Od dob komunistické prokuratury se leccos změnilo. Zdá se ale, že se nezměnil „esprit de corps“ a mentalita prokurátorů samých.

V září roku 1989 mě ve čtyři hodiny ráno vytáhli pánové od Státní bezpečnosti z postele a odvezli na okrsek VB na malostranském Tržišti.

Tam mě, asi abych vyměkl, zamkli do ajnclíku, kde se nedalo ani rozpažit, ale v rámci socialistického humanismu tam byla alespoň židle na sezení. V devět mě probudili a odvedli o patro výš před tři přísně vypadající soudruhy.

A ti mně oficiálně přednesli takzvané prokurátorské varování. Pokud prý budu pokračovat v psaní pro, podle nich ilegální, Lidové noviny – a dělat podobné rozvratné věci – bude proti mně zahájeno trestní stíhání pro trestné činy podvracení republiky a poškozování států světové socialistické soustavy v zahraničí, bratru, prý tak kolem deseti, dvanácti let natvrdo. A šel jsem domů.

Co se v textu dočtete:

• Je státní zastupitelství i dvacet pět let po listopadu 1989 stejně uzavřenou a nedotknutelnou strukturou?
• Státní zástupkyně občany, kteří uvěřili právu, a postavili se korupci, důsledně trestá bez ohledu na zákon.
• Proč poslanec Ivan Gabal pochopil, proč se v Česku stále nedaří stíhat korupce.
• Občan si zřejmě, podle státního zastupitelství, nesmí myslet a zveřejňovat totéž, co poslanci…
• Státní zástupkyně Dagmar Machová je podjatá, bojuje už jen za sebe a svoji vlastní trestní odpovědnost.

Tehdy platil v podstatě týž trestní řád, jako dnes. Tehdy i dnes říkal, že účelem trestního řízení je „působit k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti“.

Pánem procesu je prokurátor

Napomáhat tomu „je nejen právem, ale i povinností občanů“. Státnímu zástupci, dříve prokurátorovi, ukládal šetřit všechny trestné činy, o nichž se dozví, nestrannost, povinnost šetřit jak polehčující tak přitežující okolnosti. K tomu slouží další zásada: veřejnost projednání trestní věci před soudem; tak, aby je občané mohli sledovat.

Vzpomněl jsem si na to před pár dny na služebně Policie ČR blízko Palmovky, kam jsem byl povolán – zdvořile a po domluvě – abych podal vysvětlení v trestní věci. Zakažte vzpomínkám narušovat současnost – a srovnávat světa běh…

Policisté byli profesionální a jednali korektně – ale jak známo, pánem procesu je prokurátor. Jakkoliv komicky to může znít, tentokrát je to vážnější.

Slavná státní zástupkyně Dagmar Máchová na mne podala trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestných činů pomluvy a křivého obvinění vůči své osobě a příslušný obvodní státní zástupce už „zahájil úkony trestního řízení“. Tak v tom konečně lítám. Zase.

Paní Máchová nesnáší, když někdo píše o podivnostech její práce. Píše do redakcí, občanským sdružením, která si příliš všímají jejích výkonů, a teď už podává i trestní oznámení. To by tak bylo, aby někdo kritizoval a zpochybňoval její jednání a názory.

Ten spor bude důležitý. Bude rozhodovat o tom, jestli je státní zastupitelství i dvacet pět let po listopadu 1989 stejně uzavřenou a nedotknutelnou strukturou, jako za nejhorších dob Urválkovské komunistické prokuratury, nebo zda demokratická veřejná kontrola a zákony platí i pro jednotlivé státní zástupce.

Profesionální výkon paní Máchové je kritizovatelný z mnoha ohledů, a ona není schopná a ochotná ho veřejně obhájit.

Jak přesvědčit Gabala

Občany, kteří uvěřili právu, a postavili se korupci, důsledně trestá bez ohledu na zákon. V notoricky známých případech Neograph a Opencard skončili péčí Dagmar Máchové na lavici obžalovaných právě ti, kdo plnili svoji povinnost vůči státu a společnosti a pomáhali policii rozkrývat korupci.

Před parlamentní vyšetřovací komisí, zkoumající vyšetřování kauzy Opencard, Máchová zcela vyhořela, když nebyla schopná odpovědět na řadu zásadních otázek.

Poslanec Ivan Gabal jí na rozloučenou přede všemi vmetl, že po její výpovědi pochopil, proč se u nás nestíhá korupce. Parlamentní komise nakonec dokonce v červnu 2014 napsala oficiální dopis Nejvyššímu státnímu zástupci, ze kterého cituji:

„Uvedené, ale i další skutečnosti obsažené ve vystoupení a způsobu vedení výpovědi vrhají výrazné pochybnosti na další působení JUDr. Dagmar Máchové v kauze Opencard, a proto považujeme za opodstatněné zvážení jejího dalšího působení ve věci.“

A dále: „…státní zástupkyně JUDr. Dagmar Máchová buď není dostatečně odborně zdatná k tomu, aby byla celá kauza prošetřena a objasněna jako celek, nebo nemůže konat v rámci své odbornosti, profesionality, a to ať už vzhledem k možným vztahům z minulosti a přítomnosti, či jí toto konání v rámci dozoru státního zástupce není řádně umožněno.“

Od dob komunistické prokuratury se leccos změnilo. Zdá se ale, že se nezměnil „esprit de corps“ a mentalita prokurátorů samých.

Veřejná žaloba je, zdá se, stále orientována na „obranu hradu“, tak zvané dohledové mechanismy jsou naprosto formální a nadřízené stupně státního zastupitelství zase „neshledávají pochybení“ ani tam, kde praští přes nos každého gramotného.

Neřešená podjatost paní Máchové

V závěrečné zprávě Komise, schválené Sněmovnou, se lze dočíst: „Parlamentní vyšetřovací komise v souladu s ustanovením § 48 odst. 9 jednacího řádu Poslanecké sněmovny ukládá předsedovi komise Bronislavu Schwarzovi podat trestní oznámení na dozorující státní zástupkyni JUDr. Dagmar Máchovou pro podezření ze spáchání trestného činu „zneužití pravomoci úřední osoby“, případně jiné blíže nespecifikované trestné činy, a to v souvislosti s výkonem dozoru v kauze Opencard.“ Trestní oznámení bylo podáno v prosinci 2014. Státní zastupitelství ani po osmi měsících nereagovalo.

Na poslance, chráněné imunitou, si paní Máchová netroufá. O to zajímavější bude tento spor. Občan si zřejmě, podle státního zastupitelství, nesmí myslet a zveřejňovat totéž, co poslanci…

Ale třeba je i jednodušší vysvětlení. Pražské státní zastupitelství potřebuje „klid na práci“. Prvního září totiž před Městským soudem v Praze začne projednávání další nesmyslné kauzy paní doktorky Máchové – obžaloba proti bývalé Radě Hlavního města Prahy, vedené docentem Bohuslavem Svobodou.

Stát zde, jejími ústy, nežaluje ty, kdo způsobili miliardovou škodu Opencard, ale ty, kdo se jí začali vážně zabývat a chtěli škody omezit. Bude to napínavé.

Státní zástupkyně už dokázala vyměnit senát, který bude kauzu soudit. Ten původní se jí zdál podjatý. Ve dvanáctistránkovém odůvodnění Vrchního soudu je i přiznání, že se tím porušuje ústavní právo na zákonného soudce, ale nešť.

Hezká ilustrace stavu české zákonnosti je i v tom, že stát bude zastupovat státní zástupkyně, na kterou je v příbuzné věci podáno trestní oznámení. Tak proč se ještě nepokusit zastrašit kritiky…

Státní zástupkyni Máchové jde totiž nyní o všechno. Ze zákona (§30(1) Trestního řádu) je totiž sama povinna prohlásit v této věci (Svoboda a spol.) svoji podjatost. Jde přece o tutéž věc, pro kterou ji navrhl obvinit parlament.

Ještě podivnější je, že věc ignoruje její nadřízená státní zástupkyně. Jak soud, tak sněmovní komise odsoudily, že paní doktorka Máchová obžalovala v kauze Opencard jenom „malé ryby“ a tehdejší i dnešní „vlivné“ ohleduplně vynechala.

V rozporu se zákonem nezkoumala, kam zmizela miliarda korun za celý cinklý projekt Opencard. Je vůbec ještě někdo, kdo by v ní viděl záruku nestrannosti? Vždyť bojuje už jen za sebe a svoji vlastní trestní odpovědnost. Už to, že sama svoji podjatost skrývá, je trestné samo o sobě.

Dle zjištění policie…

A pikantnost nakonec. Paní státní zástupkyně v trestním oznámení na mou osobu napsala: …dle zjištění policejních orgánů (zdůrazněno autorem) byl tento novinář rovněž známým zemřelé státní zástupkyně z OSZ Praha 1, která věc původně dozorovala.“

Měla na mysli státní zástupkyni Stanislavu Kozubkovou, zavražděnou v roce 1995 poté, co někdo vynesl, že chce na skupinu osob kolem kmotra Františka Mrázka uvalit vazbu.

Paní Máchová tu kauzu zdědila – a po mnoha letech usilovné práce a čekání na znalecké posudky úspěšně nezjistila prakticky nic. Jenomže Stanislavu Kozubkovou jsem nikdy neznal…

Zákon praví, že „při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení“.

Není úkolování policejního orgánu prověřovat moje známé z doby před dvaceti lety, náhodou, „v rozporu se zákonem“? Nebo snad pro státní zástupce zákon neplatí?