GLOSA. Na komunistické politické propagandě padesátých let minulého století v Československu není zarážející ani tak ideologická exaltovanost, ale spíš její infantilita. Ta ovšem v tomto případě neznamená dětskost, což by mohlo být i sympatické, ale znamená vzorce chování, které jsou v rozporu s očekávanou vyspělostí těch, kteří tyto vzorce následují.

Svět byl jednoduchý. V sovětské sféře vlivu žili mírumilovní lidé, kteří nechtějí válku, budují spravedlivý svět a jsou šťastní.

V kapitalistických zemích měli lidé hlad, byli otrhaní a byli nuceni tvrdě pracovat pro nenasytné kapitalisty, kteří si nic tak nepřáli jako válku. Kapitalisté zaměstnávali zejména děti, aby jim mohli méně platit.

Tyto vykořisťované děti byly navíc pronásledovány pracovními úrazy nebo nehodami způsobenými opilými americkými vojáky. Léčení si museli malí vykořisťovaní robotníci platit sami, což ještě více znásobovalo jejich hlad.

Vyslanci Wall Streetu u vašich prahů

Československá vláda také tvrdila, že republika byla zachvácena reakčním imperialistickým hmyzem majícím vlastnosti imperialistických vrahů a že jde o šestinohé vyslance Wall Streetu.

Stalin byl označován jako „generalissimus Mír“ a Klement Gottwald jako „míru generál“. Kapitalističtí politici měli většinou výzor Azazela a byli ovládání tlustými imperiálními podnikateli vypadajícími často jako pavouci s cylindry s americkými dolary na hlavě.

V šedesátých letech se tato infantilita rozšířila na celou společnost, a to zejména na autentický politický diskurs.

Občané Československa si tak dlouho prozpěvovali „Hej, pane zajíci“, až byla celá Praha obsazena sovětskými tanky, na což druhý, ale fakticky nejvyšší představitel státu dospěle a státnicky reagoval slovy: „Ako ste to mohli urobiť práve mne?“.

Šíříme, nevěříme

Politická propaganda sedmdesátých a osmdesátých let infantilní nebyla. Byla byrokraticky unifikovaná a vyznačovala se hlavně tím, že jejímu poselství nevěřili ani ti, kteří ji šířili, ale ani ti, kterým byla určena.

Zdálo se, že nástup kapitalismu v Československu v devadesátých letech minulého století navždy politickou infantilitu společnosti zahubil. Pokud však v posledních měsících pozorně nasloucháme různým politickým sdělením, zjišťujeme, že infantilita je zpět.

Premiér České republiky připravuje těstoviny s poněkud blábolivým filozofem kandidujícím na post senátora, přičemž není jasné, zda je horší jejich plkání ve stylu televizní snídaňové show nebo neumětelství, s jakým upovídaný filozof krájí rajčata.

Významný hejtman a významný senátor grilují rybičku a přitom provádějí klasifikaci vín na „dá sa“, „nedá sa“ a „víno pro Pražáky“.

Pravděpodobný budoucí vítěz voleb ve své sokolovně odpornou „pražštinou“ a stylem, který má být nad věcí a cool, sděluje, že příští rok začne stavět 147 km dálnic. Mohl klidně uvést, že to bude 147 milionů kilometrů dálnic, protože začít stavět se dá jakákoli délka dálnic. Roli žertovného klauna „přihrávače“ mu pak plní bývalý hlavní ekonom jedné velké evropské banky.

Místo toho, aby obyvatelé při sledování těchto bizarností plakali smíchy a jejich aktéři byli pouze terčem parodií a lidového posměchu, jde zřejmě o představitele nejsilnější a druhé nejsilnější politické strany.

Odpudivá trapnost infantility

Kromě trapnosti je infantilita i odpudivá. Vyznačuje se krutostí, pomstychtivostí, destruktivitou, myšlenkovou krátkodechostí, nedostatkem ohleduplnosti a odpovědnosti a primitivním konzumentstvím.

Infantilní konzumní svět spočívá ve vytváření potřeb, které ve skutečnosti nejsou potřebami. Není nic špatného na tom hromadit užitečné nebo krásné věci. Patologické ale je, pokud se z dospělých lidí stanou infantilní sběrači hloupostí a šuntu.

Ekonomické přežití se zdánlivě stává závislé na akumulaci nepotřebných hloupostí místo na odpovědnosti. Infantilita upřednostňuje jednoduchá řešení před komplexitou a zábavu před skutečnými zážitky. Nízká kvalita vztahů a prožitků je nahrazena jejich kvantitou.

Lidé mají stovky „přátel“ na facebooku, ale s žádným z nich nemají hluboký vztah a jsou ve skutečnosti osamělí. Když už se odehraje nějaká reálná sociální interakce, má podobu setkání skvělých „lidiček“ a „človíčků“, kteří si poté posílají smajlíky a komentují tuto „naprosto luxusní“ událost.

Takové společenské prostředí je živnou půdou pro politické šíbry infantilitu společnosti využívající.

Ta jim totiž umožní přenést občany ze sokolovny do totalitního korporativistického státu, kde bude parlament jakožto žvanírna marginalizován, nebo rovnou zrušen, činnost politického hnutí nahrazena vůlí údajně nepolitického vůdce, média buď koupena, nebo zničena – třeba za pomoci finančních úřadů nebo všeho neschopných levných elévů, protivníci označeni za korupčníky a společensky deklasováni a nezávislá justice uondána selektivní aktivitou represivních složek.

Karel Marx pravil, že dějiny se obvykle opakují dvakrát. Nejdříve jako drama a později jako komedie. Pokud bychom měli jeho citát vztáhnout na fluktuaci infantility v nedávných českých dějinách, bylo by na místě říct, že se dějiny skutečně opakuji dvakrát. Nejdříve jako drama a později jako trapná komedie, která je zároveň i tragédií.