Od chvíle, kdy v červnu 2014 irácké město Mosul obsadil takzvaný Islámský stát, začalo vedle teroru proti obyvatelům i plošné ničení starověkých památek.

V následujících letech mohl svět sledovat záběry z řady dalších měst v Iráku i v Sýrii, jak islámští extremisté ničí tisícileté sochy, monumenty i celé budovy. „Nejhůře se mi dívá na syrskou Palmýru, protože tu dobře znám, měli jsme tam mít poměrně veliký projekt a už jsme začali s orientačními průzkumy. Ale památky, které jsme zkoumali, už neexistují,“ řekl v rozhovoru pro HlídacíPes.org Petr Justa, ředitel české společnosti GemaArt, která se už od roku 2004 podílí v Iráku na opravě památek zničených válkou. V souvislosti s aktuálním vývojem v Mosulu, kde irácká armáda oznámila konečnou porážku Islámského státu, rozhovor připomínáme.

• Pomáháte rekonstruovat válkou zničené starověké památky. To je asi – při vědomí toho, co jen v Iráku a v Sýrii páchá Islámský stát – práce na několik generací…

To určitě ano. Situace tam stále není klidná, ba naopak se v Sýrii, oblastech historické Mezopotámie, zhoršuje. V Nimrudu došlo k největšímu poškození památek. Začali jsme už v roce 2004 v Bagdádu v rámci tříletého programu českého ministerstva zahraničí na poválečnou obnovu Iráku. Kvůli bezpečnostní situaci jsme se přesunuli do Kurdistánu, z Irbílu pak organizujeme všechny naše projekty v oblasti.

• Byla právě rekonstrukce citadely v Irbílu vaše první velká zahraniční zakázka tohoto typu?

Před tím to byl ještě minaret Choli z 12. století. Ten ale nemá spojitost s žádným válečným konfliktem. Tahle památka byla poškozena někdy před 300 lety při zemětřesení a od té doby chátrala. Poté, co se Kurdistán stal autonomní oblastí, otevřela se možnost i pro obnovu památek a my jsme byli přizváni k záchraně a rekonstrukci tohoto cenného objektu, který je vlastně symbolem kurdského národa, mají jej ve znaku. Bez našeho zásahu by se asi rozpadla, hrozilo bezprostřední zřícení. Tím jsme se dobře uvedli a otevřeli cestu k dalším projektům.

• Pokud jde o zmíněnou citadelu, prý je to jedno z nejdéle trvale osídlených míst na zemi, snad po dobu osmi tisíc let. Je to pravda?

Oni se tím také chlubí, i když se o ten primát hlásí vícero míst. Nicméně na tom něco bude, protože Irbíl se dříve nazýval Urbilum, základ slova urbanismus. A trvalé osídlení Irbílu v rozmezí 6 až 8 tisíc let lze doložit.

• Vy jste tam začali už před dvanácti lety. Je to ale obrovská stavba, jak dlouho se ještě bude opravovat?

Dlouho, to se nás už ani nebude týkat. Myslím, že to bude kontinuální proces. Vše závisí na financích. Citadela byla totálně zdevastovaná. Saddám Husajn odtamtud vysídlil obyvatelstvo, protože chtěl kurdský národ zdecimovat. Nastěhoval tam vysídlené vesničany, kteří k objektům neměli žádný vztah. Najednou tam bylo šest tisíc lidí a působilo to spíše jako utečenecký tábor. Až v roce 2010 se podařilo dohodnout, že noví obyvatelé za nějakou náhradu odejdou a začal se připravovat koncept obnovy citadely.

Kdysi jsme jezdili i na výlety

• Je ve vašem oboru v této oblasti velká konkurence, nebo se do Iráku, Kurdistánu a Sýrie nikdo s ohledem na bezpečnost příliš nežene?

Před osmi deseti lety začala být velká konkurence, ale s tím, jak se Islámský stát začal postupně blížit i k Irbílu, dosti opadla. Ty největší boje se odehrávaly i jen nějakých 70 kilometrů od kraje města, což není moc daleko.

• Jak těžké je pro vás nyní do oblasti jezdit a lákat tam i potřebné experty, restaurátory?

Vždy, když tam jedou poprvé, mají strach, ale když zjistí, jak to tam vypadá, tak se bát přestanou a mají zájem se vracet. Kurdistán je takovým ostrůvkem klidu uprostřed rozbouřeného moře. Má v podstatě na rozdíl od ostatních provincií regulérní hranici, je tam veliké množství check-pointů a infiltrace potenciálních teroristů je tím dosti stížená. V Irbílu bylo nejméně útoků z celé oblasti a i méně než v některých částech Evropy. V Irbílu se cítíte bezpečně, funguje tam normální život. Hlavně díky kurdským bojovníkům, pešmergům. Problém ale je dostat se tam, doletět tam letadlem. Okolní státy včetně Turecka zdaleka tak klidné nejsou.

• Jak se bezpečnostní aspekty promítají do vaší práce?

Když jsme tam začínali, každý víkend jsme jezdili na výlety do hor nebo k řekám, do jiných měst, na památky. To postupně opadlo. Směrem na západ cestovat možné není, na východ a na sever to ještě jde, ale situace je tam teď nepříjemná – i když spíše psychologicky než bezpečnostně. Nyní připravujeme nový projekt v městečku Al Qosh, což je křesťanské, původně židovské místo, které je od Irbílu asi 120 kilometrů a věřím, že se tam bez problémů dostaneme. Psychologie tu ale působí, protože když jsme startovali z letiště, viděli jsme, jak se bombarduje Mosul.

Okřídlení lvi z Nimrudu

• S Mosulem, ale i dalšími městy, jež obsadil takzvaný Islámský stát, je úzce spojeno ničení starověkých památek. Dá se vůbec vyčíslit škoda, jakou napáchal jen na kulturním dědictví?

To se nedá. Ty památky jsou neopakovatelné, unikátní, těžko mohou být finančně oceněny. Penězi se možná dají vyčíslit movité kulturní památky zničené v muzeích. Tady je ale nutné podotknout, že ne vše, co se v nich zničilo, byly opravdové památky, šlo často o sádrové odlitky. Některé originály jsou například v Britském muzeu nebo na jiných místech. Ale samozřejmě – dost z toho, co jsme viděli ničit, rozbíjet kladivy, byly skutečné originály.

• Jak se vám na to dívá?

Ten pocit je hrozný. Nejhůře se mi dívá na syrskou Palmýru, protože tu dobře znám, měli jsme tam mít poměrně veliký projekt a už jsme začali s orientačními průzkumy. Ale památky, které jsme zkoumali, už neexistují. Když vyhodíte dynamitem do povětří palác, tak už ho nikdo nikdy dohromady nedá. Jde přitom o velmi cenné věci, globální kulturní památky.

• Máte nějaký profesní sen, vytipovanou památku zničenou válkou, kterou byste chtěl opravit a vrátit světu?

Těch by bylo asi více, bohužel jsou v oblastech, které zdaleka nejsou bezpečné. Byli jsme už osloveni, zda bychom se podíleli na opravě památek v Nimrudu, to jsou ti známí okřídlení lvi. Předběžně jsme to přislíbili, uvidíme, v jakém stavu to tam bude.