ROZHOVOR. Stigmatizace nezávislých médií jako „nepřátel vlády“, obstrukce státních úřadů při poskytování informací nebo diskreditační kampaň proti investigativním novinářům. Když ředitel portálu 444.hu Gábor Kardos popisuje situaci médií v Maďarsku, může si český tazatel odškrtávat, co z toho už „funguje“ i u nás.

Gábor Kardos (foto: osobní archiv)

V rozhovoru pro HlídacíPes.org popisuje, jak funguje nezávislá žurnalistika v zemi, kde nezbyl jediný relevantní deník nezávislý na vládě, a situace v rádiích či televizích není o mnoho lepší.

„Tohle není jen o Maďarsku, ale o řadě zemí ve světě. Rozdíl je v tom, že maďarská vláda má doma silnější pozici než většina ostatních populistických vlád ve svých zemích,“ říká Kardos, který do Prahy přijel na konferenci Prague Media Point.

Postup Orbánova kabinetu vůči médiím je podle něj součástí globálního trendu, včetně například snah Ruska oslabovat důvěru v tradiční média podporováním těch alternativních a celkově relativizovat pravdu a fakta.

Maďarská vláda si podle něj pojistila ochranu před nepohodlnými dotazy novinářů hned několika zákony. „Zaklepat na dveře premiérova syna? Takoví novináři by měli v Maďarsku vážný problém,“ komentuje nedávná česká investigativní odhalení v kauze Čapí hnízdo.

Být jako vykřičník

Maďarská mediální scéna prošla v éře Viktora Orbána velkou proměnou, většina médií je v rukou majitelů blízkých vládě. Zbývá tam ještě vůbec prostor pro nezávislé projekty vašeho typu?

Před pěti lety jsme „444“ zakládali s ambicí zůstat jedním z mála těchto nezávislých novinářských hlasů. Důvodem bylo právě to, že náš tehdejší zaměstnavatel, nejčtenější zpravodajský portál Index.hu, se dostal pod jednoho z oligarchů. Založil jsem nový portál s jedním s tehdejších kolegů a přišla za námi odtamtud i většina nového týmu. Když sledujeme Index.hu od té doby, je evidentní, jak stále víc zabředává do problémů kvůli své blízkosti k politikům.

To dost připomíná situaci v Česku, včetně načasování. Před pěti lety si také u nás jeden z oligarchů koupil dva hlavní seriózní deníky v zemi. Dnes je premiérem a ty noviny to dost poznamenalo… Mimochodem, proč právě „444“, co to znamená?

Chtěli jsme něco neobvyklého, chtěli jsme působit trochu jako takový vykřičník. A protože na maďarských klávesnicích má většina lidí stále vykřičník a číslici čtyři na stejné klávese, občas píšete vykřičníky tam, kam patří čtyřky a naopak. I naše logo má kromě čtyřek v sobě také vykřičníky. Je to něco, co nás odlišuje. Poznávací znamení.

Zpátky k té původní otázce – jak vypadá ta pomyslná bitva mezi médii blízkými Orbánově vládě a mezi nezávislými projekty vašeho typu. Jaké je rozložení sil?

Tu bitvu jsme na té nejvyšší úrovni už prohráli, touha po svobodě ale samozřejmě zůstává. Je to nicméně souboj Davida s Goliášem. V Maďarsku dnes nenajdete ani jeden tištěný deník, který by byl zcela nezávislý na vládě. Nepřeháním, ani jeden. Existuje jeden, který je technicky nezávislý, ale zase méně relevantní v politické sféře, a to je bulvár Blikk.

Neexistuje ani žádná celoplošná rozhlasová stanice, která by mohla svobodně vysílat, žádné komerční celostátní rádio, které by nepatřilo někomu, kdo má blízko k vládě.

Co regiony? I tam má všechno pod palcem Orbán?

Ani v regionech není žádný deník bez vazeb na vládu. Skoupili úplně všechno, pokud jde o tištěné denně vydávané publikace, až na úroveň okresů. Výjimkou v oblasti rádií je stanice Klubrádió, která vysílá kolem Budapešti, a i když má rovněž majitele blízké vládě, editoriálně je nezávislá a kritická. A potom existuje ještě jedna silná televizní skupina RTL, která se primárně nevěnuje politickému zpravodajství, je ale nezávislá díky majiteli – skupině Bertelsmann.

V digitální sféře jsou tak tři nebo čtyři nezávislé weby s různou silou, ale dohromady výrazným dopadem, a vedle nich pár menších webů, které ale pořádají důležité workshopy nebo dělají investigativu.

Do které z těch skupin patří portál 444?

Řadil bych nás do kategorie masových médií, tím jsme právě mezi ostatními podobnými projekty v Maďarsku výjimeční. Měsíční zásah našeho webu je někde mezi 1,5 a 2 miliony čtenářů, tedy něco přes 300 tisíc denně. A takhle jsme to chtěli postavit od začátku. Nemít jen skvělý, prémiový investigativní web, na který chodí jen pár lidí, kteří velmi dobře rozumí tomu, co se kolem nich děje. A zatím se nám daří. Investigativu děláme taky, není to ale jen o ní.

Slonková s Kubíkem by měli problém

Jak velkou máte redakci?

Máme 22 novinářů a dalších deset spolupracovníků pro řízení firmy.

Z čeho je platíte? V Česku se vede dlouhodobá diskuse o tom, jestli zamykat obsah nezávislých webů, nebo ne. Jsou Maďaři připraveni za takový obsah platit a tím přispívat na vaši činnost?

Donedávna jsme měli sto procent našich příjmů z reklamy. Inzerce má ale své limity, jednak kvůli vládě, která zasahuje různými způsoby do trhu, jednak kvůli stále silnějším globálním hráčům v digitálním světě. Tak jako tak by nás tedy čekaly změny financování, a tak jsme spustili program, který by nás měl dovést k „financím uživatelů“, jak často říkám. Má tři kroky.

Zaprvé jsou to dary, tedy dobrovolné příspěvky. Druhým krokem by bylo členství, protože to umožní jasně definovat, co čtenáři dávají a co za to dostanou. A posledním krokem je klasické předplatné. Pracujeme teď na modelu „měkkého paywallu“, jehož spuštění potrvá pár měsíců, rozhodně nechceme celý obsah zamknout, ale něco nechat přístupné volně, a něco ne, rozlišovat mezi různými typy uživatelů.

A přistoupí na to čtenáři v Maďarsku?

Zeptejte se mě za půl roku (smích). Každopádně v Maďarsku teď není ani jeden portál, který by měl kompletně placený obsah, ani mezi těmi malými weby, které se specializují na investigativu.

Maďarská vláda v posledních letech přijala řadu kontroverzních zákonů, které například stigmatizují neziskové organizace s příjmy ze zahraničí. Týká se to nějak i vás, ovlivňuje to vaši práci?

Ano, protože těch zákonů je celá řada a některé z nich se týkají i toho, jak média v Maďarsku mohou pokrývat politické dění. Například takzvaný zákon proti obtěžování či „harašení“, který novinářům zakazuje mluvit s politiky mimo jejich pracovní dobu. Třeba v parlamentu je prostor pro novináře omezený na jednu jedinou místnost. Když jste tam, nemáte šanci politiky oslovit, protože když nechtějí, tak tam prostě nejdou. Takže je musíte oslovit jindy a jinde. Ale ten zákon to zakazuje. Nebo jiná norma, která zakazuje demonstrace před domy politiků, nebo další, která „chrání soukromí“ jejich příbuzných, ve skutečnosti ale brání novinářům, aby rozkryli třeba korupční kauzy těchhle lidí. Příbuzní politiků jsou teď v Maďarsku velmi dobře chráněni zákonem.

Chápu správně, že kdyby někdo v Maďarsku zaklepal na dveře hledaného premiérova syna, jako to udělali čeští investigativní novináři ve Švýcarsku, měl by problém?

Ano, na základě toho zákona by ho mohl čekat tvrdý postih.

Na rozhovor zapomeňte

Ochrany příbuzných politiků před vyšetřováním se týká i kauza Orbánova zetě Istvána Tiborcze, jehož firma Elios modernizovala v Maďarsku veřejné osvětlení za peníze EU a evropský úřad OLAF v zakázkách našel vážné nesrovnalosti. Jsou tohle kauzy, kterých se Orbán opravdu bojí, a jejichž rozkrytí by ho jednou mohlo stát křeslo?

Myslím, že ne. Už jsme se během let s Orbánem přesvědčili, jak je maďarská veřejnost vůči korupci lhostejná. Navíc výrazná část společnosti o těch kauzách prostě neví. Můžeme o tom psát jak chceme, ale k lidem se to prostě nedostane, pokud se dívají jen na státní televizi a nehledají si jiné zdroje na internetu. Vy se mě ptáte na kauzu Elios, a to jste Čech. Já bych si nevsadil ani na to, že jméno té společnosti bude znát víc než čtvrtina Maďarů.

Jak se vůbec pracuje nezávislým novinářům v takovém státě, jak s vámi komunikují úřady, pokud vůbec? Čelíte třeba nějaké formě bojkotu státních institucí?

Ano, především nás chtějí onálepkovat jako politicky naprogramovanou skupinu, která je „proti Orbánovi“, což vážně nejsme. To ale není jen maďarský případ, tuhle hru tlačení médií do kouta a jejich označování jako nepřátel hrají politici po celém světě. Ale ano, když Orbán vládne zemi celkem 12 let, není asi překvapením, že píšeme hlavně o něm. K politickým špičkám nemáme žádný přístup, a to nechci portál 444 vykreslovat jako mučedníky, takhle to prostě v Maďarsku mají všechna média, která kladou kritické dotazy.

Rozhovor s politikem face to face? Zapomeňte. Takže zbývá podávat žádosti na základě zákona o svobodném přístupu k informacím, případně se pak můžete o tu informaci soudit. Jenže i to brzy omezí další nový zákon. Vznikne nová soudní komora, která tyhle státní věci bude mít na starosti, a soudce do ní jmenuje současná politická garnitura. Takže do pár měsíců nejspíš přijdeme i o tuhle právní možnost domoci se informací od úřadů.

Takže taková maďarská verze „nepřátel státu a lidí“, jak kritickým médiím říká americký prezident Donald Trump? Viz jeho slovní přestřelka s novinářem Acostou v Bílém domě…

Čelíme diskreditační kampani. V televizi se objevily zprávy, že náš šéfredaktor má čtyři vily, což není pravda. Jména a adresy členů našeho vedení se objevila v médiích blízkých vládě. Dva roky po tom, co jsme začali fungovat, vznikl anti-portál vůči nám, nazvaný 888. A nešlo o to, porazit nás na trhu, ale ukázat jako nějaké extremisty, kteří všechno přehánějí. Takže ano, je to osobní.

Čelí novináři v Maďarsku fyzickému ohrožení?

To bych zatím neřekl, samozřejmostí jsou ale nenávistné maily a hlavně ta diskreditační kampaň a snaha zmást čtenáře. To je právě ten globální kontext – tím hlavním cílem, který hlavně Rusko sleduje všude ve světě, je, aby lidé nevěřili žádným médiím, tedy nejenom nám. Čili relativizovat pravdu. Tohle tedy není jen o Maďarsku, ale o řadě zemí ve světě. Rozdíl je v tom, že maďarská vláda má doma silnější pozici než většina ostatních populistických vlád ve svých zemích.