Církev za normalizace. Kontrola byla složitá, ale pomocníci komunistů se i tady našli

Napsal/a Kristián Chalupa 12. února 2017
FacebookTwitterPocketE-mail

Prověrky a masivní čistky, které brzy po srpnové ozbrojené agresi Sovětského svazu do Československa v roce 1968 postihly v rámci tzv. normalizace velkou část naší společnosti, musely logicky nějakým způsobem zasáhnout i katolickou církev. Specifické postavení církve neumožnilo ale realizovat prověrky, jakým byli vystaveni členové komunistické strany.

Komunisté byli vyloučeni či vyškrtnuti ze strany a následně zbaveni zaměstnání nebo postavení. Rudé normalizační řádění ovšem nepostihlo zdaleka jen členy komunistické strany. Vyhazováni z práce byli samozřejmě nestraníci nejrůznějších profesí a všech věkových kategorií.

Čistky se týkaly zejména sdělovacích prostředků, školství, kulturních zařízení, státních úřadů, ozbrojených složek, ale i třeba zdravotnictví.

Mírové hnutí katolických duchovních

A katolická církev? Režim hledal cesty, jak ovlivňovat podle svých představ dění v organizaci, která za svého „šéfa“ neuznávala generálního tajemníka, sedícího v pražském sídle ÚV KSČ, či dokonce v moskevském Kremlu. Bylo nutno vymyslet jakousi odnož strany, působící přímo v církvi.

Ideoví tajemníci zneužili název encykliky papeže Jan XXIII. z dubna 1963 O míru mezi všemi národy v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě. Tak vzniklo Pacem in terris.

Předchůdcem této kolaborantské organizace bylo již brzy po únorovém puči Mírové hnutí katolických duchovních (MHKD), které bylo v roce 1950 založeno na Velehradě. Jeho prvním předsedou se z vůle komunistů stal Josef Plojhar. Podle Radomíra Malého, historika, teologa a signatáře Charty 77 mělo jít o komunistickým režimem dirigovanou opozici kněžích proti jejich biskupům, jež měla sehrát smutnou roli přisluhovačů režimu zejména pro akce v zahraničí.

„Tito kněží, zvláště pak generální tajemník MHKD Josef Beneš, jezdili na Západ, aby tam vyvraceli názory, že v Československu není náboženská svoboda. Z řad tzv. mírových kněží režim vybíral provizorní správce diecezí místo vězněných či internovaných biskupů. Ti měli funkci tzv. kapitulních vikářů, nicméně Vatikán je nikdy neuznával,“ říká doktor Malý.

Na činnosti MHKD se podle Malého podílelo asi osm procent duchovních, Pacem in terris, které bylo založeno v roce 1971, bylo již masovější. Malý říká, že v případě MHKD kněží přece jen měli nějaké vnitřní zábrany. Souvisely zejména s tím, že v čele stál exkomunikovaný duchovní. U Pacem in terris tomu tak již nebylo. „Odhady uvnitř církve jsou takové, že až třicet procent duchovních podepsalo přihlášku do tohoto sdružení,“ upřesňuje Malý.

Plojhar odmítal intervenovat ve prospěch vězněných kněží

Josef Plojhar byl podle slov historika Malého knězem, který již za první republiky projevoval jisté levičácké sklony, když byl kaplanem a později administrátorem v Rudolfově u Českých Budějovic. Za protektorátu byl vězněn v Dachau.

Několik jeho kněžských spoluvězňů, mezi nimi zejména pozdější arcibiskup a kardinál Josef Beran a pater František Štverák, potvrdilo, že tento duchovní, jenž vystudoval německé gymnázium, se přihlásil v lágru k německé národnosti a požíval v letech 1940 -1942 výhody německých kněží oproti jiným.

V roce 1942 byly však tyto výhody i pro vězněné kněze německé národnosti zrušeny. Toto představovalo pro Plojhara kompromitaci, nicméně ne tu nejzávažnější. Mnohem důležitější byl jeho pochybný osobní život – a na ten komunistický režim rád „chytal“ kněze ke spolupráci.

Plojhar českou církev zradil, když přes zákaz arcibiskupa Josefa Berana přijal kandidaturu za „obrozenou“ lidovou stranu do parlamentu a poté se stal ministrem zdravotnictví, kterým byl až do roku 1968. Malý dále připomíná, že v této funkci podepsal v roce 1957 potratový zákon.

Byl předsedou nejen ČSL, ale také Mírového hnutí katolického duchovenstva. Vůbec mu přitom nevadilo, že je exkomunikován a chodil neustále v kolárku, aby před světem demonstroval, že v komunistickém Československu je náboženská svoboda, neboť kněží mohou být ministry. Kategoricky odmítal jakékoliv intervence ve prospěch vězněných kněží a věřících, neudělal nic proti perzekuci věřících za to, že přihlásili své dítě do nepovinné výuky náboženství ve škole. Podle historika Malého mluvil jen jako komunistický funkcionář a ani náznakem jako katolický kněz. V roce 1968 se postavil proti obrodnému procesu a podpořil posrpnovou „normalizaci“, i když již nebyl v čele nově založené kněžské kolaborantské organizace Pacem in terris a jeho předsednictví v ČSL bylo jen čestné.

„Plojhar je v každém případě symbolem kolaborace. Ano, troufám si říci i zrady svého kněžského poslání a zaprodanosti církve nepřátelskému režimu,“ zdůrazňuje Radomír Malý.

Kolaborující biskup Vrana se občas i někoho zastal

Dějinami katolické církve u nás se dlouhodobě zabývá absolvent historie na Filozofické fakultě MU v Brně Tomáš Benedikt Zbranek. Ve své diplomové práci (Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, Brno, 2007) i v článcích pro katolický časopis Getsemany se věnuje právě působení prorežimních organizací, jakými byly v 50. letech „Mírové hnutí“ a za posrpnové „normalizace“ Pacem in terris.

Ve zmíněné magisterské práci se autor na celkem 137 stranách fundovaně věnuje činnosti zmíněného Sdružení od okamžiku jeho vzniku v roce 1971 až po jeho neslavný konec v roce 1989. V přílohách je kromě organizačního řádu Sdružení také dopis kardinála Františka Tomáška šéfredaktorovi Katolických novin ze září 1982, v němž se kardinál tvrdě ohrazuje proti tomu, že tyto noviny dávají prostor Sdružení Pacem in terris.

Mezi dokumenty je i text dopisu českých katolíků generálnímu tajemníkovi OSN ve věci udělení titulu Posel míru Sdružení Pacem in terris ČSSR z října 1987 a také je zde jmenováno šestnáct čelných představitelů Sdružení Pacem in terris v bývalém Československu. Zvláštní pozornost si v tomto případě zasluhuje olomoucký biskup Josef Vrana (1905-1987), který nechvalně proslul svou aktivní spoluprací s komunistickým režimem a stal se tak dalším symbolem kolaborace.

V roce 1975 byl Vranovi udělen čestný doktorát Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Litoměřicích ,,jako vyjádření vysoké pocty za zvláštní zásluhy o církev a národ a za příkladnou výchovu věřících k lidskému pokroku“. O deset let později obdržel od prezidenta Gustáva Husáka vysoké státní vyznamenání Řád republiky, a to výslovně za činnost ve Sdružení Pacem in terris. Vrana je rovněž uveden mezi spolupracovníky Státní bezpečnosti.

Na postavu biskupa Josefa Vrany se velmi kriticky dívá samozřejmě i Radomír Malý. Připouští zároveň, že u biskupa Vrany by se dalo najít pozitivum snad jen v tom, že se jednotlivé kněze, které režim chtěl přeložit nebo jim odejmout tzv. státní souhlas k výkonu duchovenské služby, přece jen někdy snažil bránit. I když neúspěšně a také ne příliš důrazně.

„Vím o případu Rudolfa Smahela, uvězněného za katolický samizdat a zbaveného státního souhlasu, podobně se to dá říci i o politickém vězni z 50. let, doktoru Antonínu Huvarovi. Jinak marně hledám pozitivní stránky jeho působení,“ říká doktor Malý.

Velehrad 1985: Chceme papeže!

V červenci 1985 se na Velehradě konaly oslavy 1100. výročí smrti sv. Metoděje. Panující režim se pokusil tyto oslavy využít k vlastním propagandistickým účelům a zároveň se jich oprávněně obával, protože se očekával příchod desítek tisíc věřících.

Papeže Jana Pavla II, kterému nebyla povolena návštěva, zastupoval pouze státní sekretář Agostino Casaroli. Úřady nepovolily ani účast zahraničních biskupů. Zároveň bylo ale německé a rakouské televizi umožněno natáčet oslavu.

Díky tomu si někteří z nás vzpomínají, jak v neděli 7. července rakouská televize ORF vysílala ve večerních zprávách záběry z velehradské pouti. Diváci tak mohli vidět nadšené přivítání kardinála Františka Tomáška a také vypískání tehdejšího ministra kultury Milana Klusáka.

Davy lidí, jejichž počet se odhadoval až na dvě stě tisíc, ke zděšení ministra a přítomných místních funkcionářů skandovaly „Chceme papeže!“ Úspěch sklidil i zmíněný vatikánský kardinál Casaroli, který část projevu pronesl v češtině.

Vybavuji si, že televizní noviny se mnou ten den sledoval dlouholetý kamarád z východoněmeckých Drážďan, který byl u nás náhodou na návštěvě. Když jsem mu vysvětlil, že jde o masové vystoupení proti režimu v přímém přenosu, byl stejně jako já nadšen. Stručně jsem se mu pokusil objasnit i roli kolaborantského Sdružení Pacem in terris. Ujistil jsem ho přitom, že tato organizace dlouho nevydrží a velehradská pouť její krach urychlí. Naštěstí k tomu opravdu o čtyři roky později došlo.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)