Klokani mohou být letos docela spokojení. I když fotbalisté Bohemians 1905 nakonec do posledních bojů o evropské poháry nepostoupili, jaro jim vyšlo skvěle a nemuseli řešit boje o záchranu. V následujícím rozhovoru však nejde jen o fotbal, ale i o byznys, globalizaci, stav podnikání v Česku či o nástup ekonomické krize.

Darius Jakubowicz je akcionář, hlavní sponzor a předseda představenstva klubu Bohemians Praha; majitel společnosti Barvy a Laky Hostivař, která patří mezi nejvýznamnější středoevropské výrobce a distributory tohoto zboží. Je i držitelem titulu EY Podnikatel roku hlavního města Prahy za rok 2018.

„Aféry jsou v případě fotbalu hodně prezentované; jsou i jinde, ale tam se o nich tolik nepíše. Byl bych osobně rád, aby se očistilo jméno fotbalu, převážila ta pozitiva, která tento sport přináší,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org a ekonomický pořad Řečí peněz Českého rozhlasu Plus.

Vnímáte fotbal jako byznys, nebo spíše jako drahého koníčka?

Momentálně je to spíše koníček. Protože tak, jak jsou nastaveny ekonomické parametry fotbalu v České republice, bez donátorů nemůže přežít. Sám jsem si na počátku nastavil nějaká pravidla a do fotbalu dáváme jako firma asi deset procent z výnosů, pohybujeme se v částce kolem deseti milionů ročně.

Pokud ale mohu soudit z poslední výroční zprávy Bohemians Praha, klub působí jako ekonomicky stabilní. Bude to tak i po letošní sezóně, kterou tak narušil koronavirus a opatření s ním spojená?

Asi nebude, protože část našich příjmů souvisí se vstupným, s merchandisingem, z každého neodehraného domácího utkání před diváky je to ztráta 250 – 300 tisíc čistého. Plus je tu hlavně prodej hráčů, což je část, která se momentálně úplně zastavila. My rozhodně nechceme nikoho prodávat pod cenou. Takže předpokládám, že po dlouhých letech nějaká ztráta vznikne. Bavíme se o nějakých 30 milionech korun, které nám v rozpočtu chybějí. Myslím ale, že je to jen přechodné období.

Sparta, klokani a cena – výkon

Díváte se na hráče jako na ekonomickou položku ve smyslu ideálně levně koupit, draze prodat?

Tak by to samozřejmě bylo optimální, ale dívat se na to takto nejde. Musíte vnímat mužstvo jako celek, sledovat to, abyste jej zásadním způsobem neoslabili. K tomu patří i výchova vlastních hráčů, což se Bohemce daří. Ekonomická rovnováha se musí nastavovat citlivě. Zhruba pět let zpátky jsme měli obrovské obměny kádru, začínali jsme vlastně pořád znovu, protože jsme museli řešit jen ekonomiku. V posledních letech se na to už můžeme dívat jinou optikou, nejsme tolik ve stresu, nehoníme dluhy z minulosti a tím pádem můžeme uvažovat i o tom přístupu levně koupit a dobře prodat.

Příkladem je odchod Jusufa do Slavie nebo Tetteha do Sparty. Jsou tohle ty nejvýraznější prodeje posledních let?

Určitě jsou to ty mediálně nejviditelnější. Ale rád bych připomněl, že Patrik Schick odehrál své působení v české lize u nás a následně byl Spartou prodán za velmi vysoké peníze do zahraničí. Je to ukázka cesty, že i z klubu jako je Bohemians se dají udělat velké přestupy, a k tomu také směřujeme – snažíme se klub představit jako dobrou adresu, kam hráči rádi přicházejí, a že existuje přímá cesta z Bohemky dál.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Když vidíte, kolik stovek milionů plyne třeba do Sparty, a výsledky tomu nijak zvlášť neodpovídají, jste spokojen s poměrem cena – výkon u svého klubu?

V krátkodobém hledisku určitě ano. Ale pokud jde o Spartu, osobně věřím, že se nahoru zase vrátí a při účasti v evropských pohárech dokáží část těch investovaných peněz vrátit zpět. I když jak jsem už řekl, fotbal není projekt, na němž se tu dá vydělávat. Nedávno jsem četl jednu knihu o Barceloně, kde manažeři neustále zdůrazňují: pumpuj tam peníze a vrátí se ti to v účasti v Lize mistrů. Jenže tohle je v českých podmínkách nepravděpodobné.

Jak ekonomicky vzato hodnotíte nadstavbovou část, která se vloni hrála poprvé? Je to i přínos ekonomický – hraje se déle, prodá se více vstupenek…

Já jsem i členem výboru Ligové fotbalové asociace a byl jsem mezi těmi, kdo hlasovali pro, když jsme hledali nějakou zajímavou nadstavbu k soutěži. Myslím, že to byl dobrý krok, přineslo to prostředky navíc, je to správný trend. Bohužel jsme se s tou novinkou trefili do doby, kdy firmy šetřily kvůli tlaku na mzdové prostředky, a teď, když se to uklidňovalo, přišel koronavirus.

Fotbal v Česku má za sebou řadu afér, různé kauzy, uplácení rozhodčích, kupování si výsledků. Zvažoval jste, do jakého prostředí jdete, když jste se rozhodl pomoct klub zachránit a spojit s ním své jméno i jméno firmy?

Úplně na začátku jsem si to neuvědomoval, primární snaha byla pomoct záchraně klubu. V následujících letech jsem si to uvědomoval více, protože vedu řadu jednání jak ve fotbale, tak v byznyse. Nicméně ty aféry jsou u tohoto velmi sledovaného sportu hodně prezentované; jsou i jinde, ale tam se o nich tolik nepíše. Byl bych osobně rád, aby se očistilo jméno fotbalu, převážila ta pozitiva, která tento sport přináší, radost, uspokojení a emoce s ním spojené. Myslím, že vývoj směřuje k tomu, že se to zlepšuje.

Stěžovat si nemůžu

Jak vám koronakrize zasáhla do nefotbalového působení? Do odbytu firmy, do výroby, do vaší maloobchodní sítě?

Po prvním šoku přišla realita, která je vlastně lepší než ta v loňském roce. Náš obor to tolik nezasáhlo. Souvisí to asi s tím, že lidé byli doma, začali zvelebovat svůj majetek a houfně nakupovali barvy. V jednu chvíli jsme ani nestíhali vyrábět. S výjimkou lakoven, které dělají pro autoprůmysl, kde byl jeden měsíc krizový, to bylo ve všech dalších oblastech naší činnosti výborné. I když to byl velký nápor a stres pro pracovníky firmy a dost peněz stály investice do zdravotní bezpečnosti i vybavení pro home office. Bylo to pro nás takové zkouškové období, kdy jsme si ověřili, že firma stojí na pořádných nohou a nerozkolísal je ani stav pandemie. Ale je to i doběh – my jsme v minulých letech hodně investovali do rozvoje, e-shopu, nových technologií, systému prodeje.

I vy jste řešili v uplynulých letech problém nedostatku pracovních sil, tím spíše tady v Praze… Není z tohoto hlediska krize vlastně pro zaměstnavatele žádoucí, že nezaměstnanost roste a vzroste, že si lidé budou více vážit práce?

To už se začíná projevovat, v tom je ta nová situace pozitivní. Rozvoj bez lidí dělat nejde. Sledujeme trh bedlivě i z hlediska nových příležitostí, snažíme se být připraveni. Teď jsme v situaci, kdy stát bude pomáhat a různě dotovat – a v tuto chvíli je to asi správně – a tak přežijí chvíli i firmy, které by už déle nevydržely.

Jaký je váš výhled vývoje české ekonomiky?

Nejsem prognostik, problém je ale v zaměření české ekonomiky na automobilový průmysl. Bez toho by se ekonomika vzpamatovala velmi rychle a dobře. Automobilky jsou obrovský obor, ale další vývoj v něm neumím odhadnout.

Vy vyrábíte výhradně v Česku – ukázalo se to jako konkurenční výhoda třeba i teď, v době, kdy byla globální ekonomika ochromena, výroba v zemích s levnou pracovní silou stagnovala?

Globalizace je znát i v našem oboru, my jsme měli problém v době krize ne s výrobou, ale s tím, abychom sehnali dostatek surovin a také obalů. To, co dříve bylo druhý den, najednou trvalo dva, tři týdny. Ale zase jsme získali nové zahraniční zákazníky, protože jim jejich tradiční dodavatelé přestali dodávat. Šlo i o země, kam jsme se dlouho na trh nemohli dostat, a najednou nás sami oslovili, ať jim honem rychle něco dodáme, protože firma třeba z Itálie v dané chvíli nebyla schopna vyrábět. Rozhodně se neraduji z toho, že bych snad na té situaci parazitoval, ale najednou bylo vše jinak. Výhoda toho, že vyrábíme v Česku, je i rychlé rozhodování, kratší procesy, když dnes něco řeknu, velmi rychle se to realizuje, což je znát, když přijde nějaká taková krize.

Jak se díváte na české podnikatelské prostředí, na míru byrokracie? Předpokládám, že ve vašem oboru chodí různé inspekce a kontroly chodí poměrně často…

Stěžovat si nemůžu. Děláme vše pořádně a poctivě. Kontrol je hodně, občas je motivací možná i nějaká závist, ale dokážeme se s tím vyrovnat. I když nás to stojí nějakého toho pracovníka navíc, který se těmito věcmi musí zabývat. Nemám sice moc srovnání s tím, jak se podniká jinde ve světě, obecně to ale vnímám tak, že je to všechno zvládnutelné. Vnímám ale, jak výrazný posun dopředu je v infrastruktuře v Polsku a na Slovensku, kam pravidelně jezdím. U nás to trvá strašně dlouho. A my tím zbytečně ztrácíme prostředky v logistice.

Barvy a laky mají dlouhou historii, bezmála 130 let, založil je za Rakouska – Uherska František Josef Materna. Podnik rostl, dlouho prosperoval, předával se z generace na generaci až nástupnictví utnul únor 1948 a znárodnění. Je něco, v čem se tahle dlouhá tradice podniku dodnes projevuje?

Byla to první česká továrna na výrobu barev a na tuhle tradici se snažím navazovat. Když jsem do oboru vstoupil, byla tu řada konkurentů, ale vlastně všichni jsou už v zahraničních rukách. Mně se ten odkaz strašně moc líbí, líbí se mi ta dlouhá tradice. A to spojuje jak příběh barev, tak Bohemky.

Neobjevili se v průběhu let nějací potomci původních majitelů?

Hodně jsme po nich pátrali a narazili jsme na jednu paní spojenou s původním rodem, ale jinak se neozval nikdo, i když jsme aktivně pátrali. Máme krásnou kroniku a spoustu fotodokumentace, chtěli jsme ten archiv ještě rozšířit, hledali jsme ve stavebních úřadech, v archivech, ale do kontaktu s někdejší rodinou jsme se nedostali.

Lépe jednat s rozumem

Vy firmu také budujete jako rodinný podnik. Občas u první polistopadové generace podnikatelů bývá problém, že pak není komu firmu předat, protože potomci mají jiné zájmy. Jak je to u vás?

Já věřím, že u nás to bude jinak, děti se postupně zapojují. I když syn Darek je teď hodně angažován jako ředitel Bohemians. Věřím, že se vrátí časem do firmy. Manželka a dcera tu pracují, takže to půjde.

Vy jste do podnikání naskočil trochu později. Barvy a laky se vám podařilo získat od Fondu národního majetku v rámci privatizace až v roce 1997… Byl jste v oboru i předtím?

Vůbec ne. Byla to ve své podstatě náhoda. Bylo to myslím třetí kolo privatizace, nikdo o ten podnik neměl zájem, i když byl zajímavý z hlediska pozemků, měl ale obrovské dluhy. Já jsem strojař, významným barvářem v Česku jsem se stal souhrou náhod. Šli jsme do toho jako čtyři kamarádi z vysoké školy a postupem času se to takto vyvinulo. Je to věc štěstí, náhody i pracovitosti.

Tehdy vám bylo, pokud dobře počítám, něco málo přes třicet let. Co byste si dnes zpětně se svými zkušenostmi z podnikání poradil?

V určitých věcech bych byl možná ještě odvážnější, jenže stejně nikdo neví, jak by to dopadlo. Já z povahy nejsem riskantní hráč, rád jednám s rozumem, s krytými zády a v životě se mi to mnohokrát vyplatilo. Někdy mi to možná fanoušci vyčítají, ale je to i případ té Bohemky. Možná za půl roku, za tři čtvrtě roku uvidíme, že kluby i firmy, které připravené nebyly, mohou ještě v krizi narazit na vážné důsledky.

Rozhlasová verze rozhovoru: