Do Finska jsem nastoupila jako československá velvyslankyně v listopadu roku 1992, tedy jen pár dní před rozdělením federace. Krátce po mém příjezdu slavilo Finsko 75. výročí své samostatnosti, kterou vyhlásilo 6. prosince 1917. Zvláště významnou kapitolou dějin Finska je zimní anebo také stodenní válka. Poté, co v roce 1939 přidělil tajný protokol paktu Molotov-Ribbentrop finské území do sféry vlivu Sovětského svazu, odmítli Finové jednat se Stalinem o změně hranic…

Sovětský svaz odpověděl vojenskou invazí do Finska, ale neuspěl, Finové se statečně postavili na odpor a sovětskou armádu odrazili. Teprve v roce 1970 přiznali Sověti, že v zimní válce utrpěla Rudá armáda velké ztráty.

Obrovskou technickou i početní převahu ze strany Rudé armády vyvažovalo neuvěřitelné nasazení a odhodlání Finů bojovat za svoji svobodu. Praktickou výhodou finských vojáků bylo, že se pohybovali na lyžích a byli teple oblečeni, na severní frontě totiž panovaly čtyřicetistupňové mrazy. Při druhém masivním útoku sovětské armády v březnu 1940 se Finové již neubránili a byli nuceni uzavřít mír a postoupit Stalinovi požadované území.

Rozpad Sovětského svazu v roce 1991 znamenal pro Finsko ztrátu obrovského trhu, po krátkodobém, ale hlubokém ekonomickém propadu, kdy nezaměstnanost dosahovala místy až 30 procent, našlo Finsko svoji rovnováhu a prosadilo se na nových trzích. Významnou pomocí mu byla Evropská unie, jejímž členem se Finsko stalo v lednu 1995.

Text je ukázkou z knihy Matka diplomatka, jejíž autorkou je Dana Huňátová. Publikujeme jej se svolením autorky i vydavatelství. Autorka působila v letech 1992–2014 jako velvyslankyně ve Finsku, Egyptě a Malajsii a jako generální konzulka v Chicagu. Ve své knize provádí čtenáře po zajímavých místech Evropy, Afriky, Asie i Severní Ameriky a nechává je nahlédnout do tajů každodenní práce diplomata. 

Práce ve Finsku byla pro mě úžasná zkušenost, s velkým zájmem jsem sledovala, jak perfektně funguje státní správa, jak prosperuje soukromý sektor a jak jsou k sobě lidé zdvořilí.

Od počátku devadesátých let jsem byla přesvědčena, že u nás jednoduše zavedeme to, co se osvědčilo v jiných zemích: když má například finské školství výborné výsledky, prostudujeme si jejich principy a uplatníme je v našem systému. Finové jsou na svoje úspěchy hrdí, sami nám nabízeli spolupráci a ochotně poskytovali informace.

I u alkoholu převažuje kázeň

Rozdělení federace byla skvělá příležitost prosadit změny, oprostit se od navyklých byrokratických postupů a zavést moderní způsoby výuky, zdravotní a sociální péče, podpory kultury a pravidel podnikání. Finové jsou známí svojí nulovou tolerancí vůči korupci, věřila jsem, že náš nový stát bude usilovat o totéž.

Naše ambasáda v Helsinkách pečlivě zpracovávala potřebné analýzy a zasílala je na příslušná ministerstva a do parlamentu. Svoji šanci jsme nevyužili, převážily osobní zájmy nad zájmy národními.

Jsem přesvědčena, že základem finských dobrých vlastností je kvalita vzdělání a také to, že finská společnost vzdělání vysoce hodnotí. S odstupem let s lítostí přiznávám, že se od Finska a jeho fungujícího systému státní správy bohužel stále více vzdalujeme.

Na Finsku jsem obdivovala, že vše mělo svůj řád a pravidla, ze kterých neexistovaly žádné výjimky, a lidé tato pravidla dodržovali z přirozeného respektu k právům ostatních. Dokonce i v pití alkoholu převažuje určitá kázeň.

Finové se divoce opijí v pátek, v sobotu pijí o poznání méně a v neděli se alkoholu vyhýbají, aby byli fit do nového pracovního týdne. Finové nepijí pro zábavu nebo na chuť, pijí do bezvědomí, láhev vodky do sebe nalijí co nejrychleji, a to je ta pohoda. Specialitou Finů je vášeň pro pití kávy, které ročně spotřebují neuvěřitelných 12 kg na osobu, vychází to na pět šálků kávy denně.

Během mého působení byl na vrcholu slávy finský spisovatel Arto Paasilinna, jehož humoristický román Zajícův rok byl přeložen do více než 30 jazyků. Věhlasný autor rád navštěvoval naše recepce, ale popovídat si s ním nebylo snadné, poměrně rychle si navýšil hladinu alkoholu natolik, že jediné, co jsme mohli udělat, bylo zavolat taxi. Řidiči ho znali, ani se neptali na jeho adresu, věděli, kam mají slovutného romanopisce dovézt.

V roce 1997 se v Helsinkách konalo Mistrovství světa v ledním hokeji a naše mužstvo patřilo mezi favority. Ke sledování zápasu Finsko-Česká republika mě pozval do své lóže finský prezident Ahtisaari. Byla to pro mě pocta, ale jako fanoušek našeho hokeje jsem si to moc neužila, přítomnost hlavy státu soupeře mě znervózňovala.

Zápas naše družstvo vyhrálo a pan prezident mi pogratuloval. Bronz jsme vybojovali nad týmem Ruska. Velmi mě zklamal zápas s Kanadou, soupeř předvedl velmi agresivní až brutální hru, několik našich hráčů bylo zraněno a český tisk tento zápas kometoval jako největší bitku v dějinách našeho hokeje.

Součástí práce velvyslance je také cestování po zemi, vždy jde o hledání příležitostí pro spolupráci subjektů obou zemí anebo o povzbuzení či rozšíření již existujících projektů. Díky tomu jsem poznala Finsko poměrně dopodrobna.

Během oficiální pracovní návštěvy tehdejšího předsedy vlády Václava Klause v březnu 1994 zamířil český vládní speciál také do Laponska, do městečka Ivalo, ležícího zhruba 1200 km severně od Helsinek na břehu jezera Inari.

Václav Klaus si v této pozoruhodné krajině vyzkoušel, jak se zde lyžuje, a odpoledne se zúčastnil závodů saní tažených soby, které se konaly na zamrzlé hladině jezera Inari (plocha činí 1100km2).

Když premiérův sob prudce vyrazil na závodní dráhu a Klaus zmizel z dohledu, jeho ochranka zpanikařila, patrně předpokládali, že premiér na saních jen pózuje pro fotografy a ani informaci, že jeho sob se jmenuje Turbo, nevěnovali patřičnou pozornost.

Saně s českým premiérem se přitítily asi o patnáct minut později s vítězným časem, v těsném závěsu dorazil do cíle finský premiér Esko Aho. Václav Klaus byl spokojen, efektní fotografie z jeho dojezdu do cíle se objevila ve všech finských i českých novinách.

Na návštěvě u Santa Clause

Do hlavního města Laponska Rovaniemi, které leží za polárním kruhem přibližně 800 km severně od Helsinek, jsem přiletěla na konci března 1996 ráno, bylo 20 stupňů pod nulou, sníh krásně křupal pod nohama a byl jasný den.

Po jednání jsem se šla podívat do vesničky Santa Clause, kde se několik profesionálních Santů střídá na směny po celý rok. Santa Claus seděl v malém dřevěném domečku ve své červené uniformě a přijímal návštěvy. Opodál byla v podobném domečku jeho speciální pošta, kam přicházela přání od dětí z celého světa a odkud jim všem odcházely odpovědi.

Z Rovaniemi jsem pokračovala dál na sever do města Enontekio, kam mě pozvalo vedení města a místní pěvecký sbor, který nastudoval pásmo písní českých skladatelů. Na místě byly tři metry sněhu, na radnici jsem šla z hotelu pěšky po silnici, kterou lemovaly vysoké sněhové hradby, měla jsem pocit, jako bych šla tunelem bez stropu.

Večer se konal ve zcela zaplněném místním kostele koncert, skvělá akustika krásný zážitek ještě umocnila. Zpátky do hotelu jsem šla opět pěšky, všude vládlo naprosté ticho, obloha byla plná hvězd a mráz dosáhl až na minus 32 stupňů. Čistá krása. Druhý den dopoledne jsem měla schůzku v ledovém hotelu. Stoly, sedačky, postele, stěny, bar, vše bylo vysekáno z ledu. S pracovnicí místního úřadu jsme usedly na ledovou stoličku pokrytou kožešinou a dostaly kávu na kožešinové prostírání.

Laponská krajina vypadá v létě úplně jinak. Na severu rostou jehličnany menšího vzrůstu, mezi stromy se volně procházejí sobi, každý sob někomu patří, ale současně má i naprostou volnost pohybu. Jen v zimě se sobi stahují ke svým majitelům, kteří jim zajišťují potravu. Všude jsou spousty lišejníků, místy kapradí, vřesoviště, lesknoucí se hladiny jezer a nad vší tou idylickou liduprázdnou a čistou krajinou bdí miliony hladových komárů.

Finsko má dva úřední jazyky, finštinu a švédštinu, každý, kdo má maturitu, mluví finsky, švédsky a anglicky.

Finsko jsem si zamilovala, pracovat s Finy byla báječná a neopakovatelná zkušenost. Přála jsem si, abychom se od Finů naučili něco z toho, ce je dělá silnými a co nám chybí: Finové si váží práce své i druhých, v jednání jsou solidní, na čem se domluví, to také dodrží.

Jsem přesvědčena, že základem finských dobrých vlastností je kvalita vzdělání a také to, že finská společnost vzdělání vysoce hodnotí. S odstupem let s lítostí přiznávám, že se od Finska a jeho fungujícího systému státní správy bohužel stále více vzdalujeme.