ESEJ. Velká část Evropy žije v přesvědčení, že se s válkou na Ukrajině vrátily ideologické střety, které provázely mezinárodní politiku většinu minulého století. Jenže tyto střety nahradila mezi lety 1990 a 2020 pouhá touha po blahobytu. A ta už se nezdá být na demokracii nikterak závislá.

Co je hlavním principem, který umožnil moderní a postmoderní dobu? Je to rozvoj vědy a techniky, nástup průmyslu? Změna uspořádání společnosti, tedy boj za svobodu, demokracii a právní stát? Nebo kapitalismus stojící na materiálním sebezájmu jednotlivce?

To vše naši dobu charakterizuje, ale nic z toho by nebylo bez nerostných surovin a hlavně fosilních paliv. Tedy bez spotřebovávání bohatství planety Země.

Začíná nová etapa modernity

V takto chápané moderně a postmoderně nyní evidentně dochází k dalšímu velkému zlomu. Zhruba tři desetiletí po pádu železné opony to vypadalo, že se bude světem šířit už jen jeden politicko-ekonomický model kapitalismu a demokratismu. Jeho celosvětové přijetí jako by mělo být jen otázkou času a jeho odmítání bylo považováno za iracionální zpátečnictví.

Toto období však ukončilo poslední pětiletí zahájené nástupem covidu, pokračující válkou na Ukrajině a završené letos dosud nevídanou změnou ve směřování americké prezidentské administrativy.

Covid opět v člověku vyvolal strach z nevyzpytatelné přírody, vpád Ruska dělí svět znovu na geopolitické zóny a v Bílém domě vyhodili oknem všechny hodnoty a ideje, aby je nahradili až fašisticky tvrdým a vyděračským obchodováním.

Rozdělení světa na ideologické bloky ztěžuje přístup k surovinám. Ty byly ve světě směřujícím k jednomu trhu a ideologii zdánlivě pro každého – nakupovat se přece daly volně po celé planetě.

Už i Evropská unie, která velmi dlouho nechtěla opustit svou snahu pokračovat ve šťastném období po pádu železné opony, připouští, že nastává nová doba. Kam však tento nový a velký zlom postmoderní svět nasměruje?

Moderna nejprve v době od francouzské revoluce do roku 1918 rozvrátila řád řízený šlechtou a církví. A také začala plodit nové ideologie a hospodářství.

Následná dvě desetiletí postavila moderní svět před otázku, jaký politicko-ekonomický model bude nejlepší. Na výběr bylo z demokratismu, komunismu, fašismu, militaristického nacionalismu nebo multikulturního pacifismu. A v ekonomické rovině šlo o volbu mezi volným trhem a ekonomikou řízenou státem.

To vše se střetlo ve druhé světové a následně i ve studené válce, aby se vítězem stal v politické rovině demokratismus usilující o multikulturní pacifismus a v ekonomické rovině kapitalismus s nějakou mírou přerozdělování.

Co přinesla pětiletka

Hlavní, co řídilo reakci na covid, nebyla racionalita nebo nějaké hodnoty, ale na jedné straně nemalá panika, a na druhé zájem o vlastní peněženku. Plně to odhalilo, že postmodernímu člověku jde vlastně už jen o co nejdelší život a co největší blahobyt.

Válka na Ukrajině se minimálně částečně zdá být střetem jako vystřiženým z minulého století. Buď zvítězí totalitní imperialismus, nebo svoboda, demokracie a právní stát. Ostatně hlavní iniciátor této války se netají nostalgií po jedné ideologické říší a nenávistí k jiné ideologické říši.

Jenže ekonomický rozměr této války je také značný. Ukrajina představuje obilnici Evropy, významný zdroj surovin a také pracovní síly. Na rozdíl od Ruska navíc chápe, že bohatství vzniká prací, nikoliv terorizováním sousedů a prodejem surovin, a Ukrajina také evidentně lépe rozumí technologiím. Kolonialistický rozměr tohoto konfliktu proto pro Rusko hraje velkou roli.

Ideologie jako téma mezinárodní politiky, se týkaly v posledních 35 letech vlastně už jen střetu Západu a teroristů odvolávajících se na islám.

Tato válka navíc vyvolala novou situaci na světě z materialistického hlediska. Rozdělení světa na ideologické bloky totiž ztěžuje přístup k surovinám. Ty byly ve světě směřujícím k jednomu trhu a ideologii zdánlivě pro každého – nakupovat se přece daly volně po celé planetě.

Nákup surovin z Ruska je však dnes v Evropě z ideologických důvodů nepřijatelný, což zmenšilo množství surovin, které jsou pro EU dostupné.

Poptávka po surovinách a fosilních palivech se však nezmenšila a takto vzniklý rozdíl mezi poptávkou a nabídkou, s nutností budovat nové zásobovací trasy, vedl k prudké inflaci po celém světě.

Nutnost soustředit se v současném světě více na suroviny než na ideologie ukazuje navíc i fungování nejmasivněji rostoucí ekonomiky světa v posledních 35 letech. Čínský ekonomický model totiž nemá s ideologiemi společného už prakticky nic.

Čína dlouho a relativně nenápadně surovinově vysává Afriku i Asii, k tomu si jak chce přebírá ze světa technologie, a rovněž těží z levné pracovní síly, která je nezřídka v postavení připomínajícím otroctví. Čína se tak stala ekonomickým hegemonem bez svobody a demokracie.

A do tohoto ustupování od ideologií, coby nutnosti na cestě k bohatství, vyhodili nyní jakékoliv hodnoty a ideje oknem ven také v Bílém domě. Nová prezidentská administrativa tam nastoluje darwinistický materialismus posedlý surovinami a domácím blahobytem.

A rozhodně se nezdá, že by oslabování role ideologií v nových střetech bylo jen epizodou. Čína je na darwinistický materialismus velmi pevně zaměřená a současný prezident USA byl zvolen už podruhé a své plány začal prosazovat velmi rázně s mizivým odporem.

Navíc je potřeba si všimnout, že ideologie jako téma mezinárodní politiky, se týkaly v posledních 35 letech vlastně už jen střetu Západu a teroristů odvolávajících se na islám. Na samotném Západě se vedla ideologická debata už jen o rozsahu práv jednotlivce. Jinak převládala v diskusích ekonomická a bezpečnostní témata.

Je ještě možná záchrana?

Na svém počátku si modernita vytýčila nesnadný úkol skloubení materialismu a sekularizovaných hodnot s cílem osvobodit člověk od dřiny a utrpení na zemi a dát mu svobodu.

Materialismu začala sloužit věda, technika, průmysl i narcistně a hedonisticky orientovaná ekonomika. V oblasti hodnot byla prohlášena v podstatě za svatou idea svobody, demokratického hlasování, dělby moci a právního státu. Jenže od začátku se mezi těmito dvěma stranami modernity líhnul konflikt a temné stránky materialismu porodily nejprve komunismus a poté i fašismus.

Obě tyto totality sice ukázaly, že nejsou schopny zajistit blahobyt pro většinu, ale vývoj posledních desetiletí naznačuje, že ve světe nyní roste přesvědčení o tom, že k bohatství národů už není svoboda a demokracie nutná. Zdá se, že tak stále platí stará křesťanská pravda říkající, že materialismus a hodnoty jsou neslučitelné.

I ve světě pouhého materialismu přitom bude platit možnost volby. Materialisticky orientované státy mohou pokračovat v darwinistickém spotřebování planety, nebo začít hospodařit podle principů obnovitelnosti.

V obavách o snížení blahobytu nebo o život, i podle některých psychologických experimentů, většina zvolí bezohledné řešení.

Pokračování spotřebního materialismu bez konfliktů o suroviny by ještě mohla teoreticky zajistit věda a technika. A to pokud by se jí podařilo zajistit ekonomicky rentabilní dovoz surovin z vesmíru nebo by vynalezla nějaký zdánlivě nevyčerpatelný zdroj energie.

Při současném poznání by však na dovoz surovin na Zemi bylo potřeba gigantické množství surovin, které už tu možná ani nezbývají, a otázku rentabilní výroby energie jinak než spalováním se vědě nedaří rozlousknout. A kdo ví, jestli podaří…

Zatím se zdá, že věda a technika umí nabídnout pomoc alespoň světu, který chce využít energii z větru, pohybu vody, slunečního záření a také co nejvíce recyklovat. A světu, který by chtěl žít podle principů obnovitelnosti.

Pro spotřební materialismus přestává mít věda a technika význam, protože mu nemá v oblasti energií a surovin nyní co nového nabídnout. Sice je tu ještě možnost, že se blížící problém s nedostatkem surovin oddálí snížením spotřeby nebo poklesem počtu obyvatel, to však představuje jen odklad, nikoliv řešení.

A k tomu je potřeba připočíst historickou zkušenost s fungováním davu, který je dnes hlavní hybnou silou řešení problémů. V obavách o snížení blahobytu nebo o život, i podle některých psychologických experimentů, většina zvolí bezohledné řešení. Ostatně to potvrzuje i to, jak pomalé je prosazování k přírodě šetrných řešení v boji ekologie s kapitalismem.

O co půjde ve třetí světové

Reakce plná strachu o život a blahobyt po objevení covidu, vysoká inflace kvůli zdražení energií, rostoucí povědomí o tom, že surovin nebude dost pro všechny, politici nabízející jednoduchá řešení, historická zkušenost s charakterem většiny, věda a technika dlouho jen slibující řešení…

Je toho opravdu dost, co opravňuje uvažovat o tom, že třetí světová válka bude střetem žroutů surovin a že může být nevyhnutelná. Když už nejde o žádné ideje a hodnoty, není už totiž o čem diskutovat.

Logicky začne a možná už začíná obchodními válkami s využitím sankcí a cel, následovat bude ekonomické vydírání slabších a po něm bude potřeba počítat i s politickým nátlakem a hrozbami. Aby nakonec přišel i konflikt vojenský. Je možné, že ten nebude úplně zničující, protože přeci jen cílem bude cizí země se surovinami a pracovní silou dobýt a využít, a ne je zničit.

U malých, ekonomicky a vojensky slabých států každopádně půjde o to, kolik budou schopny nabídnout těm velkým a silným pracovní síly a surovin a zda jim z toho alespoň něco málo zbude pro přežití.

Počítat je potřeba se snahami vytvářet privilegované státy nebo kluby, které budou díky své síle výrazně těžit ze slabosti ostatních, a půjde jim zejména o to ovládat surovinově bohaté oblasti. Bavíme se tedy o nějaké formě darwinistického surovinového kolonialismu, který nakonec povede ke střetu největších a nejsilnějších žroutů surovin.

V takovém světě by mohla zůstat stranou sporů o suroviny oblast, která je surovinově chudá, jejíž obyvatelstvo nespadá do kategorie levné pracovní síly, a která se spolehne na principy obnovitelnosti a trvale udržitelného rozvoje. O takovou oblast totiž nebude nutné soupeřit, dokud suroviny nedojdou i proto, že bude dočasně chudší než státy, které se spolehnou na čínský či trumpovský model tvorby blahobytu.

Až však suroviny a fosilní paliva dojdou, spotřebním materialistům nezbude než zahájit poslední tažení. A tím budou na spotřebované planetě války o vodu a potraviny.

Autor je novinář, mimo jiné pracoval, psal a fotil pro Český rozhlas, Českou televizi – Toulavou kameru, TV Prima, Deník a řadu časopisů. V současnosti vede vlastní internetový deník v Pošumaví v Prachaticích