Jen nedaleko od hranice evropských demokracií existuje stát, kde jsou političtí odpůrci mučeni středověkými metodami. Bezpečnostní složky režimu se však nevyhýbají ani pokročilým technologiím jako je umělá inteligence. Tímto státem je Bělorusko, kde Lukašenkova autokracie získala totalitní rysy.

„Je to jako kdybyste vstali z mrtvých. V jednu chvíli jsem si myslela, že se už nikdy nedostanu ven,“ vzpomíná bývalá politická vězenkyně Palina Šarenda-Panasiuková, která se před rokem ocitla na svobodě, Bělorusko opustila do bezpečí Litvy.

Vloni v listopadu převzala v Praze Cenu Příběhů bezpráví společnosti Člověk v tísni.

Případ Šarendy-Panasjukové je příkladem toho, jak autoritářské režimy projevují značnou kreativitu a využívají i umělou inteligenci k prosazování svých záměrů a diskreditaci odpůrců.

Stačí maličkosti: špatně ustlaná postel, nezapnutý horní knoflík na vězeňské uniformě. Přestupkem může být i nabídnutí cigarety jinému vězni. Následuje umístění do trestné cely, věznice ve věznici s obzvláště drsnými podmínkami.

Tresty za fiktivní porušení čehokoli

Pouta na zápěstí této opoziční aktivistky původně zaklapla v lednu 2021. Tehdy běloruské úřady zahájily tažení proti odpůrcům režimu po potlačení masových protestů proti zmanipulovaným prezidentským volbám v roce 2020.

Palina byla obviněna z urážky vládce Alexandra Lukašenka a z napadení policisty, když při zatýkání jednoho z policistů poškrábala. U soudu odmítla stanout před Lukašenkovými soudci a vypovídat.

Nakonec byla odsouzena „pouze“ ke dvěma letům vězení (pro srovnání, blogger Siarhej Cichanouski dostal 18 let). Jenže ani po uplynutí trestu nebyla propuštěna. Její trest byl třikrát prodloužen za údajné zlomyslné neuposlechnutí požadavků vězeňského personálu.

Jde o běžnou metodu, která umožňuje obzvláště zarputilé nepřátele režimu držet za mřížemi prakticky na neurčito. Systém se tím snaží zlomit vůli vězňů: pokud se nepodrobíte, už nikdy neuvidíte svobodu, můžete tu klidně shnít!

Stačí maličkosti: špatně ustlaná postel, nezapnutý horní knoflík na vězeňské uniformě. Přestupkem může být i nabídnutí cigarety jinému vězni. Následuje umístění do trestné cely, věznice ve věznici s obzvláště drsnými podmínkami.

Je zakázáno ležet i sedět – vězeň musí chodit sem a tam. Jídla je málo a hygienické potřeby prakticky neexistují. Obvykle je krutá zima. I v noci, kdy si konečně může lehnout, je proto vězeň nucen se pohybovat, aby nepromrzl.

Aplikován je i režim izolace, kdy je odpůrce režimu cíleně odstřižen od informací o událostech ve vnějším světě, od návštěv příbuzných i právníka.

Za jakékoli fiktivní porušení čehokoli může být také zbaven práva přijímat potravinové balíčky. Někdy je vězni zakázáno doručovat i nezbytné léky.

Bití je běžné. V roce 2021 zemřel podle všeho právě na následky bití politický vězeň Vitold Ašurak. Další vězeň svědomí, umělec Aleš Puškin, zemřel v důsledku nedostatečné a pozdě poskytnuté lékařské péče.

Aktivisté za lidská práva evidují nejméně devět úmrtí běloruských politických vězňů od roku 2020.

Žluté švestky v akci

Podmínky podobné mučení jsou vedeny snahou politické vězně psychicky zlomit, srazit na kolena a donutit je zříct se svých zásad. Mnozí jsou tlačeni k tomu, aby napsali žádost o milost adresovanou prezidentu Lukašenkovi – a přiznat tak vinu a činit pokání.

Dalším aktem ponižování je natáčení vězňů pro propagandistické televizní reportáže a filmy. Vězeň je nucen před kamerou popisovat, jak úžasný je údajně jeho život ve vězeňské kolonii. Nucena k tomu byla i v úvodu zmíněná Šarenda-Panasjuková. „Tento rozhovor byl veden doslova s pistolí u hlavy,“ komentovala to později.

Lidé jsou mučeni, aby psali petice Lukašenkovi o milost, nuceni poskytovat kajícné rozhovory a podepisovat dokumenty, které prohlašují za spolupráci s KGB.

Psychologický nátlak je také používán s cílem získat vězně ke spolupráci s bezpečnostními službami. Jak za mřížemi, tak po propuštění, často v exilu (Lukašenko praktikuje deportace „omilostněných“ vězňů), má předávat informace o aktivitách opozice.

I Šarenda-Panasiuková padla do této pasti. Po propuštění z vězení 10. února 2025 na tiskové konferenci ve Vilniusu prozradila, že během věznění byla nucena podepsat dokument o její tajné spolupráci s bezpečnostními složkami. Dostala krycí jméno Edelweiss.

O měsíc později, při svém vystoupení v Evropském parlamentu, vysvětlila: „Lidé jsou mučeni, aby psali petice Lukašenkovi o milost, nuceni poskytovat kajícné rozhovory a podepisovat dokumenty, které prohlašují za spolupráci s KGB. Lidé jsou mrzačeni, vydíráni, vyhrožováno jim nátlakem na jejich příbuzné a odebírány jim děti a majetek. Statisíce Bělorusů byly nuceny uprchnout ze země pod hrozbou dalších represí.“

Na této tiskové konferenci ve Vilniusu aktivistka oznámila, že veřejně ukončuje svou dohodu s Lukašenkovými bezpečnostními složkami, a vyzvala další politické vězně, kteří podepsali podobné dokumenty, aby učinili totéž.

Její akce nezůstala bez odezvy totalitní moci. Anonymní propagandistický telegramový kanál „Žjoltyje slivy“ („Žluté švestky“), začal opakovaně zveřejňovat textové a video zprávy, údajně od agenta Edelweiss. Tyto zprávy obsahují usvědčující důkazy proti různým politickým odpůrcům režimu žijícím v exilu.

Text je údajně namluven samotnou Šarendou-Panasjukovou. Ve skutečnosti lze předpokládat, že její falešné video s hlasem je vytvořeno pomocí umělé inteligence.

„Žluté švestky“, které propagují nenávistné projevy, byly opakovaně blokovány společností Google. To vedlo k poněkud paradoxnímu oficiálnímu protestu ze strany režimu, který zdecimoval nezávislá média ve vlastní zemi: běloruské ministerstvo informací blokování označilo za „flagrantní akt nezákonné cenzury ze strany vlastníků digitálních platforem“.

Autor si pro publikaci tohoto textu zvolil pseudonym s ohledem na obavu z možné odplaty svým blízkým žijícím v Bělorusku. Jeho identitu redakce zná.