KOMENTÁŘ. Diskuze o nedostatcích výkonu práva a pochybeních či přímo o zločinech v systému jeho nalézání je pro rozvoj české demokratické společnosti důležitější než fotbalová a hokejová liga dohromady. Doktorce Máchové je proto především třeba poděkovat za to, že se jí účastní, píše publicista Jan Urban v reakci na polemiku státní zástupkyně Dagmar Máchové s jeho prvním textem.

Ti, kdo by především měli odpovídat na kritiku, v tomto případě tedy Městské a Vrchní státní zastupitelství v Praze, však – jako vždy – raději mlčí. A proto je velmi pravděpodobné, že porušování zákonů i fair procesu bude v jejich mocenském teritoriu nadále pokračovat.

Reakce doktorky Máchové však nechtěně potvrzuje, že v české, přesněji přinejmenším v pražské justici, stále existuje systém uvnitř systému, vyřizující případy, které by mohly ohrozit politicky a jinak vlivné. Jak si ukážeme, beztrestně funguje i dnes.

K tématu jsme vydali již tyto texty:

úvodní text Jana Urbana: Prý spravedlnost. Proč nikdo nestíhá zločiny státních zástupců

reakce Dagmar Máchové: Česko a skandální způsob vymáhání spravedlnosti? Dagmar Máchová reaguje na Jana Urbana

reakce Ivana Gabala: Jak je to s vymáháním spravedlnosti. Je u nás nebezpečné nebo bezvadné?

Doktorka Máchová si je jistá tím, že za jejího působení coby dozorové státní zástupkyně v trestní věci, známé jako Opencard II „v průběhu trestního řízení nebyly příslušnými orgány (soudy, státní zastupitelství, GIBS) žádné nezákonnosti zjištěny“. A tvrdí: „Jednala jsem vždy v souladu s trestním řádem a dalšími zákony.“

Jak je to s  podjatostí

Dne 9.12.2014 shodil soudce pražského Městského soudu Petr Novák obžalobu JUDr. Máchové ve zmíněné věci ze stolu s řadou zásadních výhrad. S věcí seznámení právníci mluví o neobvyklém rozsahu výhrad:

„V souhrnu platí, že v přípravném řízení byly opomíjeny návrhy na provedení důkazů ve prospěch obviněných a bagatelizovány jejich požadavky odkazující na spravedlivý proces.“

„…poukaz na selektivnost postupu policie a státního zastupitelství může mít své opodstatnění, když v prvním případě radní stíháni nebyli, zatímco nyní za hlasování stíháni jsou.“

„V dané době platí, že se senát Městského soudu v Praze, jemuž byla věc přidělena, nesetkal s nikým, kdo by podanou žalobu považoval za spravedlivou.“

A nakonec se konstatují „závažné vady ve skutkových zjištěních i vady právní“.

Odvážný soudce Petr Novák na svoji upřímnost doplatil. Doktorka Máchová se odvolala a Vrchní soud v Praze 29.6.2015 mu rozsudkem soudce Radka Hartmanna věc odebral pro podjatost… A opět pro právníky s bezprecedentním argumentem.

S omluvou za právní vsuvku: podjatost je nástrojem práva na fair proces a je dána speciálním poměrem soudce k věci, nebo k zúčastněným. Pravidlo zní: „Z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.“

Rozhodnout má především ten, koho se týká, v tomto případě tedy soudce Novák.

Podjatost však nenamítl nikdo z těch, k jejichž ochraně toto pravidlo slouží. „Namítl“ si ji soudce Hartmann z Vrchního soudu sám a vyčetl ji jen z věcné kritiky obžaloby. Jde o velmi zvláštní situaci – obhájci, které jsem konzultoval, takovou intervenci v otázce podjatosti soudce viděli poprvé.

Případ byl pak přidělen s obžalobou otevřeně spolupracujícímu soudci Sotolářovi. Není známo, zda podle předem daných pravidel. Tento soudce držel při životě invalidní obžalobu do té míry, že byl přistižen při falšování důkazů. Také, samozřejmě, tvrdil, že vše „probíhá podle zákona“.

Směšný Pelta a ticho vůkol

Mimochodem – naprosto stejný postup použilo v roce 2011 Vrchní státní zastupitelství proti dalšímu nepohodlnému soudci Městského soudu v Praze JUDr. Petru Braunovi. 

I on se odvážil zkritizovat protiprávní postup státního zástupce a policie (JUDr. Boris Havel a komisař Gejza Rakaš) a osvobodit většinu obviněných. Státní zástupce se odvolal a soudci Braunovi bylo domluveno. Napříště už s obžalobou raději spolupracoval.

Nejde o jednu doktorku Máchovou, s jejímiž prohřešky se v této kauze nakonec – a naštěstí – vyrovnaly dva soudy. Její další protiprávní konání ji nakonec postavilo mimo službu.

Jde o celý systém, jehož vnitřní kontrola nefunguje. V podmínkách české bezprávnosti pak stačí i nevelká provázaná skupina policistů, státních zástupců a soudců, aby zlikvidovala důvěryhodnost celé soustavy vymáhání a nalézání práva.

Připomeňme už jen nebetyčnou hloupost aktuální výpovědi fotbalového bosse Miroslava Pelty před soudem a stejných nebes dosahující nestoudnost soudců, kteří si od něj nechali platit statisícové zájezdy na mistrovství Evropy ve fotbale.

Nikdo je za to neodvolá, přestože by měl. Když se jich ptali novináři, jejich reakce byla na úrovni imbecilních recidivistů: „Už si nepamatuji… proč se ptáte? Nevím, kdo to platil, myslel jsem, že je to v pořádku…“

Ostatní soudci ani nezvednou obočí. Vedení policie, Vrchní i Nejvyšší státní zastupitelství a Ministerstvo spravedlnosti budou, jak se zdá, i nadále mlčet.