KOMENTÁŘ. „Vosmdesát let po válce, a voni toho chudáka Edvarda prezidentskýho nenechaj spát. To zas budou Vánoce…“ Tak nějak by si mohl postěžovat věčně opilý srandista a spisovatel Jaroslav Hašek nad nikdy nekončící neschopností česko-slovenské politiky mluvit pravdu o minulosti. Národní pohádkaření o prosovětské a komunistické loutce Edvardu Benešovi se přitom dostává do popředí jen proto, že politici neumějí o věcech, o kterých nic nevědí, alespoň mlčet.

Historici nemohou, nebo spíše nesmějí, zamlčovat nepříjemná fakta nebo dělat na objednávku líbivé závěry. Kdysi to platilo i pro politiky – tedy ne u nás – ale tak tomu už dávno předávno není.

Totéž ovšem platí pro politické přitakávače a nohsledy. Je až nějak blízké a hřejivé pozorovat duševní spřízněnost českých a slovenských přepisovačů a zneužívačů dějin. Jsme stále sví, sobě podobní, v dobrém i ve zlém. 

A v té části politiky, o které píši, by se ona zmíněná blízkost dala vtělit do připomínky „Clubu zabudnutých Sláwuow“ z geniální karikatury měšťáctví z pera Vlastimila Rady a Jaroslava Žáka „Dobrodružství šesti trampů aneb Nové pověsti české“. V tomto „Clubu“ se scházejí nejměšťáčtější paďouři městečka Kozodoje, obklíčeného trampskými oddíly, aby v praslovanských kytlicích s korbeli piva a domnělou staroslovanštinou řídili světa běh.

HlídacíPes.org vydal knihu České průšvihy 1945–1948

Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!

Lze si snadno představit, že duchem a přemýšlením blízcí česko-slovenští politici a přemýšlivci ve stejných praslovanských kytlicích a ve staroslověnštině plkají u piva o zašlé slávě, věčných právech a zkaženosti dnešního světa, který má zato, že se nemá lhát.

Proč vykupovat, když lze zabavit

Slovenský premiér Robert Fico má každý týden v tamní státní televizi svůj vlastní pořad. V rozhlasovém studiu – to je teď taková móda, asi aby to vypadalo „akčnější“ – mu zjevně předem připravené a dohodnuté otázky nadhazuje slušný mladý redaktor.

Pan Fico před pár dny ve studiu velmi rozhořčeně reagoval na výzvu opoziční strany Progresivní Slovensko (PS), aby osmdesát let po válce slovenské státní orgány a především Pozemkový fond přestaly zneužívat právně dávno vyhaslé Benešovy dekrety.

Osmdesát let po válce totiž v řadě případů tamní Pozemkový fond zabavuje pozemky slovenských maďarských občanů s odvoláním na Benešovy dekrety a nařízení Slovenské národní rady z let 1944 až 1945. Většinou jde o pozemky ležící na trase plánované dálnice na jižním Slovensku. V normálním státě se takové pozemky vykupují. Na Slovensku zabavují podle dnes neplatných poválečných právních předpisů.

Předseda opozičního PS Michal Šimečka v parlamentních vystoupeních a v médiích opakovaně zdůrazňoval, že nenavrhují zrušení dekretů, ale jde jim o zabránění dnešním otevřeně protiprávním konfiskacím majetku slovenských občanů maďarské národnosti.

„Ještě i dnes, ve 21. století, můžete vinou úřední zlovůle a odvolání se na dekrety přijít o vlastní pozemek. To se prostě v právním státě nesmí stát.“

A vypukla mela. Premiér Fico ve zmíněném televizním proslovu (28:30 min) horoval pro přijetí zákona o zákazu kritiky Benešových dekretů a nevkusně to přirovnával k zákazu popírání holocaustu. Vládní většina to v parlamentu briskně přijala.

Předseda vládní Slovenské národní strany Andrej Danko dokonce pohrozil, že se obrátí na Generální prokuraturu, aby opoziční PS zakázala, pokud nepřestane téma dekretů otevírat. Rozhořčeně tvrdil, že „v České republice byla některá sdružení už v přípravné fázi zrušena, když otevírala otázku zrušení Benešových dekretů“.

Další člen Clubu zabudnutých Sláwuow, samozřejmě, nemluvil pravdu. České ministerstvo vnitra se v roce 2009 sice pokusilo zakázat registraci Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, které dokonce výslovně žádalo zrušení Benešových dekretů, ale pražský Městský soud v roce 2011 toto rozhodnutí o dva roky později zrušil.

Podle dnes hojně citovaného rozsudku samotná snaha o zrušení Benešových dekretů není dostatečným důvodem pro zákaz sdružení, pokud spolek k dosažení svých cílů nevyzývá k násilí nebo k porušování lidských práv.

Když lež nevadí

Zmatek a bublající vášně kolem Benešových dekretů na Slovensku mají, samozřejmě, historické vysvětlení. Dříve osvobozené Slovensko řídila ještě před vznikem československé vlády v Košicích Slovenská národná rada řadou vlastních opatření.

Zemědělského majetku Maďarů a Němců se týkalo Nařízení SNR č. 5/1945 z února 1945. „Benešův dekret“ č. 12/1945 byl vydán až 23. června 1945, kdy už bylo na Slovensku dávno „dokonfiskováno“. Na vše dohlížel předseda SNR a poverenník vnútra Gustáv Husák.

Tehdy se ještě předpokládalo, že dojde k úplnému vysídlení všech Maďarů ze Slovenska, a tak se na „papírování“, především na zápisy v pozemkových knihách, nedával velký důraz. Jenomže pak zasáhl Sovětský svaz a odsun do Maďarska prakticky vůbec neproběhl. Zůstal jen zmatek.

Ale koho z politiků by to zajímalo. Svést všechno na emocionálně výbušné Benešovy dekrety a při tom ochránit i husákovskou legendu se vyplácí. Že je to lež jako věž, nevadí.

Zabudnutí Sláwuowé v Praze, známí jako Institut Václava Klause, naopak chtěli oslavit 90. výročí zvolení Edvarda Beneše prezidentem akcí, příznačně nazvanou Debata v podzemí. Bývalý kancléř Jiří Weigl tam vyzdvihl údajnou moudrost dotyčného, projevenou prý v totální kapitulaci roku 1938, a postavil ji do kontrastu s „falešností“ údajného hrdinství Volodymyra Zelenského a Ukrajiny vůči ruské agresi.

Hned v druhém odstavci svého příspěvku neopomněl připomenout květnový návrh historiků a autorů HlídacíhoPes.org doplnit sochu Edvarda Beneše vysvětlující tabulkou, která by připomněla i jeho tragickou spoluvinu za desetitisíce zbytečných obětí po skončení války a otevřenou pomoc při nástupu komunistické diktatury.

Pan Weigl autory označil za „skupinu bývalých politických a společenských celebrit v čele s potomky bývalých komunistických prominentů Petrem Pithartem a bývalým místopředsedou vlády Janem Kalvodou“.

Jen pro upřesnění, otcové zmíněných kolegů, stejně jako můj, byli před rokem 1968 diplomaty. Po okupaci byli vyhozeni, skončili v manuálních zaměstnáních a představovali otevřenou opozici.

Někteří z nás pracovali aktivně v Chartě 77. Jan Kalvoda byl advokátem historika Karla Bartoška, kterého StB dohnala k odchodu do emigrace a na rozloučenou mu poslala domů rakev s jeho jménem. Podobné pocty se dostalo mezi roky 1968 a 1989 jen čtyřem režimním odpůrcům, včetně autora tohoto textu.

Pan Weigl byl pět let před listopadem 1989 aktivním členem normalizační KSČ, kterou básník a komunisty vězněný rebel Ivan Martin Jirous označoval za „Stranu podělanců“. Ale co je Sláwuům do charakteru, že.

Jiří Weigl se navíc, stejně jako dodnes nikdo z kritiků naší iniciativy, neodvážil odpovědět byť i jen na jednu jedinou z otázek, které jsme položili.

Rada Hlavního města Prahy raději na náš návrh nereagovala vůbec. A aby všechno souviselo se vším, Václav Klaus vystoupil s proslovem na setkání zástupců především rakouských a německých protievropských stran a hnutí, ve svých zemích často označovaných za extremistické a sledované v zájmu ústavnosti tajnými službami.

Ani trochu mu nevadilo, že řada z nich otevřeně inklinuje k přepisování dějin a k fašismu a požaduje zrušení Benešových dekretů. V jeho očích je podstatnější, že jsou ostře proti Evropské unii.

Dokud u nás budou v politice a školství převládat Zabudnutí Sláwuowé a historičtí nevzdělanci neschopní diskuse, jiné to asi nebude.