KOMENTÁŘ. Soud, který nehájí spravedlnost, ale jenom paragrafy, je součástí nespravedlnosti, pravil Aharon Barak, jeden z nejznámějších právních myslitelů dnešní doby, v minulosti generální prokurátor Izraele a předseda tamního Nejvyššího soudu. Že to tak skutečně je, potvrzuje bohužel i české soudnictví.

Sedmnáctého prosince před čtrnáctou hodinou odpoledne vynesl senát Vrchního soudu v Praze konečný a pravomocný rozsudek v jedné z nejostudnějších justičních kauz polistopadové doby, popisované v tisku jako „rozkradené přístupové fondy PHARE na Ministerstvu pro místní rozvoj“.

Trestní řízení trvalo neuvěřitelných patnáct let (!) a soudy v něm postupně vynesly šest rozsudků (!), přičemž dva z nich byly osvobozující. Předposlední napadený rozsudek Městského soudu měl sto šedesát jedna stran. Celý spis pětadvacet svazků a další stovky stran příloh.

Odsoudili nevinného člověka

Inženýr Petr Forman, v letech 2003 – 2004 náměstek ministra pro místní rozvoj, byl po patnácti letech soudních tahanic týden před Vánoci a pár dní před svými třiasedmdesátými narozeninami pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu tří let vězení s pětiletým odkladem, zákazem výkonu funkcí a k náhradě téměř deseti milionů korun ve prospěch podle vůle soudu poškozeného ministerstva. Nepříjemnou pravdou, na níž trvám a mám pro to řadu dobrých důvodů a argumentů, je, že senát Vrchního soudu v Praze (soudci Lenka Konopová, Luboš Vlasák a Roman Drahný) odsoudil nevinného člověka.

Budiž řečeno předem, že česká justice se skutečnou kauzou „rozkradených fondů PHARE“ nikdy neměla odvahu zabývat. Slušní soudci, kteří alespoň pochopili temnotu jejího zákulisí, podstatu věci raději nekomentovali a obžalované Petra Formana a Radima Špačka dvakrát rovnou osvobodili.

Jenomže pak hrozilo, že se skutečné zločiny někdo opováží vyšetřovat. Mohlo by se přijít na to, že se v několika postkomunistických zemích připravovalo podvodné odsávání přístupových fondů Evropských společenství (později Evropské unie), což znemožnil právě zákrok pánů Formana a Špačka.

Mohlo by se veřejně ukázat, že představitel Evropských společenství v Praze Joannes Ter Haar kryl operace podivných „holandských poradenských firem“ na MMR, inkasujících „odměny“ v řádu desítek miliónů korun. Nebo že tentýž Ter Haar pak vedl firmu, která v utajené dohodě s premiérem Jiřím Paroubkem získala nejméně třicet milionů korun. Ale šťourat do takovýchto věcí – to přece justice v Čechách nedělá…

Jmenoval se Paroubek

Tedy, dovolte odbočku, ono se to jednou, hned na začátku, málem vyšetřovat začalo. Když Forman a Špaček v roce 2003 zjistili, co se na MMR s fondy PHARE dělo, nechali okamžitě zpracovat audit a obrátili se písemně na Nejvyšší státní zastupitelství do Brna s žádostí o posouzení řady dokumentů. NSZ věc prošetřilo a vzhledem k „podezření ze spáchání závažné trestné činnosti“ písemně vyzvalo ministerstvo k okamžitému podání trestního oznámení. Jenomže v té chvíli, v srpnu 2004, na ministerstvo přišel nový ministr. Jmenoval se Jiří Paroubek – a žádné trestní oznámení se v této věci už nikdy nepodalo…

Stal se ovšem pravý opak. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze Boris Havel v roce 2005, po poněkud netradičním zákroku Nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové (dnes ministryně spravedlnosti) a jejího zástupce Jaroslava Fenyka (dnes soudce Ústavního soudu), zahájil vyšetřování proti těm, kdo na korupci ministerstva upozornili.

Boris Havel původní spis Nejvyššího státního zastupitelství jednoduše převzal – a okamžitě utajil. Přes opakované žádosti ho za celých patnáct let nevydal a stejně postupovalo ministerstvo, které začalo tvrdit, že všechny důležité dokumenty zničila povodeň v roce 2002. O pět let později je objevily novinářky pořadu Reportéři ČT v perfektním stavu, jaksi jen „zapomenuté“.

Souhra státního zástupce a ministerstva navždy znemožnila soudům hledat a pochopit kontext a především motivaci obou dnes odsouzených odborníků, jejichž jedinou vinou bylo, že věřili v zákon a potřebu odporovat korupci.

Bylo až komické poslouchat odůvodnění konečného rozsudku, přednášené předsedkyní senátu Konopovou. Vše, co dělali funkcionáři ministerstva a jejich pověřenci v takzvané Nadaci, tedy ti, koho Nejvyšší státní zastupitelství původně podezřívalo ze závažné trestné činnosti, bylo v pořádku, a Forman se Špačkem, pokud se jim zpěčovali, porušili zákon. Že už více než tři roky předtím celá Nadace podnikala na ministerstvu v rozporu se zákonem, senát nezajímalo.

Soudcům pak jen stačilo odmítat svědky a dokumenty, navrhované obžalovanými, většinou s odůvodněním, že informací a dokumentů je dost a cokoliv dalšího je nadbytečné. Ve skutečnosti soudci znali kauzu jen velmi povrchně.

Je Česko právním státem?

Právě proto mohla soudkyně Konopová na jejím konci v onom ústním odůvodnění odmítnout dokumenty a stanoviska „nějakého člověka z Evropské komise“. Jednalo se přitom o Stephena Collinse, který byl v té době charge ďaffairs na zastoupení Evropských společenství v Praze, podepisoval za Evropskou komisi všechny smlouvy s českými ministerstvy, byl dokonce zástupcem EK v Radě oné Nadace na MMR – a tedy nejvyšší právní autoritou v problematice přístupových fondů.

Ing. Petr Forman má smůlu. Jeho případné dovolání k Nejvyššímu soudu nebo ústavní stížnost nemají šanci – jednoduše proto, že jeho spolupracovník RNDr. Radim Špaček už byl za stejná provinění odsouzen, dokonce k nepodmíněnému trestu. Obě nejvyšší justiční instituce Špačkovy detailní podněty zřejmě ani nečetly a rovnou je odmítly z formálních důvodů. Je proto nepředstavitelné, že by dnes mohly vyhovět Petru Formanovi.

Třicátého května 2016 prohlásila eurokomisařka Věra Jourová v přítomnosti premiéra Sobotky a více než tří stovek diváků mezinárodní konference Evropské dialogy Václava Havla 2016 do televizní kamery: „Vím, že je Radim Špaček nevinen, ale nemůžu s tím nic dělat.“ Dnes si do svého bezmocného povzdechu může přidat ještě jedno jméno. A hlavně si na to vzpomenout, až příště bude tvrdit, že Česká republika je právním státem.

Třeba by jí i české politice pomohlo, kdyby se slavný výrok ctihodného Aharona Baraka pro české poměry trochu zjednodušil – soud, který nehájí spravedlnost, ale s pomocí paragrafů chrání zločin, je sám součástí zločinu.

Autor je místopředseda Společnosti na obranu nespravedlivě stíhaných