Kolem dostavby jaderné elektrárny Dukovany je nyní docela horko. Nejde zatím ani tak o to, že se Česko potýká se suchem a přibývá námitek, že nový reaktor bude problém uchladit, jako spíše o tlaky, lobbing a okolnosti tendru. Jen samotná příprava, bez záruky, že nový blok nakonec skutečně vznikne, vyjde ČEZ na několik miliard. Dalších zhruba 25 miliard může polostátní firma zaplatit i přes to, že později sama zjistí, že se nové Dukovany stavět nevyplatí.

Téma stavby nového jaderného bloku na Vysočině, v Dukovanech, nabralo v poslední době politicky na síle.

Vláda se v posledních týdnech ve věci stavby aktivizovala natolik, že ministryně spravedlnosti Marie Benešová na žádost ministra průmyslu (a dopravy) Karla Havlíčka dosti nestandardně omezila okruh připomínkových míst k návrhu zákona o přechodu k nízkouhlíkové energetice a doba pro připomínkové řízení se zkrátila na pouhých 13 dní.

Z rozhodnutí ministryně spravedlnosti Marie Benešové.

Tendr na dodavatele by chtěl ČEZ zahájit ke konci roku a o dva roky později by mělo být jasné, kdo nový blok postaví. Zájemců je dost: Rosatom (Rusko), CGNP (Čína), Atmea (Francie/Japonsko), Westinghouse (USA/ Kanada) a KHNP (Jižní Korea) a EDF (Francie).

Kromě bezpečnostního aspektu, k němuž se v textu ještě dostaneme, tu hraje významnou roli čas a peníze.

„Nejprve se utratí, proinvestuje, nějakých třicet miliard, aniž se kopne do země. Teprve poté bude nějaký premiér někdy v budoucnu sedět se stavebním rozhodnutím a bude přemýšlet, zda vůbec stavět či nestavět,” konstatuje analytik a menšinový akcionář ČEZ (a velký kritik jeho stávajícího vedení) Michal Šnobr.

Jak Babiš neprotlačil jádro

Není žádným tajemstvím, že pokud by měl polostátní ČEZ stavět nové bloky čistě za svoje a bez státních garancí, do nového jaderného dobrodružství by se nepouštěl a vláda by jej k tomu těžko mohla donutit.

Andrej Babiš ještě před pár lety jako ministr financí prohlašoval, že ČEZ je bohatý dost a ať si nový blok postaví a zaplatí sám, že stát se v tom angažovat nehodlá. V té době se počítalo s tím, že stavět by se mohlo už v roce 2025 a hotovo by bylo v roce 2032. Teď jsme o dost dál v čase, v přístupu vlády i samotného Andreje Babiše.

Počátkem května vláda oznámila, že ČEZ dostane záruku garantované výkupní ceny na elektřinu vyrobenou v novém bloku. Tím by pro ČEZ odpadla prakticky všechna hlavní tržní rizika. Však také ředitel Beneš v rozhovoru pro Hospodářské noviny zdůraznil, že „není otázkou, jestli by se do toho ČEZ chtělo, nebo nechtělo, je to obchodní příležitost“.

Na druhé straně vláda ještě o ničem definitivně nerozhodla, zatím projednala připravené smlouvy o spolupráci mezi státem a ČEZ a ministr Karel Havlíček dostal za úkol, aby na tyhle „papíry“ sehnal razítko (notifikaci) i v Bruselu. Což je s ohledem na garance a státní podporu při shánění výhodného úvěrování a nezbytný krok.

Jaderná energetika však není v Evropské unii rozhodně protežovaným zdrojem. Ministerstvo průmyslu si v průběhu května veřejně postěžovalo, že „Evropská unie má bohužel tendenci vytěsnit jadernou energetiku z tzv. udržitelných investic“.

To vede k tomu, že evropské banky nejsou a nebudou příliš ochotny nové jaderné zdroje financovat, což následně zvyšuje cenu nutných úvěrů.

Česko by rádo prosadilo, aby se zvýhodněné úvěry týkaly i jaderných zdrojů, nejen obnovitelných zdrojů energie. To je však dosti nejisté, spíše nepravděpodobné. Evropská unie jádro mezi obnovitelné zdroje nepočítá. A to přesto, že se premiér Andrej Babiš snažil koncem dubna české veřejnosti namluvit, že jádro v rámci jednání Evropské rady jako nízkoemisní zdroj prosadil.

Ve skutečnosti šlo jen o obecnou zmínku v oficiálním zápise, že „jádro je jedním ze zdrojů energie v některých členských státech“.

„Na dnešní Evropské radě jsem přesvědčil lídry o tom, že rozvoj jaderné energie je naší cestou ke klimatické neutralitě. Pro občany ČR to znamená dostatek čisté energie na další desetiletí,“ prohlásil Babiš už vloni po prosincovém summitu; v dubnu to jinými slovy zopakoval. Přání je ale otcem myšlenky.

Nicméně letos 25. března ČEZ podal žádost (o rozsahu 1600 stran) o Povolení k umístění jaderného zařízení na Státní úřad pro jadernou bezpečnost. Smlouvy mezi státem a ČEZ, respektive jeho dceřinou společností Elektrárna Dukovany II (vytvořenou už před čtyřmi lety právě za účelem dostavby Dukovan), pak mají být předloženy vládě ke schválení do 30. června 2020.

Když staví lord Voldemort

Podle ČEZ lze projekt rozdělit do tří etap:

• První etapa skončí v roce 2024 – během ní má ČEZ získat potřebná povolení a poběží tendr na dodavatele.
• Druhá etapa má být už spojena s projektováním a trvat má zhruba do roku 2029; skončit by měla tím, že ČEZ dostane stavební povolení.
• Třetí etapou má být samotná výstavba s dokončením v roce 2036, kdy by měl začít dvouletý zkušební provoz.

„Každá z těchto etap bude mít vlastní prováděcí smlouvu a vše to bude zastřešovat jedna velká rámcová smlouva. Tu máme hotovou spolu se smlouvou do roku 2024,“ vysvětluje Beneš.

V kontraktu mezi státem a ČEZ má být už přesně stanovena cena, za niž by stát vykupoval vyrobenou elektřinu a tu pak v budoucnu prodával na trhu. Když by tržní cena byla vyšší než výkupní, spotřebitel (tedy daňový poplatník) by měl vydělat, v opačném případě by doplácel.

Jenže jak realisticky stanovit či odhadnout cenu elektřiny na skoro dvacet let dopředu, navíc za situace, kdy nikdo neví, kolik stavba bude skutečně stát (pokud se vůbec postaví)?

Cena nového bloku se bude teprve soutěžit, vláda i ČEZ operuje s částkou 160 miliard korun za nový blok. „Těch 160 miliard je reálná cena, ale čistě pokud jde o cenu železa a betonu, kdyby se to postavilo přes noc. Je to bez finančních nákladů, bez všech vývodů ven, bez trafostanic, a dalších nezbytných nákladů. Reálná cena je mezi 300 – 400 miliardami,” je přesvědčen Michal Šnobr.

I další alternativní odhady ceny opřené o zkušenosti z Finska či ze Slovenska se pohybují v rozptylu mezi 200 – 500 miliardami korun.

Poněkud varovné je i to, že politické odhady nákladů v čase klesají. Zatímco v roce 2018 mluvil Babiš o 200 miliardách za blok, teď se operuje s číslem o 40 miliard nižším.

Nikdo zatím nemůže vědět, za kolik si ČEZ se státními zárukami v zádech na stavbu bude půjčovat. Je samozřejmě dramatický rozdíl, bude-li úrok 2 % nebo 10 %.

Nynější odhady ceny proto odpovídají sumě takzvaně za stavbu „přes noc“. Což je asi tak, jako by přišel lord Voldemort a bezovou hůlkou nový blok vykouzlil. Jde tedy spíše o čarování s čísly než o důvěryhodný byznysplán.

Nevíme ani, jak vysoký by měl být přiměřený zisk, který je součástí budoucí garantované výkupní ceny za vyrobený megawatt. Model financování nových bloků má být přitom hotov už do 31. května.

Nelze také nevidět, že značné zdržení nabraly všechny evropské jaderné stavby: finské Olkiluoto, francouzské Flamanville, slovenské Mochovce. Zpoždění je i tam, kde se ještě ani nekoplo do země: v britském Hinkley Point C, maďarském Paksi i finském Hanhikivi. A zpoždění rovná se zdražení.

Vládní zmocněnec pro jadernou energetiku Jaroslav Míl (v letech 2000 – 2003 generální ředitel ČEZ, později například člen představenstva ruské těžařské skupiny SUEK) se ovšem bije v prsa, že Česko se poučilo a že násobně předražené projekty jako třeba ten ve Finsku byly způsobené tím, že dodavatel postupoval příliš bohorovně a řádně se nepřipravil na místní podmínky. Když vidíme, jak se v tuzemsku staví například dálnice, nutně se do víry v poučení se vkrádají pochybnosti.

Předpoklad, že investiční náklady na dostavbu jaderného bloku budou mezi 140 až 160 miliardami korun, je podle Míla ale reálný. Rozhodující podle něj je jen délka výstavby a již zmíněná cena peněz.

Až před pár dny Míl očekávané náklady možná mimoděk upřesnil. V debatě v Otázkách Václava Moravce řekl, že cena samotné stavby by měla být 160 miliard, jenže dalších 240 miliard spolknou při odhadovaném desetiprocentním úročení finanční náklady spojené s půjčkou. Součet tedy činí celkem 400 miliard.

Miliardy za temelínský tendr

Je zjevné, že koronakrize, s ní související propad ekonomiky a nástup krize ekonomické, proměnila i energetický trh. Spotřeba energie poklesla, podle odhadů se její úroveň vrátila o pět let zpět a pod hranicí původních odhadů zůstane ještě roky. Do toho se zvyšuje tlak na energetické úspory, zlevňují obnovitelné zdroje…

Zavírat se naopak budou uhelné elektrárny, ale pořád se nabízí možnost poměrně levně stavět elektrárny plynové, kde má Česko zajištěný diverzifikovaný přísun suroviny nejen z Ruska, ale i z Norska.

Nikdo dnes ve skutečnosti neví, kolik elektřiny budeme v budoucnu potřebovat. Na druhé straně víme to, kolik jí plánujeme vypnout ve špinavých uhelných elektrárnách: zhruba 8000 megawattů. Plus další dva tisíce megawattů v Dukovanech po skončení životnosti, která se ale bude s největší pravděpodobností prodlužovat.

„Naší jasnou ambicí a cílem je, aby se životnost prodloužila na běžných 60 let tak, jako je to všude ve světě,“ říká ministr průmyslu Karel Havlíček. Končit s výrobou elektřiny by tak Dukovany měly končit až mezi roky 2045 až 2047.

V důsledku toho stoupá váha úvah o tom, že se vyplatí počkat spíše na slibně se vyvíjející malé modulární elektrárny, o nichž se stále častěji a realističtěji mluví.

Tahle vize se mimochodem líbí i nejvyššímu vedení ČEZ, jak jeho zástupci připouštějí v neoficiálních debatách. Některé světové projekty těchto elektráren jsou už hodně daleko, na svém (opravdu malém) „modulu“ pracuje například i český ÚJV Řež.

Nízkouhlíkovou výrobnu navíc vládní návrh zákona definuje jako „výrobnu elektřiny s jaderným reaktorem připojenou do elektrizační soustavy s instalovanou kapacitou o minimálním elektrickém výkonu 100 megawattů (MW) po roce 2030“. Tam se z definice vejdou právě i malé modulární elektrárny.

Rozjetou (a nyní akcelerující) přípravu nových Dukovan ale teď nikdo nezastaví. Naopak, vše se rapidně zrychlilo. Vidina proinvestovaných miliard je přirozeně lákavá pro nejrůznější zájmové skupiny.

Připomeňme si, že podobný jízdní řád jako teď u Dukovan byl nalajnovaný i u předchozího tendru – na dostavbu dvou bloků Temelína. V roce 2009 ČEZ soutěž vyhlásil, v roce 2014 ji zrušil. Důvodem byly neexistující státní záruky. ČEZ své náklady na tendr spočívající v podstatě jen v papírování odhadl na dvě miliardy korun.

Například vynaložené náklady uchazečů, firmy Westinghouse či tehdejšího česko-ruského konsorcia MIR.1200 dosáhly zhruba po jedné miliardy korun.

„Teď na konci roku chceme vypsat soutěž, vybrat vítěze chceme do konce roku 2022. Ale kdyby nám z toho vyšla příliš vysoká cena elektřiny, tak je pak lepší tu elektrárnu nestavět. Tohle rozhodnutí je před námi,“ říká šéf ČEZ Daniel Beneš.

Z výše řečeného je jasné, že ve hře je stále i možnost, že stavět bude nově zřízená firma ve 100% vlastnictví státu. Sice ne rovnou na počátku, ale v průběhu stavby. Za určitých podmínek bude ČEZ moct svou dceřinou společnost, která bude mít stavbu na starosti, předat státu.

„Může se stát, že se svět změní, že budou úplně jiné zdroje energie a vyplatí se Dukovany nestavět. Pro takový případ musíme umět smlouvu „vypnout“ a ušetřit tak 85 % nákladů,“ řekl pro LN Beneš.

Oněch 15 % z proklamovaných 160 miliard je rovných 24 miliard, a to jsme pořád ještě ve finančních odhadech při zemi.

„Možnost prodat to státu slouží jen jako zajištění beztrestnosti pro představenstvo ČEZ. Oni se tím dopředu vyviní z jakýchkoli problémů, z toho, že by je někdo v budoucnu napadl za to utrácení peněz za přípravu. Prostě to zaplatí daňový poplatník,” říká Michal Šnobr.

Zeman, jádro, Orbán

Politici opakují, že „výstavba nových jaderných zdrojů je strategickým projektem ČR, který musí respektovat bezpečnostní zájmy státu“.

Na místě je připomenout, že s Ruskem ani Čínou nepanují v poslední době zrovna idylické vztahy, jakkoli se zástupci Hradu a nejrůznější lobbisté snaží prosazovat opak. O tom, že v Česku, v politice, byznysu, vědě a výzkumu má své zájmy ruská a čínská špionáž, informují české tajné služby v podstatě kontinuálně.

Neoficiální informace z ČEZ hlásí, že Číňané jsou už nyní v tendru do počtu, protože se svými certifikacemi nemají šanci na evropském trhu uspět.

Čistě technologicky, schopnostmi či prokazatelnou funkčností a souladem s evropskými normami, platí za favorita nabídka ruského Rosatomu. Pozornost si zaslouží i vládní zadání, že výkon reaktoru má být 1200 MW. Takový nabízí nyní opět pouze ruský Rosatom, a jeho reaktor MIR 1200.

Rosatom se také díky maďarské zkušenosti s elektrárnou Paks, jež začíná stavět, naučil pohybovat v Bruselu. HlídacíPes.org získal už koncem roku 2018 diplomatický záznam z jednání mezi Milošem Zemanem a Viktorem Orbánem při jeho návštěvě v Lánech. Řeč byla právě o jádru

Maďarský premiér po zdvořilostním úvodu reagoval na otázku týkající se dostavby jaderné elektrárny slovy, že sice „pozitivně kvituje spolupráci s ruským Rosatomem“, ale že „dostavba JE Paks neprobíhá zcela bez problémů“. Maďarský projekt je ve skluzu, prý především proto, že hodně času zabralo právě jeho prosazování na evropské úrovni.

„Ruská strana není zvyklá, že je potřeba tyto projekty nějakým způsobem obhajovat a prosazovat vůči třetím subjektům, tj. vůči Bruselu,“ zaznamenal zápis Orbánovu řeč. „Zároveň je však přesvědčen, že se na maďarském příkladu Rusko naučí, jak jednat s EK, a příští projekty pro něj budou snazší,“ stojí v zápise.

Orbán také vysvětlil, díky čemu se Maďarsku nakonec podařilo prosadit projekt v rámci Evropské unie. Maďarsko nejprve vyčkalo, jak dopadne rozhodnutí o výstavbě anglické jaderné elektrárny Hinkley Point C, a po jejím povolení si najalo stejnou advokátní kancelář, jaká hájila tento britský projekt.

Také Česko už si své lobbisty zvolilo. Je to londýnská poradenská společnost N.M. Rothschild & Sons. Smlouva je uzavřena na čtyři roky, ministerstvo průmyslu za služby „Rothschildů“ zaplatí přes 40 milionů korun.

Jak to bude s Rosatomem

Pokud jde o Maďarsko, to uzavřelo s Ruskem mezivládní dohodu, podle níž Rusové postaví nové dva bloky elektrárny, zároveň zajistí 80 % financování z celkové ceny 12,5 miliardy eur. Maďaři pak budou dluh splácet 21 let.

Miloš Zeman se ve svých veřejných vystoupeních dosud netajil přesvědčením, že by Česká republika měla stavbu nových jaderných bloků svěřit bez výběrového řízení Rusům, podobně jako to udělali Maďaři.

Česko se ale maďarskou cestou vydat nechystá, i když Rusové mají za sebou v tuzemsku silnou lobby v čele právě s prezidentem, respektive jeho klíčovým poradcem Martinem Nejedlým. I když ani při lobbingu se to nesmí přehánět.

Jak napsal ekonomický týdeník Hrot, disponující redaktory, kteří jsou v oblasti energetiky obvykle dobře informováni, z Nejedlého angažmá Rusové nadšení nejsou: „Rosatom se považuje za nejzápadnější ze všech státem vlastněných ruských společností. Vzhledem k tomu, že připravuje stavbu jaderných reaktorů ve dvou zemích EU (Finsku a Maďarsku), a rád by uhrál zakázky i v dalších státech včetně Česka, musí dbát na svou pověst.“

Rosatom se proto ke Nejedlému, který rozhlašuje, že Rusům stamiliardový kontrakt zajistí, prý nechce hlásit a „považuje ho za toxickou osobu“.

Zároveň, jak napsal týdeník Respekt, už v listopadu 2018 jaderná komise, která posuzovala zájemce o dostavbu z hlediska bezpečnostních rizik a zájmů státu (zasedají v ní zástupci tajných služeb, Úřadu vlády a vybraných ministerstev), určila sadu bezpečnostních kritérií, podle nichž by angažmá Ruska i Číny bylo rizikové – jakkoli komise žádnou zemi ani zájemce přímo nejmenovala.

Podobný dokument měla podle Deníku N letos v režimu tajné schválit i vláda. Oficiálně však dopředu žádného z uchazečů předem diskvalifikovat nelze.

Podstatné je i to, že investorem stavby má být polosoukromá (polostátní) firma ČEZ, nikoli stát samotný, což hraje ve prospěch toho, že Rusové z tendru z bezpečnostních důvodů nemusí být vyloučeni.

Na druhé straně šéf ČEZ Beneš v nedávném rozhovoru pro Lidové noviny připustil, že vláda by některé zájemce mohla odmítnout kvůli bezpečnostním rizikům a mohla by upřednostnit i mírně dražší nabídku.

Rozporuplný přístup k pravděpodobnému favoritovi z Ruska (v podstatě všichni ostatní uchazeči se potýkají s řadou vlastních technických i finančních problémů) jen nahrává předpokladu, že se Česko ocitne v jaderném labyrintu, z něhož bude možné vyjít rozhodnutím, že se nový velký reaktor stavět nebude.

Alternativou je a bude možnost vyčkat na nové moderní a levnější technologie modulárních bloků, na další rozvoj zelené energetiky, lepší efektivitu a úspory energie. Čas mohou získat i nové paroplynové elektrárny spolu s prodlouženou životnost stávajících jaderek.

Což nic nemění na tom, že se tu teď nabízí 25 a více miliard korun, které se tak či onak mají vydat na přípravu něčeho, co ve finále možná vůbec nevznikne.

Text je součástí přeshraničního projektu „Off the beaten track“. Podílí se na něm média: n-ost, HlídacíPes.org, Szabadpecs, Krytyka Polityczna and Moldova.org. Projekt financuje International Visegrad fund.