podobně jako v  případě současného konfliktu na Ukrajině se i v „Bílé knize“ z roku 1968 hovoří o fašistech, kteří se chystají vraždit komunisty a další opravdové vlastence.

Jak připomíná Chalupa, publikace měla i svou ruskou verzi, která na rozdíl od té česky psané obsahovala několik nekvalitních černobílých fotografií. Tyto snímky zachycovaly především zbraně nalezené sovětskými vojáky, které byly podle propagandistů určeny k rozpoutání krvavého teroru proti komunistům a příslušníkům Rudé armády.

Jednalo se o falzifikáty a zbraně pocházely ze skladů Lidových milicí. Do české verze se autoři publikace tyto fotografie neodvážili umístit.

V textové podobě však lze tvrzení o nalezených zbraních vidět na straně 124 oné „Bílé knihy“:

V pražském Domě novinářů, který v poslední době vedli vesměs reakční činitelé, bylo nalezeno 13 kulometů, 81 samopalů a 150 beden s náboji. V Bratislavě z ukrývaných zbrani stříleli po sovětských vojácích z jedoucích aut, z kostela, na Slavíně a pod. Jen v budově Národní rady a v televizním studiu bylo nalezeno 55 samopalů, 8 kulometů, 17 pistolí, 3 pušky a 42 beden s náboji. Početné úkryty zbraní byly odhaleny i v dalších místech země.

Nic z toho samozřejmě pravda nebyla.

Změna obrazu dějin

Pro Kreml je celkově typický rusocentristický přístup k výkladu dějin. Významnou roli v něm hraje druhá světová válka, v ruském pojetí Velká vlastenecká válka.

Ruské vedení opakovaně prohlašuje Sovětský svaz za jediného vítěze nad nacistickým Německem. Označování lidí, či dokonce celých států a národů, za nacisty je pak silným bodem ruské manipulace už řadu let.

Reálné dějiny 20. století a zejména podíl spojenců na vítězství nad skutečným nacismem z ruských dějin a školních učebnic mizí. Má to desítky let trvající vývoj.

Jak popsal web Rádia Svobodná Evropa, již v roce 1948 se v knize Krátké dějiny Velké vlastenecké války píše o klíčových amerických dodávkách SSSR ze smlouvy o půjčce a pronájmu: „Celkově tato pomoc nebyla natolik významná, aby měla rozhodující vliv na průběh Velké vlastenecké války.“

V podobném duchu se vyjadřují mnozí Rusové dodnes. Například Nikolaj Ryžkov, poslední šéf vlády Sovětského svazu, v roce 2015 napsal, že „lze s jistotou prohlásit, že tato pomoc nehrála rozhodující roli ve Velkém vítězství“.

To vše paradoxně popírá samotného Josifa Stalina, který je – navzdory tomu, že to byl masový vrah – v současném Rusku stále glorifikován. „Rusové podléhají mytickým představám o vlastních dějinách. Dokud budou mezi své dějinné velikány počítat Stalina, není jim pomoci,“ podotýká k tomu český historik s ukrajinskými kořeny Bohdan Zilynskyj.

To, že Stalina mezi své velikány Rusko stále počítá, dokazuje fakt, že se mu vztyčují i nové pomníky a žehná jim ruská pravoslavná církev:

This is surely the hotchpotch ideology of Putin’s Russia at its worst

An Orthodox priest blessed a new statue of Stalin before telling the assembled crowd: "Yes, the Church suffered under Stalin. But, thanks to this, we now have lots of new Russian martyrs to whom we can pray" pic.twitter.com/80qt65vTP0

— Francis Scarr (@francis_scarr) August 18, 2023

Ale zpět k významu americké pomoci za druhé světové války. Sovětský diktátor při přípitku na konferenci v Teheránu v listopadu 1943 s britským premiérem Winstonem Churchillem a americkým prezidentem Franklinem Rooseveltem řekl doslova toto:

„Chci vám říci, co z ruského pohledu prezident a Spojené státy udělali pro vítězství v této válce,“ řekl Stalin. „Nejdůležitějšími věcmi v této válce jsou stroje….. Spojené státy jsou zemí strojů. Bez strojů, které jsme obdrželi v rámci půjčky a pronájmu, bychom válku prohráli.“

Podobně se vyjadřovali i jiní známí představitelé Sovětského svazu jako byl Nikita Chruščov či maršál Žukov. I tyto vzpomínky musejí ale zjevně ustoupit „modernějším“ výkladům.

K úspěšnému přepisování dějin je pak zapotřebí jedno – nemít demokratický režim. V demokratické společnosti je naprosté přepsání či přeinterpretování dějin se stoprocentním úspěchem nemožné.

„Vždy budou historikové, kteří budou rozporovat snahy nějaké platformy, která by v politickém zájmu měnila obraz dějin. Jenže Rusko demokratickou zemí není, i když tam je formálně systém několika politických stran. V posledních desetiletích je tam snaha anulovat výsledky, k nimž dospěla ruská historiografie od doby Gorbačova, od poloviny 80. let – ať už jde o ty šílené politické procesy v 30. letech nebo pakt Ribbentrop – Molotov. Dneska se zase všichni tváří, že to buď nebylo, nebo že nemá cenu o tom mluvit, nebo že prostě takové byly okolnosti doby,“ konstatuje již citovaný historik Zilynskyj.

A co Američané v Plzni?

Bez zajímavosti není, jak se ze sovětského přístupu k dějinám rychle poučili českoslovenští komunisté.

Člověk nemusí být zrovna ctihodný kmet, aby si z doby před rokem 1989 pamatoval, jak komunisté už z vlastivědy na prvním stupni základní školy šikovně vymazali Masaryka a výčet československých prezidentů začínali až „prvním dělnickým prezidentem“ Klementem Gottwaldem.

Druhou světovou válku komunisté podávali hlavně jako zápas fašismu s komunismem. Mnichov jako zradu Západu a zároveň odhodlání SSSR za Československo bojovat. Dohoda mezi Hitlerem a Stalinem, pakt Ribbentrop-Molotov, pro komunistickou historii vůbec neexistoval. Stejně jako pro historii podle dnešního Ruska…

Podobně to bylo před rokem v 1989 s vyzdvihováním komunistického odboje, mlčením o tom západním, s vězněním pilotů RAF a dalších vojáků ze západní fronty… Nebo třeba vykreslováním husitů jako prvních komunistů.

Učebnice potlačovaly dokonce i fakta o holocaustu. Třeba v učebnici dějepisu z roku 1983 se o nacistických táborech smrti píše: „Nejvíce postihovala tato krutost komunisty a všechny pokrokové lidi, kteří stáli v čele protifašistického odboje.“

Konec války se připomínal až 9. května, o vlasovcích se mlčelo, stejně jako o Američanech v Plzni, případně se v dějepise psalo, že odmítli Praze přijít na pomoc. Doslova takto:

„Nejblíže k Praze měli Američané – pouhých 83 km. Avšak anglo-americkým generálům a politikům nešlo o pomoc revolučnímu lidovému povstání, přáli si naopak, aby okupanti vyvraždili co nejvíc vlastenců, co nejvíc příslušníků revolučního proletariátu. Pokračovali tak v nepřátelských akcích záměrného ničení naší země, které zahájili několik týdnů před koncem války bombardováním měst a průmyslových závodů, jež nemohly již Hitlerovi nijak prospět.“

Bezostyšnost komunistů v překrucování dějin jen podtrhuje fakt, že uvedená citace pochází z učebnice dějepisu z roku 1950, tedy z doby, kdy byla vzpomínka na reálné události ještě velmi čerstvá.