V lednu 2023 Praha a Dopravní podnik Praha představily speciální tramvaj u příležitosti 30. výročí zvolení Václava Havla českým prezidentem. Tramvaj připomínala největší úspěchy Česka za posledních 30 let, jako jsou vstup do NATO, vítězství hokejistů na olympijských hrách v Naganu nebo vstup do Evropské unie. Foto: Radek Vebr / MAFRA / Profimedia

Jan Urban: Když přestanou platit pravidla, přijde násilí jako právo silnějšího

Napsal/a Jan Urban 24. září 2025
FacebookXPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Vstupujeme prý do času bez pravdy a hodnot, kdy si každý bude své nekontrolovatelně a neomezitelně svobodné přesvědčení hájit proti všem. Nebude sdílených hodnot a slušnosti. Záleží prý jen na svobodné vůli a demokracie také není povinná. Jaká naivita!

Zažil jsem to. Říká se tomu válka. Protože pokud přestanou existovat dodržovaná pravidla a slušnost ve vzájemné komunikaci, zmizí prostor všemi sdíleného bezpečí – a jediná jeho z historie známá náhražka je násilí jako právo silnějšího.

S trochou nadsázky by se dalo říci, že posledním prostorem sdíleného bezpečí byla v českém případě konstituční monarchie Rakouska-Uherska v posledních letech před první světovou válkou.

Narychlo spíchnutý sen o demokratickém Československu byl prosazen jen za cenu vojenského dobývání Sudet a ozbrojených konfliktů s Polskem a Maďarskem, kroků stejně nevstřícných jako za osmdesát let nikdy nedořešené nastavení partnerství etnicity a ústavnosti.

Kolaps snu o demokratickém státu v roce 1938, špína sebeponížení druhé republiky, nacistická okupace, totalitní předsíň třetí republiky a čtyřicet let komunistické diktatury – nic z toho se ani nepřiblížilo prostoru sdíleného bezpečí, dodržovaných pravidel a důvěryhodných hodnot. Jen se vyvlastňovalo, vylučovalo, vyhánělo.

A občas i vraždilo a zavíralo do vězení. Prostor sdíleného bezpečí vyplňovalo jen šidítko televizních seriálů a sportovní přenosy. Následujících třicet pět let demokracie na zkoušku se české politické elity stavění společných témat neměly čas věnovat. Kromě mnoha stovek miliard rozkradených v rámci odstátnění majetku a rozpadu československého experimentu, dnes už téměř zapomenutého a raději nepřipomínaného, český stát alespoň využil otevřené šance a vstoupil do Evropské unie a NATO.

Národní stát jako hloupý nápad

Český příběh stál od počátku národního obrození na intelektuály vymyšlených „dějinách“ a na cílech, odtržených od reality. Byl vymyšlen – ne společně odžit a budován. Během života jediné generace průmyslové revoluce na začátku devatenáctého století zmizel starý svět i jeho odpovědi, aby je nahradily sny o národních státech a povznesení národů zvýšením obecné vzdělanosti.

Zvítězily totalitní ideologie a šovinismus. Namísto míru světové války. Ale české myšlení dál snilo a stavělo dům bez střechy jen pro krásné počasí. Poprvé v historii dnes mají političtí Češi (společenství zemí Koruny české) etnicky čistý stát sami pro sebe.

Finský příklad ukazuje, co moderním českým elitám od národního obrození chybí nejvíc. Je to pocit spoluzodpovědnosti politických a společenských elit za stát a jejich neschopnost vyvolávat ji ve vědomí společnosti i každého jedince.

Během posledních necelých sto let se zbavili Němců, absolutní většiny Židů, Slováků i Maďarů. Z původní historií vzniklé směsice etnik s Čechy vydrželi jen zapíraní Romové. Od počátku hloupé přesvědčení, že etnicky čistý „národní stát“ bude řešením všech problémů, hloupým zůstalo.

Posledních dvacet let představuje přinejmenším stejný přelom, jaký přinesl nástup průmyslové revoluce. Na celém světě je reakce na informační revoluci velmi podobná. Moc ve státě je s nástupem sledovacích technologií a umělé inteligence snazší než dřív. Pro kontrolu společnosti už politická moc nepotřebuje demokratickou diskusi a pravidla. Stačí ji strach z nepřítele.

Česká diskuse, natož ta politická, nic z toho není schopná reflektovat. Zabývá se jenom sama sebou a na pohyb světa nemá čas. Jak tedy poznáme, že jsme opět zaostali? Stačí se podívat na Finsko.

Finské politické elity se nikdy v moderní historii od devatenáctého století neutápěly ve snech o světovém poslání svojí země či kultury. Krutá občanská válka po získání samostatnosti na bolševickém Rusku zbavila Finy posledních iluzí. Nejpozději od této chvíle věděli, že řešení jejich problémů záleží jen a jen na jejich rozhodování, zodpovědnosti a tvrdé práci.

„Já nejsem Beneš,“ prohlásil po porážce pokusu o komunistický převrat v roce 1948 finský prezident Paasikivi a dokázal činy přesvědčit i brutálního sovětského diktátora Stalina, že nesovětské Finsko, plnící do detailu všechny jinak ponižující podmínky reparací a neutrality, je výhodnější než konflikt s odhodlanými Finy.

Z huby do rukou

Úspěch Finska stojí už desítky let na dominantní shodě jeho elit na třech pilířích. Hospodářský růst, postavený na nejmodernějších oborech, zajištění obranyschopnosti země z vlastních zdrojů a vytváření národního pocitu „prostoru sdíleného bezpečí“ opět vlastními silami.

Proto má dnes Finsko s ohledem na počet obyvatel největší armádu v Evropě s téměř milionem občanů v aktivních zálohách, má více dělostřelectva než Francie a Velká Británie dohromady, a k tomu nejkvalitnější evropský systém civilní obrany stejně jako systém zvládání krizových situací a potravinové soběstačnosti.

Chtělo by se říci – chtěli jste národní stát, tak se podle toho i chovejte! Anebo s Karlem Havlíčkem Borovským: „Kéž by nám Pán Bůh všeliké to vlastenčení z huby do rukou vraziti ráčil!“

A přes svoji zdánlivou „malost“ dnes patří k nejrespektovanějším diplomatickým a vojenským hlasům v diskusích o pomoci Ukrajině ve válce s fašistickým putinismem dnešního neostalinistického Ruska.

Finský příklad ukazuje, co moderním českým elitám od národního obrození chybí nejvíc. Je to pocit spoluzodpovědnosti politických a společenských elit za stát a jejich neschopnost vyvolávat ji ve vědomí společnosti i každého jedince.

Pokud by čtenář potřeboval konkrétní případ, stačí připomenout, že armáda už několik let důrazně upozorňuje, že pro budoucnost se Česká republika nevyhne znovuzavedení branné povinnosti občanů ve formě povinné vojenské služby.

Je volební rok, a tak už v březnu zástupci všech sněmovních stran zavedení povinné vojenské služby raději kolektivně odmítli.

I v tomto je zjevný rozdíl mezi skutečnou demokracií a předstíranou „takydemokracií“ v českém provedení. Chtělo by se říci – chtěli jste národní stát, tak se podle toho i chovejte! Anebo s Karlem Havlíčkem Borovským: „Kéž by nám Pán Bůh všeliké to vlastenčení z huby do rukou vraziti ráčil!“

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)