KOMENTÁŘ. Mezi roky 1450 a 1750 patřilo upalování čarodějnic a čarodějů k obecně přijímaným a podporovaným společenským rituálům křesťanského světa. Počet obětí lze jenom odhadovat, protože publikované odhady od necelých sto tisíc až po půl milionu se opravdu jen těžko prokazují. Kromě fanatického tmářství a hlouposti, společných pro ultraradikální katolíky i protestanty v Evropě i v Americe, hrálo roli v procesech s pomocníky ďábla až příliš často udavačství a touha po majetku.

Čarodějnické procesy ovšem nemohly skončit samy od sebe. Na to byly příliš populární. V Rakousku je musela postupně zakázat až císařovna Marie Terezie nejprve vydáním trestního zákoníku Constitutio Criminalis Theresiana v roce 1768 a pak ještě dalšími právními úpravami. Hloupé tmářství prostě samo od sebe nezmizí.

Moderní právo je postaveno na rozumovém posuzování faktů a na představě poznatelné a ověřitelné spravedlnosti. Hloupost i tmářství do ní z definice nepatří. Největším nepřítelem práva je proto politická nekulturnost moci, ochotná rozum, fakta i spravedlnost zneužívat a proměňovat v nechutný guláš falše a bezpráví.

A pokud kultura bezpráví ovládne stát se svou aureolou ochránce a garanta práva, stačí byť i jen jedincům, vystupujícím jeho jménem, opakovat nepravdy dost dlouho, aby se změnily v obecně přijímanou „postpravdu“. A dokonce i vzdělaní a slušní lidé třeba jen kvůli nedostatku času přijmou postupně lež za svou pravdu.

„Omylem skartováno“

V polistopadovém Česku asi není lepšího příkladu než zatím třicet čtyři let táhnoucí se sága sporu státu s nepoddajným majitelem společnosti Diag Human Josefem Šťávou.

V Československu, kterému v 80. letech v lukrativním oboru zpracování krevní plazmy a výroby krevních derivátů ujel vlak, postavil Josef Šťáva od základů nový obor. Za vlastní prostředky vybavil desítky nemocnic potřebnými přístroji a vyškolil personál. Za to měl podle smluv odebírat krevní plazmu a léky z ní vyrobené dodávat zpátky do Československa.

Za těch více než třicet let se na straně státu našel jediný člověk, který odmítl podílet se na podvodech, páchaných zástupci státních institucí.

A když to na základě smluv s více než třiceti nemocnicemi rozběhl a odeslal první tři zásilky plazmy ke zpracování do Dánska, byl zásahem ministerstva vyhozen z českého trhu, což zničilo jak obchod, tak jeho mezinárodní pověst. Jím vytvořený systém byl bezplatně předán dvěma konkurenčním firmám, které tak, díky spolupracujícím úředníkům ministerstva, nemusely investovat ani korunu.

Policie proti němu na základě smyšleného podezření zahájila trestní řízení a zabavila mu veškerou smluvní a obchodní korespondenci. Nikdy mu dokumenty nevrátila s tím, že prý byla „omylem skartována“.

Že to zní bláznivě? Všechno bylo mimo jakoukoliv pochybnost prokázáno v pozdějších arbitrážích a soudních sporech. Přesto má dodnes mnoho rozhněvaných „vlastenců“ zato, že k žádným investicím, natož k vývozu plazmy nedošlo. Mimochodem, přesně je popsal i dokument Bezpečnostní informační služby, zapomenutý v jednom materiálu pro jednání vlády České republiky.

Mezi další nesmyslné mantry neznalých patří tvrzení, že kdyby kauzu projednávaly „naše soudy“, Česká republika by nikdy neprohrála. Autor byl přítomen zhruba na patnácti jednáních českých soudů, spojených s touto kauzou.

Všechny, a to bez výjimky, se vyznačovaly neznalostí předmětu řízení a zjevnou podjatostí soudců a soudkyň. Upřímná soudkyně soudu na Praze 2 dokonce po jednání přiznala, že o věci nic neví a že jí předseda soudu řekl, aby rozhodla ve prospěch státu.

V následné kauze, ve které se stát pokoušel snížit téměř o třetinu dlužnou částku, se, určitě zcela náhodou, soudce Nejvyššího soudu Michal Krenk zapomněl prohlásit za podjatého, přestože několik let spolupracoval se žalobcem, stojícím proti Diag Human.

A u Ústavního soudu totéž provedl asi nejhorší a nejméně kvalifikovaný soudce v jeho dějinách Radovan Suchánek, který pro jistotu dokonce „zapomněl“ k projednávání přizvat Diag Human.

Já to platit nebudu, nebudu…

Za těch více než třicet let se na straně státu našel jediný člověk, který odmítl podílet se na podvodech, páchaných zástupci státních institucí. Ministr financí Eduard Janota předal v roce 2010 prostřednictvím autora tohoto textu protikorupční policii jako první vzorek 62 stran dokumentů, prokazujících protiprávní jednání Ministerstva zdravotnictví, včetně záznamu o schůzce v kanceláři premiéra Jana Fischera.

Na něm se probíraly nezákonné, ale pro stát výhodné tajné kontakty na rozhodce, které BIS a Policie „drží za kulky“. Projednávaly se i jejich odměny za to, že za týden „rozhodnou, že ČR už nic platit nebude“. (Viz faksimile dokumentu v odkazovaném textu) Protikorupční policie začala tentokrát příkladně jednat, ale za pár týdnů jí to zakázalo přímo Vrchní státní zastupitelství v Praze.

A jsme asi u nejsmutnějšího problému této kauzy. Soustava státní žaloby má ze zákona povinnost chránit zákon. V tomto případě ale bez výjimky chránila zločin. V roce 2005 nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová prostoduše a upřímně sdělila tisku, že její úřad už v kauze Diag Human „udělal všechno, co šlo“ a tak je teď na policii, aby vymyslela co dál.

Třetí rozhodce, ekonom Jiří Schwarz, později zveřejnil, že mu byl za spolupráci nabídnut úplatek padesáti milionů korun, ale ani to vrchní státní zástupkyni nezajímalo.

O pět let později podřízená vrchního státního zástupce v Praze Vlastimila Rampuly zakázala protikorupční policii „Janotovy důkazy“ vyšetřovat. A ani jeho nástupkyně a dnešní nejvyšší představitelka celé soustavy státního zastupitelství Lenka Bradáčová na tom či na čemkoli jiném v této kauze nikdy neviděla nic špatného.

Nezajímala jí ani identita konečných vlastníků offshorových firem, jejichž údajnou několikamiliardovou pohledávku stát začal v roce 2010 tak vehementně prosazovat v domácí i mezinárodní arbitráži. A vůbec nevadilo, že do té doby stejný nárok Ministerstvo financí opakovaně označilo za nesmyslný.

Takže najednou, v éře mezinárodních smluv o boji s praním špinavých peněz, český stát nezajímá, koho se v Karibiku snaží obohatit. Nakonec to spadlo pod stůl, protože dva se státem spolupracující rozhodci ztratili nervy a pod tlakem oceněných reportáží Reportérů ČT tajemné offshory z řízení zase vyloučili.

Třetí rozhodce, ekonom Jiří Schwarz, později zveřejnil, že mu byl za spolupráci nabídnut úplatek padesáti milionů korun, ale ani to vrchní státní zástupkyni nezajímalo.

Více než milion za den

Tři sta třicet stránek rozhodnutí mezinárodní arbitráže BIT z roku 2022 je proto hodně smutným čtením. Ministerstvo financí ho z poněkud šíleného zvyku napadlo odvoláním u Vrchního soudu v Londýně, přestože vědělo, že podobná odvolání mají pouze čtyřprocentní úspěšnost.

Celé to londýnské souzení za více než dvě miliardy nemělo žádný smysl. Onen první domácí rozhodčí nález z roku 2008, který se stát tak vehementně snažil zneplatnit, byl v roce 2018 uznán ve sféře mezinárodního práva.

O tři roky a dvě miliardy úroků později nyní padl pravomocný rozsudek. Česká republika po více než třiceti letech už podruhé prohrála a doplatila na zamlčování miliardových podvodů při privatizaci farmaceutického průmyslu z 90. let. Ještě se bude bránit, protože bude chtít za každou cenu odvrátit ostudu a placení sedmnácti miliard ještě před volbami.

Statistická pravděpodobnost úspěchu možného dovolání je podle britských právníků nižší než půl procenta. A každý den budou dlužné úroky o jeden milion a více než tři sta tisíc korun vyšší. Na začátku přitom stačilo přiznat chybu a pustit Diag Human zpátky na český trh, aby si to se svými konkurenty rozdal v rovných podmínkách tržní ekonomiky. Jenomže přesně tomu bylo nutné zabránit. A tak za tmářství, hloupost, korupci a zbabělost zástupců českého státu budeme platit všichni.

Pointa nakonec. Celé to londýnské souzení za více než dvě miliardy nemělo opravdu žádný smysl. Onen první domácí rozhodčí nález z roku 2008, který se stát tak vehementně snažil zneplatnit, byl v roce 2018 uznán ve sféře mezinárodního práva.

Jeho exekuce byla pouze přerušena po dobu mezinárodní arbitráže a londýnského finále. Takže Česká republika teď čelí dokonce dvěma exekučním titulům a žádné další odvolání či dovolání na tom nic nezmění.