POZNÁMKA. To se nám to tak v minulém týdnu sešlo. Uplynulo sto let od smrti bolševika, masového vraha a dodnes v Rusku obdivovaného syfilitika V.I. Lenina. Na stejný den připadá vždy i výročí úmrtí novináře a spisovatele George Orwella. A my se vydali do městské knihovny a půjčili tam dětem pár pěkných knih. Tedy jedna z nich pro děti moc nebyla, jen tak vypadala a i se tak jmenovala: Komunismus (nejen) pro děti.

V uplynulém týdnu se připomněl i někdejší místopředseda KSČM Jiří Dolejš, co by ho jeho soudruzi v padesátých letech v lepším případě retušovali z fotografií, v horším případě by visel.

Ten se nechal – právě ku příležitosti 100 let od chvíle co Lenina vzal čert, slyšet, že někdejšího revolucionář sice „pomohl porazit reakční carismus a bolševici se pokusili o nový počátek, ruská revoluce však byla rozchvácena stalinskou deviaci a nakonec celý tento historický experiment zkrachoval“.

Kdo lidem způsobuje trápení

Pravda. Komunismus zcela jistě zkrachoval a selhal, jen ty pokusy o něj trvaly moc dlouho. A když už se někde snažili soudruhů zbavit, přijely ruské tanky a bylo hotovo. Pokus pokračoval.

Čímž se konečně dostáváme do myšlenkového světa Bini Adamczak(ové): německé autorky zabývající se prý převážně antikapitalistickou a queer politikou (ať už je to cokoli) a feminismem.

Text je naivní kritikou všeho zlého, co kapitalismus kdy zplodil, a voláním po tom dobrém komunismu (kdy autorka sama recept nenabízí) s tím, že „dějiny jsou zase otevřené pro návrhy“.

Foto: Robert Břešťan/ HlídacíPes.org

Právě ona sepsala poměrně útlý spisek Komunismus (nejen) pro děti. V Česku vyšel v roce 2018 a vydalo ho jako svou první publikaci nakladatelství Neklid. A v naší nevelké břevnovské knihovně ji paní knihovnice nepřehlédnutelně, i díky tomu zářivě žlutému přebalu, vystavila do regálu.

„Abychom pochopily (to ypsilon je v textu pochopitelně záměrně, pozn. red.), a mohly rozhodnout, která z komunistických představ je nejlepší, musíme pochopit, co je kapitalismus a jaké trápení lidem způsobuje,“ nalistoval jsem hned na předních stranách malou ukázku.

Nutno uznat, že autorka sice kritizuje ten odporný kapitalismus, kdy lidé k tomu, aby mohli zajít do kina, či si koupit něco k večeři, musí „na někoho“ pracovat, zároveň ale nijak nevychvaluje to, co se v někdejším východním bloku za komunismus prohlašovalo. Protože, jak zdůrazňuje, to ten pravý komunismus nebyl.

Jak se dále dozvídáme, on se vlastně ten komunismus zatím nikde nikdy nepovedl. A nepovedl by se zas a znovu, kdyby k tomu – nedejbože – dostal šanci, je na místě dodat.

Právě proto, že je stále dost těch, kdo věří v jeho vzkříšení a v to, že by to vlastně bylo všechno fajn, kdyby se ta “hezká myšlenka lépe provedla“, je ale zrůdnost režimu a jeho stoupenců stále nutné připomínat.

Dva totalitní režimy

Kniha Komunismus (nejen) pro děti má už své velké skandální období za sebou. Navzdory zděšení, které vzbudila třeba u pravicových kruhů v USA, je text spíše naivní kritikou všeho zlého, co kapitalismus kdy zplodil, a voláním po tom dobrém komunismu (kdy autorka sama recept nenabízí) s tím, že „dějiny jsou zase otevřené pro návrhy“.

I paní Adamczaková má jistě právo na názor. A Neklid měl právo jí ho vydat v českém překladu. Ale to, že se takový pamflet nabízí čtenářům dokonce jako tip hned vedle knížek pro děti, mate je barevnou obálkou s vlastně docela roztomilými naivními kresbami, je nonsens.

S ohledem na to, že totalitní režimy dvacátého století můžeme stavět na roveň, představme si, jak takto zářivě, pro změnu třeba s černými dětskými kresbami na červeném podkladu, láká ke čtení z regálu Městské knihovny publikace Nacismus (nejen) pro děti. S tezí, že myšlenka to byla pěkná, jen se zatím nepovedla, tak proč to nezkusit jinak a lépe…