Reklama
,

Kde se vzal Cimrman – předlohou „největšího Čecha“ byl dobrodruh Jan Eskymo Welzl

Napsal/a Ladislav Matoušek 10. března 2018

Cestovatel, polárník, spisovatel, obchodník, objevitel. Výčet všech titulů a pracovních postů Jana Eskymo Welzla by zabral snad víc času než cesta na Sibiř, kterou kdysi sám podniknul. Svérázný rodák ze Zábřeha inspiroval i vznik jedné z nejslavnějších, i když fiktivních postav českých dějin – Járy Cimrmana. Letos to bude 70 let, co zemřel.

Jan Welzl se narodil 15. srpna 1868 v Zábřehu na Moravě, v tehdejším Rakousku-Uhersku. Po škole se vyučil zámečníkem v nedaleké obci a hned se vydal do světa. Pěšky procestoval velkou část tehdejšího Rakouska-Uherska. Krátkou dobu strávil v italském Janově. Pracoval také v Brăile v dnešním Rumunsku.

Jan Eskymo Welzl, socha v Zábřehu, zdroj

Po návratu z vojny, na kterou sám vzpomíná jako na období nesvobody a „zvotročení“, zemřela Welzlova matka, která byla vdovou. Protože neměl žádné sourozence ani jiné příbuzné, doma už ho nic nedrželo. Mladý Jan touží po dobrodružstvích.

Cesta kolem světa

Welzl se ve svých 25 letech vydává do italského Janova, kde se nechá zaměstnat na lodi, která pluje do Ameriky. Tam ale dlouho nezůstává a jeho cesta pokračuje dál do Albany v Austrálii a nakonec do východního přístavu carského Ruska – do Vladivostoku.

Přesycen námořními plavbami zatouží na nějakou dobu po pevné půdě pod nohama a pracuje jako jeden z tisíců lidí na Transsibiřské magistrále, která propojí hlavní město ruského impéria s přístavem na Dálném východě.

Dělníci v Irkutsku mu vyprávějí o nekonečných pláních severu, o zemích obrovské Sibiře, kde žijí lidé nepodřízení žádné vládě či autoritě – vykreslují bohatý sever plný zlata, kožešin a sibiřské mamutoviny. Nejvíce ho ale láká dobrodružství a svoboda. Zanechá proto stavby železnice a vydá se na severovýchod.

Prondu, nebo neprondu?

Na konci 19. století je Dálný východ plný dobrodruhů a osadníků, kteří hledají nový život v neprozkoumaných končinách nebezpečné Sibiře. Pro většinu osadníků ale cesta končí v Jakutsku, kde byla nedávno objevena ložiska zlata. Jan ovšem se svým sibiřským poníkem pokračuje dál nebezpečnou planinou divokého Ruska.

„Prondu-prondu, neprondu-neprondu!“ Slavný výrok českého rodáka vypovídá o osobě Welzla mnohé. Nakonec projde. Cesta od Jakutska přes Verhojansk na Kolymskou oblast mu trvá bezmála dva roky. V Kolymě vymění poníka za sobí spřežení a cestuje dál na poloostrov Čukotka a na Medvědí ostrovy v Severním ledovém oceánu.

Kapitán velrybářské lodi ho nakonec vysadí na Velkém Ljachovském ostrově, který je součástí souostroví Novosibiřských ostrovů. Blízko neustále zamrzlého moře, kde zimní teploty klesají i na -30 °C, stráví dalších 26 let svého života.

Pojídač medvědů podnikatelem

Jan Eskymo Welzl, zdroj

Welzl se na ostrovech živí prodejem kožešin. Ty nejcennější jsou kožešiny ledních medvědů, se kterými Welzl obchoduje ve velkém a místní domorodci ho začnou nazývat Pojídačem medvědů. Polárníci ho pro jeho nezaměnitelný zevnějšek pojmenují Arktický Bismarck.

Postupně si na Dálném východě buduje vlastní obchodní společnost, s několika přáteli zakoupí starou velrybářskou loď, na které rozváží kožešiny, uhlí, poštu, zbraně, jídlo a léky. Jeho obchod se rozroste od sibiřských ostrovů až po Aljašku na východní straně Barentsova moře. Domorodci s ním jednají jako se sobě rovným, stejně jako on s nimi. Podle vlastních slov je v jednom z inuitských kmenů jmenován náčelníkem a nejvyšším soudcem.

Welzl prožívá nejšťastnější roky svého života. Daleko od civilizace poznává, co to opravdu znamená svoboda. V roce 1924 ale ztroskotá jeho loď u amerických břehů.

V Americe se na Welzla zaměřila vláda. Svět byl úplně jiný než před třiceti lety. Bylo po první světové válce, Rakousko-Uhersko už několik let neexistovalo a z Ruska se stal Sovětský svaz. V Americe ještě doznívají následky tzv. First Red Scare, který se vyznačoval strachem z komunismu, atentátů, terorismu a špionáže.

Jak o sobě říkal sám Welzl: „Umím hodně jazyků, ale všechny po svém.“ Stejně přistupoval i k americkému soudu, kde odmítl právníka a obhajoval se sám. Podezříván ze špionáže byl deportován do Hamburku, kde si přes československý konzulát dopisoval s novinářem Rudolfem Těsnohlídkem. Ten si o Janově češtině myslel své: „Pane Welzl, prosím nepiště svoje dopisy česky, ale jakoukoliv řečí, kterou dobře znáte!“

Na chviličku domů

V Československu se díky svému dopisovému příteli stal Welzl slavným objevitelem a cestovatelem. Do své rodné země se naposled dostal v roce 1928.

Po příjezdu do Prahy okamžitě upoutává pozornost novinářů a je dokonce pozván na audienci k prezidentu republiky Tomáši Garrigue Masarykovi. V Brně jezdí po přednáškách a diktuje své příběhy pro knihu, která popisuje jeho dobrodružství na chladném severu.

Spisovatelé, kterým Jan diktuje své vyprávění, předloží Welzlovi smlouvu, kterou všechna práva ke svým příběhům výhradně převádí na tyto pány. Vidina peněz, které by ho dostaly zpátky na sever, cestovatele okamžitě upoutá.

Smlouvu podepisuje, a vzdává se tak všech práv a peněz, které by kdy dostal z prodeje úspěšné značky Eskymo Welzl. V Československu přesto nezpohodlněl, jeho pravým domovem je drsný sever. Odjíždí tak ve svých šedesáti letech do kanadského Dawson City v oblasti Yukon.

Teď tu byl. Museli jste se potkat…

V Kanadě se Welzl chová jako podivín, který pracuje na svých vynálezech. Je ale oblíbenou atrakcí místních. Dokonce ho úřady podezřívají z daňových úniků, protože jeho kniha Třicet let na zlatém severu vychází v roce 1932 také v USA, ale finanční úředníci nechápou, kam zmizely daně z honorářů za autorství úspěšné knihy (odborný svět se dlouho domníval, že kniha je fikcí, kterou napsal Karel Čapek. Ten spolu s bratrem Josefem opatřil první vydání Welzlova vyprávění Třicet let na zlatém severu předmluvou).

Welzlovo Perpetuum mobile, zdroj

Welzl si nyní uvědomuje, že mohl vydělat velké peníze, kniha totiž vyhrála prestižní literární cenu, kterou doprovázela i tučná finanční odměna – 10 000 dolarů.

Jako chudák, který žije na podpoře, dál pracuje na svých vynálezech a pokusí i napsat vlastní knihu. Svým fanouškům v Dawson City předvádí i fungující perpetuum mobile. Chce zpátky na Novosibiřské ostrovy. Čechoslovákovi, který žije v Kanadě, ale Sovětský svaz tuto cestu nedovolí. Po dvaceti letech v Dawson City umírá 19. září 1948 na infarkt, nezasažen žádnou ze světových válek.

Welzlovo dílo inspirovalo Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka k vytvoření fiktivní postavy nejslavnějšího Čecha – všeuměla Járy Cimrmana.

Ve Welzlově rodišti v Zábřehu na Moravě je umístěna jeho socha a muzeum a po dobrodruhovi pojmenovali ve městě i pivovar. Tento rok se tam také naposledy po čtrnácti ročnících uskuteční festival cestovatelů, dobrodruhů a recesistů Welzlování.

7 komentářů

  1. Weber napsal:

    To mi tedy ujel vlak, jelikož mám jednoho nepovedeného souseda jménem sice Zimerman, ale jak slyším z rádia, nebo telky něco o Cimrmanovi, tak přelaďuji. Já měl doteď dojem, že toho Cimrmana, o kterém se v článku píše stvořili v prognosťáku Klaus se Zemanem. No, omlouvám se skutečnému autorovi fiktivního Čecha za pocit o možné pomluvě a budu se muset dovzdělat.

  2. petrph napsal:

    Děkuji za doplnění znalostí, něco o panu Welzlovi jsem četl, ale třeba o jeho cestě do Kanady se nikdy nepsalo. Naopak – většina jeho publikovaných životopisů končí nejasně tím, že vypráví své historky pražským novinářům a do zahraničí se už nikdy nedostal… Takže, díky.
    Ovšem, co je zajímavé, že ho Američané – po ztroskotání v roce 1924 obvinili ze špionáže ve prospěch Ruska. Zase – dle dosavadního výkladu to bylo tak, že ho Američané repatriovali do státu, jehož státní příslušnost sám uvedl, totiž tehdy nově vzniklého Československa. Předpokládám třeba že sovětské úřady ho oficiálně zpátky jako svého občana přijmout nechtěly,,,

  3. ČERT napsal:

    Tak to je zajímavé, že Jan Welzl posloužil Svěrákovi a Smoljakovi jako předloha pro Járu Cimrmana…
    Tak ale je to jako s řadou fiktivních literárních postav… Můžeme připomenout skotského námořníka Selkirka, který údajně posloužil Danielu Defoeovi jako předloha pro vytvoření Robinsona Crusoea, apačského náčelníka Geronima, který údajně posloužil Karlu Mayovi jako předloha pro vytvoření Vinnetoua…
    Zrovna nedávno jsem slyšel, že i pan Brouček od Svatopluka Čecha měl nějaký skutečný prototyp v osobě nějakého pražského měšťana ze sklonku 19.století. A jistě, také bychom se mohli ptát, jestli Jaroslav Hašek neměl nějakou reálnou obdobu svého dobrého vojáka Švejka (ale myslím, že také nějaké takové hypotézy existují – nebo aspoň v případě některých postav z toho románu, jako hospodského Palivce)…

    • petrph napsal:

      Jestli bych si dovolil trochu odpovědět na ten konec. Pan Brouček svým chováním, svými názory žádný konkrétní prototyp nepotřeboval, protože (a proto ho tak pan Čech napsal jako satiru) byl vlastně podobný většině tehdejších pražských měšťanů ze sklonku 19.století. Samozřejmě nikoliv dějem, ten byl tak fantasktní, že v té době žádnou reálnou předlohu mít nemohl.
      A pokud se týče Švejka, Hašek psal vymyšlené humorné povídky o „blbovi“ Švejkovi už před válkou…

      • ČERT napsal:

        Ano, jistě… Ale někdy se třeba dá tak nějak „vypíchnout“ nějaká zcela konkrétní reálná postava, která té fiktivní postavě tak nějak „sedne“ úplně nejvíc.

      • ČERT napsal:

        Tak ono i o tomhle je právě i sám článek… Ale aspoň podle toho, na co člověk může narazit na Wikipedii, tak těch inspirací pro Cimermana bylo více (jistě tedy, že i Welzl mezi nimi).

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies