KOMENTÁŘ. Videokonference se v posledním roce nečekaně staly základním pilířem naší komunikace. Nástroje jako Zoom nebo Teams nám umožňují pokračovat v práci, ve studiu nebo udržet si kontakt s blízkými i v době lockdownu. Právě proto, že s nimi srůstáme stále víc, je dobré se kriticky podívat na to, jak ovlivňují naši komunikaci. Dokud to ještě dokážeme.

Mou ložnicí prošlo minulý rok několik stovek lidí. V současné době je to ale mnohem méně pikantní tvrzení, než by bylo kdykoliv jindy. Ložnice, obývací pokoje, kuchyně, všechna ta soukromá místa, se se začátkem pandemie stala prostorem, kam přes videokonference najednou vstupují kolegové, spolužáci a další lidé.

Právě proto bychom si měli zformulovat „videokonferenční etiketu“. Pro začátek třeba probrat se svým nadřízeným nebo učitelem, jaké funkce během videohovorů s námi skutečně používá, či kdy nám zapíná mikrofon.

Co vidí „druhá strana“?

Charakteristický prvek videokonferencí je malý obrázek v rohu, kde vidíme sami sebe. Díky němu máme v při konverzaci stále přehled o tom, jak se tváříme či jak vypadá pozadí za námi. Dává nám to pocit, že můžeme mít pod kontrolou to, jak v jakoukoliv chvíli svého vystoupení vypadáme.

Dokonce i když se rozhodneme nesdílet video, můžeme si vybrat, jaká fotografie nás bude v konverzaci zastupovat. Nebo si můžeme vybrat virtuální pozadí, pokud nám to skutečné nevyhovuje.

Nejde ale o to, jakou formu prezentace si vybereme. Ti „na druhé straně“ si obraz o nás vytváří na základě množství faktorů – naší nonverbální komunikace, jejich momentální nálady, slov, která používáme, jejich a našeho kulturního zázemí. Možnost neomezeného nastavení vlastního obrazu je iluze.

Tahle iluze jde ale ještě mnohem dál. Zatímco se naše ložnice a obývací pokoje stávají prostorem pro profesionální prezentaci a ti, s nimiž sdílíme domov, se stávají součástí tohoto divadla, naše role je mnohem víc podobná křečkovi běhajícímu v kole.

Jako v ideálním vězení

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak by mohla vypadat ideální věznice? Možná by vás to překvapilo, ale koncept dokonalé věznice vymyslel filosof – konkrétně Jeremy Bentham v 18. století. Jeho vizí, kterou pojmenoval „panoptikon“, se architektura věznic skutečně řídila.

Princip panoptikonu spočívá v tom, že cely jsou uspořádány do kruhu kolem středové pozorovatelny. Z této pozorovatelny svítí do všech cel světlo a dozorce má z jednoho místa dobrý přehled o všech vězních. Vězni naproti tomu nikdy neví, jestli se dozorce dívá na ně, protože je oslňuje velké světlo.

Takhle fungují i nástroje pro videokonference. Zatímco řadoví účastníci mají možnost nastavit virtuální pozadí a posílat ostatním emotikony, organizátor konference má nepřeberné možnosti, jak dění ve skupině sledovat.

Začněme úplně základními možnostmi, které má každý účastník konference – na Zoomu i Teams je možné si obrázek druhého člověka ve skupinové konverzaci zvětšit. Ani jeden nástroj vás neinformuje, když si někdo jiný pořídí snímek obrazovky a vyfotí, jak právě vypadáte.

Zatímco vy prezentujete čtvrtletní výsledky, můžou vaši kolegové sledovat, co je to za vámi za knížky v knihovně nebo oblečení ve skříni. Vědomí neustálé kontroly tak mění možnost neomezeně upravovat svůj veřejný obraz v nutnost hlídat všechno, co se může objevit v záběru – přestože jste stále v soukromí svého domu.

Co jste dělal posledních 30 vteřin?

Pokud se účastníte výuky, možná vám nikdo neřekl, že vyučující můžou na pár kliknutí zjistit, kolikrát jste chyběli na přednášce. A nejen to – dozvědí se také, kolikrát jste přepnuli z okna videokonference na více než 30 vteřin. Pokud jste během posledního konferenčního hovoru vyřešili pár mailů nebo přečetli poslední novinky na Facebooku, tak raději zbystřete. Stejně tak pokud jste v Zoomu posílali přes chat soukromé zprávy jinému uživateli – za jistých okolností je můžou vidět všichni ostatní.

Dalším tématem je pak zapínání a vypínání mikrofonů. Vloni na jaře Zoom zakázal možnost, aby pořadatel videokonference zapínal mikrofony, které si účastníci ztišili. V průběhu roku pak tuto možnost vrátil s tím, že pořadatelé můžou uživatele požádat o generální souhlas – nikoliv s jednorázovým zapnutím, ale s tím, aby pořadatel mikrofony mohl zapínat, kdy uzná za vhodné.

Novým fenoménem se vloni stala vandalizace přednášek na videokonferencích. Náhodní uživatelé se najednou začali připojovat tam, kam neměli, a narušovat výuku na úplně cizích školách. Jako řešení pro tento problém se ujaly virtuální čekárny. Zoom ale v říjnu virtuální čekárny rozšířil o video, což asymetrii mezi účastníkem a organizátorem znovu posiluje. Když delší dobu čekáte ve videočekárně na schválení, pozoruje vás organizátor, nebo ne?

Toto všechno jsou velmi nepříjemné otázky, spojí-li se s rozložením rolí v kolektivech – můžu odmítnout učiteli ukázat se na kameře? Jaké následky bude mít, když nadřízenému nedám možnost pustit mi mikrofon, pokud já zapomenu? Bude to bráno jako nedůvěra nebo neposlušnost?

Pokušení, které číhá

Reakce Zoomu na vlastní nedostatky je příznačná: nástroj jsme vyvíjeli pro firmy s IT podporou, nečekali jsme, že jej začnou ze dne na den používat takové masy lidí, řekl v otevřeném dopise k nedostatkům své platformy CEO Zoomu Eric S. Yuan. To se mu dá věřit, nicméně ze světa vývoje technologií známe tenhle příběh docela dobře.

Mark Zuckerberg chtěl dělat síť pro spolužáky a kamarády, nečekal, že by mohla sehrát roli v brexitu nebo šíření dezinformací. Instagram byl vytvořený, aby se na něj lidé chodili dívat na pěkné fotky, ne aby na něm získávali závislost na dopaminu a zažívali úzkost, nedostanou-li dost reakcí.

Ale takhle vypadá náš svět. Programátorské týmy vytváří technologie a snaží se, aby fungovaly co nejlépe. Jejich nástroje nebo řešení se čas od času stanou extrémně populárními a najednou veškeré jejich nedostatky hrají obrovskou roli. Buď se najde dostatek těch, kteří chtějí díry v systému hledat a využívat. Nebo vadný základ řešení začne ovlivňovat nás samotné. V případě videokonferencí je vadným základem předpoklad, že je potřeba školáky, studenty nebo zaměstance sledovat jako v dokonalém panoptikonu.

Vývojářům Zoomu možná nemůžeme vyčítat, že vycházeli vstříc potřebám uživatelů a přidávali postupně takové funkce, které se osvědčily v uživatelském testování. Krůček po krůčku tak ale vzniklo – nejen na Zoomu, ale i v dalších nástrojích pro videokonference, které mají velmi podobné funkce – silné mocenské pole, kde organizátoři získávají velkou kontrolu.

A i když dosud učitelé spíše bojují s tím, aby videokonference vůbec rozběhli a manažeři prezentují vůči zaměstnancům benevolentní postoje, možnosti kontroly tu jsou. Jako němé pokušení jsou připravené. A těm, kdo se rozhodnou jít cestou přísné kontroly svých podřízených, dávají širokou paletu nástrojů.

Autor je digitální stratég