Lev Borin patřil ve své době mezi přední československé odpůrce politiky prezidenta Edvarda Beneše. Proto také po svém útěku do Velké Británie skončil nejprve v internačním táboře. Nabízíme poslední ukázku z nedávno objeveného rukopisu V.L. Borina „Za přeludem“. Kniha vyšla jen soukromým nákladem.

Anglie je mateřskou zemí demokracie. My jsme měli příležitost pozorovat svobodu v Anglii za ostnatým drátem internačního tábora v Lingfieldu, Sussex. Dopravila nás tam britská policie za týden po našem přistání v Anglii.

Zatkli nás na žádost českého demokrata Edvarda Beneše, kterého britský ministr zahraničí Halifax jednomyslně zvolil prezidentem československé vlády v exilu.

Úředně řízená panika

Demokracie je diskuse, říkával Masaryk, ale Beneš nebyl dobrým debatérem, a proto za sebe raději nechal mluvit policajty. K diskusi pomocí policajta se neuchylují pouze někteří demokraté, nýbrž též někteří socialisté, jak je dnes obecně známo. V našem osvíceném věku rozeznáváme tři stupně politické diskuse: Slovem a písmem, policejním obuškem a katovou oprátkou.

V táboře bylo již přes tisíc internovaných, z nichž naprostá většina byli židovští uprchlíci z Německa a z Rakouska. Od nich jsme se dozvěděli o situaci v Anglii. Velmi dobře vyzbrojený britský expediční sbor ve Francii evakuoval s holýma rukama. Všechnu výzbroj nechali Němcům. Anglie neměla armádu ani výzbroj. Země se ocitla v úředně řízené panice. 

Úřady učinily náležitá opatření proti německé invazi. Nařídily, že všechny nádražní tabulky, jakož i tabulky označující jména ulic v městech, musí být strhány. To proto, aby v případě německé invaze do Londýna nepřítel zabloudil v londýnských ulicích a nenašel cestu na 10 Downing Street, kde byl úřad ministerského předsedy.

Dále ministerstvo vnitra nařídilo okamžitou internaci všech nepřátelských cizinců v zemi, což byli většinou lidé, kteří přijeli do Anglie s německými nebo rakouskými, případně italskými pasy. Tak se všichni židovští uprchlíci z Německa a Rakouska a hrstka italských antifašistů ocitla v internačních táborech, coby nepřátelští cizinci.

Jeden z těchto internovaných, profesor Frankl, mne jednoho dne volal: „Pojďte rychle sem, vedou zajatého nacistického parašutistu.“

Přispěchal jsem a uviděl, jak dva policisté nesou do tábora asi osmdesátiletého Žida, který slabostí nemohl chodit. Konali úřední povinnost. Přijel do Anglie na německý pas a stal se tudíž nepřátelským cizincem.

Whisky nám nepovolili

Tábor řídili důstojníci britské tajné služby z oddělení MI5. Nebylo a nemůže být lepších věznitelů než tito důstojníci. Lidé opravdu vzdělaní, každý z nich sloužil několik let na evropské pevnině, ovládali cizí jazyky, věděli, že jsme byli internováni následkem hlouposti poděšených byrokratů, a snažili se náš osud zpříjemnit. Rozdělili internované na skupiny, z nichž každá si zvolila „kampleader“, táborového vůdce.

Kapitán Head Jenner, poučující zvolené táborové vůdce o jejich povinnostech, řekl v plynné němčině: „My vás nechceme trestat anglickou stravou. Proto si vyberte sami mezi svými lidmi kuchaře, kteří budou vařit vaše jídla a někdy mě pozvete na guláš. Povinností internovaných je držet příbytky v čistotě, starat se o kuchyně, a dostavit se každé ráno o deváté hodině na roll call, na sraz, každý muž ve své skupině. Ještě tento týden bude otevřena kantýna, v níž si každý může koupit, co mu libo, včetně piva a vína. Whisky nám bohužel nepovolili. Kdykoliv budete něco potřebovat, obraťte se přímo na mne. Rozchod.“

Člověk, který znal něco o Stalinových pracovních a Hitlerových koncentračních táborech, těžko mohl věřit sluchu a zraku.

„Demokracie tady taky není,“ prohlásil jsem, „ale zachovali si lidskou důstojnost. Zavřou člověka bez výslechu a bez obvinění, ale na druhé straně žádná lidská bestie člověka nemlátí, aby na něm vynutila doznání.“

(…) Za několik dní zavolal kapitán Head Jenner Lochera a mne k výslechu. Locher vypovídal první, já po něm. Kapitán mě žádal, abych mu podrobně vylíčil svou činnost v protektorátě od 15. března do dne útěku 8. listopadu 1939. Když jsem mu sdělil, jak 5. srpna 1939 český rozhlas z Moskvy hlásil, že jsem agent gestapa, přerušil mne a řekl:

„Tohle je nejdůležitější bod vašeho příběhu. Agent gestapa může být vyslán za hranice, Němci však nejsou tak pitomí, aby vyslali veřejně zdiskreditovaného agenta. Pokračujte.“

Když jsem skončil, kapitán Head Jenner pravil: „Kdybyste skutečně vydíral uprchlíky v Bordeaux, pak by nebylo těžké podepřít toto udání svědeckou výpovědí vydíraných, kteří jsou v Anglii. Ani jeden svědek však není uveden.“

Tak jsem se dověděl, z čeho mne spolupracovníci Dr. Beneše v Londýně obvinili. V Paříži mě důvěrně denuncovali policii, že jsem nebezpečný komunistický agitátor, v Londýně zase, že jsem agent gestapa a že jsem vydíral uprchlíky v Bordeaux. V obou případech mne denuncovali důvěrně, neboť proti důvěrné denunciaci není obrany.

Jednou, po výslechu v táboře, mne kapitán Head Jenner pozval na oběd do jejich důstojnické jídelny. Měli jsme saussage, vařené brambory a rozvařené zelí. „Nyní chápu, proč jsou Angličané tak dobří vojáci,“ řekl jsem.

„Proč?“

„Je lépe padnout v boji, než jíst takovouto stravu,“ zněla moje odpověď.

Jenner se smál: „Na tom něco je. Ale vy zas neznáte způsoby gentlemana. Anglický gentleman by řekl: ‚Je mi nesmírně líto, že si nemohu pochutnat na tomto znamenitém obědě, bohužel trpím dnes žaludečními obtížemi a proto se napiju jen whisky‘.“

Po propuštění v Londýně

(…) za čtrnáct dní pobytu v Londýně se mi při pomyšlení na jídlo v anglické restauraci dělalo špatně. Vzpomněl jsem si, že Krupská ve svých Pamětech psala, že ani Lenin nemohl strávit tajemství anglické kuchyně, a to byl tvrdý bolševik, který prošel carskými žaláři a vyhnanstvím na Sibiři.

Snažil jsem se obnovit činnost Národní rady a získat Prchalu pro hnutí. Žádal jsem, aby Prchala byl finančně zajištěn z Hodžova fondu, ale Hodža mi sdělil, že Prchala je veden ve svazku polské armády pod jménem generál Sokolowski a že dostává plat generála.

Chtěl jsem vydat leták o zbabělé likvidaci československé armády ve Francii. Locher souhlasil, „ale,“ tázal se, „komu to pošleme? Nemám žádné adresy našich lidí.“

Uvažovali jsme o umístění článku v nějakém anglickém listě. Hodžův anglický tajemník William Ellis, bývalý redaktor Daily Mailu, nám objasnil situaci: „Beneš je prezidentem spojenecké vlády, uznané Velkou Britanií. Kdo jste vy? Političtí odpůrci Beneše. To je vaše vnitřní záležitost, která nikoho v Anglii nezajímá, a proto vám nikdo takový článek neotiskne. Noviny jsou ovšem obchodní, inzertní podnik. Můžete-li investovat, řekněme tisíc funtů, najdu list, který bude otiskovat vaše články, pokud vás Beneš nepřeplatí.“

Vladimír Ležák – Borin byl nepochybně ve své době kontroverzní postavou. Bojoval v v nově zformované československé armádě na Slovensku proti Maďarům, v roce 1920 se přihlásil do francouzské cizinecké legie. V roce 1928 vstoupil do KSČ, od boje za komunistické ideály poté přešel k odporu proti komunismu a Stalinovi a ze strany vystoupil. Za války emigroval přes Francii do Británie. Byl součástí protibenešovské opozice velvyslance Štefana Osuského, generála Lva Prchaly či diplomata Karla Lochera. Prosazoval myšlenku poválečné středoevropské federace a byl nadále silným kritikem Beneše a obratu československé politiky k Moskvě. Později žil ve Skotsku a v Rakousku. Na jaře 1968 se vrátil do Československa, po srpnové okupaci odjel do Vídně, odkud navštěvoval Prahu. Zemřel 11. ledna 1970 během návštěvy Československa. „Jeho vyprávění o sovětském Rusku bylo toho kalibru, že je pak Solženicyn působivěji nepopsal, jen doložil,“ vzpomíná na svého strýce právník Jan Kalvoda. Právě on nedávno objevil autobiografický rukopis, který desítky let zůstal doslova v šuplíku. Text se nyní Kalvoda rozhodl vydat alespoň v soukromém nákladu.