KOMENTÁŘ. Mnoho lidí v naší zemi si klade otázku, kde se za 35 let od sametové revoluce nacházíme, jaký je stav současné české společnosti, proč je atmosféra v ní tak špatná a zřejmě se stále zhoršuje?

Česká republika je svobodnou demokratickou zemí s vysokou životní úrovní, která zde nikdy v historii nebyla. Většina společnosti realizuje možnosti, které se dnes nabízejí; často cestujeme, poznáváme cizí země, studujeme, učíme se cizí jazyky, žijeme kulturním a společenským životem, zajímáme se o životní prostředí, jsme bezpečnou zemí s nízkou mírou chudoby atd.

Přesto je zde stále vyvoláván dojem země neúspěšné, kde si velké množství lidí není schopno zajistit své základní životní potřeby, kde se stát nestará o své občany, zemí, kde se prostě dobře nežije.

I to pak vede k frustraci části společnosti, která těmto negativním náladám z nejrůznějších důvodů podléhá, a její nespokojenost je zároveň výrazně zesilována zejména prostřednictvím sociálních sítí.

Dopadlo to hůř, než muselo

Nejde však jen o frustraci těch nespokojených občanů, kterým se v životě – třeba i jen zdánlivě – nedaří tak, jak by sami chtěli. Jakkoliv jsme bohatou a prosperující zemí, tak nelze nevnímat naše současné problémy, které nám stále neumožňují dostat se na úroveň států tradiční západní Evropy. A zdaleka nejde jen o ekonomickou úroveň.

Snad jen Václav Havel občas zmiňoval, že bude trvat generace, než se společnost, pokřivená životem v totalitním prostředí, morálně obrodí a stane se skutečně svobodnou, otevřenou a demokratickou.

Dnes, po 35 letech života ve svobodné společnosti, už asi každý pochopil, že dostat se nejen na ekonomickou, ale i sociální, kulturní, vzdělanostní a hodnotovou úroveň států západní Evropy je nesnadný úkol, a bude zřejmě trvat ještě několik dalších generací, než se nám to (snad) povede.

Ale proč v tomto výrazně zaostáváme? A co za tím vším ve skutečnosti je? A mohlo by to být jiné? Jsou to všechno otázky, které vyžadují podrobný a obsáhlý výklad, ale přesto se pokusím to zjednodušit a zobecnit.

Redakce HlídacíPes.org na konci roku 2024 vydala knižní publikaci: Národ sobě / České průšvihy 1989–2024. Autoři se v ní velmi zajímavým způsobem zaobírají událostmi z listopadu 1989 a tím, co následovalo poté, jakou cestu jsme za předchozích 35 let ušli a co se nám nepovedlo a proč se to nepovedlo.

Petr Pithart popisuje asi úplně ten základní problém: „Po roce 1989 to dopadlo hůř, než muselo, protože si hlavní aktéři nedali tu nepohodlnou práci se složením účtů a zmizeli vesměs do soukromí. Kdyby vůdčí osobnosti včas a pravdivě analyzovaly, co se dělo, když u toho byly a varovaly před tím, co se z toho ještě může vyvinout. Vykašlaly se na to. Nevzaly odpovědnost za svou.“

Obávám se, že toto Petrem Pithartem popisované neblahé dědictví nás provází stále a bude nás zatěžovat ještě i dlouho v budoucnu. A to vše nakonec může vést ke společenským změnám, které bezpochyby pro svobodně uvažující občany nebudou pozitivní. Věřme ale, že se to nakonec nestane.

Běžná kooperace s režimem

Základní problém spočívá v tom, že náš přechod od totality do skutečně demokratického a právního státu nemohl stát jen na tom, že v listopadu 1989 komunistická strana přišla o vedoucí úlohu ve společnosti a bez aktivnějšího odporu předala svou moc.

Komunistický režim (a předtím režim nacistický) zdejší společnost zcela rozvrátil a morálně zdevastoval, a tohoto břemene nás nemohly rychle zbavit jenom listopadové události.

Dnes vidíme, jak naivní bylo se koncem roku 1989 domnívat i veřejně proklamovat, že teď už bude vše dobré, nejpozději do deseti let se dostaneme na úroveň Německa a Rakouska a už nikdy o svobodu nepřijdeme.

A vůbec to celé nejde zužovat jen na ekonomickou úroveň, právě naopak. Snad jen Václav Havel tehdy občas zmiňoval, že bude trvat generace, než se společnost, pokřivená životem v totalitním prostředí, morálně obrodí a stane se skutečně svobodnou, otevřenou a demokratickou.

Další aktéři, jak uvádí Petr Pithart, si tu nepříjemnou práci nedali. Po sametové revoluci o skutečném stavu společnosti veřejně hovořil málokdo, přestože muselo být zřejmé, že budeme mít velké problémy, že to bahno nezmizí jen tím, že komunisté předají svoji moc a společnost se se vším vypořádá primitivním antikomunismem.

Jak známo, Komunistická strana Československa byla na počet obyvatel největší komunistická strana na světě, žili jsme v policejním státě, aktivních odpůrců režimu zde byly pouhé nižší stovky, značná část společnosti s komunistickým režimem v nějaké formě kooperovala a mnohá osobní selhání a ryze prospěchářské chování bylo alibisticky omlouváno ohledem na děti či rodinu.

Již za první republiky zde byla zhruba 20% část společnosti, která se přikláněla k protisystémovým stranám, které byly výrazně protidemokratické (komunisté, fašisté). Toto vnímání můžeme u nás vidět i po uplynulých sto letech.

Jen velmi malá část společnosti neselhala a udržela si vnitřní svobodu, čest a rovnou páteř až do listopadových dnů toho roku 1989. Lidé, kteří zde zcela nepokrytě porušovali zákony, ničili životy druhých, kradli, pozvali sem v roce 1968 vojska „spřátelených států“ apod. nebyli nikdy potrestáni.

Na těchto základech se pak dost dobře nedá rychle postavit svobodná, sebevědomá, demokratická a otevřená společnost. Výsledek dnes vidíme v plné nahotě. Po 35 letech se už těžko můžeme na něco vymlouvat.

Principy života v demokracii

Přitom to bylo možné udělat jinak. Polistopadový vývoj mohl probíhat odlišně. Například poválečný vývoj západní části Německa je pro nás důkazem, že se lze z totality a ze zcela zničeného státu rozumně přetvořit v plně fungující demokratickou společnost.

Západní Němci jednoznačně pojmenovali a odsoudili aktéry nacistického režimu a do dneška je pro ně nacismus obrovské memento, o kterém se tam mluví, a které už nechtějí nikdy opakovat.

Do deseti let se západní Němci dostali na ekonomickou úroveň před válkou a už v šedesátých letech vykazovali obrovský pokrok ve všech oblastech života a nebývalé zvýšení životní úrovně.

My jsme se zde deset let po sametové revoluci potýkali s kupónovou privatizací, které přinesla obrovské podvody a s velmi často nespravedlivými restitucemi.

Výše popsané je zřejmě jedním z hlavních důvodů, proč je současná česká společnost v nedobrém stavu. Princip života v demokracii a svobodě nesdílí celá česká společnost.

Již v první Československé republice zde byla zhruba 20% část společnosti, která se přikláněla k protisystémovým stranám, které byly výrazně protidemokratické (komunisté, fašisté). Toto vnímání můžeme u nás vidět i po uplynulých sto letech. Pomáhá mu populismus a extremismus, kterému se vždy daří v nelehkých dobách, a ty tu teď jsou.

Nevypořádání se s komunismem stále navozuje nostalgii a relativizování života v socialismu. A pak je tu již zmíněné neustálé a účelové vytváření negativní atmosféry chudé země, v níž občané nemají ani na základní životní potřeby, což prostě není pravda.

A do toho všeho všeobecný úpadek vzdělanosti. Mix toho všeho, a ještě mnohého dalšího, tu pak vytváří prostředí a situaci, která mnoho lidí velmi trápí a napomáhá extrému.

Budování demokratické, svobodné a otevřené společnosti je ve všech postkomunistických státech složitý a dlouhodobý proces. Prakticky ve všech těchto státech jsou i nadále v každodenním životě přítomny symptomy totalitního systému.

Tedy hlavně klientelismus, korupce, lobismus, nepotismus. Obecně svět, kde rozhodují známosti, vztahy, vazby, svět vzájemných výhod (protiplnění), osobního prospěchu apod.

Nejde však vždy jen o nutnost se angažovat veřejně, každý z nás může věci měnit k lepšímu, projevovat vysokou míru morální a osobní integrity.

Většinová společnost tento problém vnímá, ale (zatím) nemá ochotu tomu nijak aktivně čelit, nechce si přidělávat problémy, což může být pochopitelné, ale není to obhajitelné. A lidé, kteří by tu schopnost měli, se tomuto systému spíše podřídí a stanou se jeho součástí, protože je to pro ně výhodnější.

Aspoň nebát se a nekrást

Stále je tady málo lidí, kteří – byť mají morální a osobní integritu – chtějí svojí veřejnou aktivitou tento velký společenský problém, když už ne odstranit, tak alespoň výrazně eliminovat.

Bez takových aktivních jedinců se jako společnost nemůžeme posunout výrazně dál; a my se přece chceme ve všech aspektech pořád dostat na úroveň nejvyspělejších demokratických států.

Ve veřejném prostoru a ve veřejných funkcích nám však pořád chybí následovníci Prokopů Drtinů, Hubertů Ripků, Petrů Zenklů, Heliodorů Píků, potomci českých šlechtických rodů a dalších, kteří by tuto zemi určitě výrazným způsobem ve všech aspektech pozvedli.

Tato část české společnosti byla navždy zničena komunismem nebo nacismem. Přesto tu ale i tak máme relativně velkou skupinu lidí, na kterých tato země nyní skutečně stojí. Jedná se o lidi úspěšné, vzdělané, pracovité, moudré, o lidi, kteří tuto zemi mají v srdci a záleží jim na ní.

Přesto se nedaří tyto lidi, až na výjimky, dostat do veřejného života, přesněji řečeno do politiky. Těch důvodů je více a jsou podle mého názoru v současné době bohužel neřešitelné. A dokud to tak zůstane, jako společnost se nikdy výrazně neposuneme.

Nejde však vždy jen o nutnost se angažovat veřejně, každý z nás může věci měnit k lepšímu, projevovat vysokou míru morální a osobní integrity. Už T. G. Masaryk říkal, že demokracie je o každodenní drobné poctivé práci, o tom nebát se a nekrást. A to se týká nás všech.

Ve světle odporné války, kterou Rusko již tři roky vede proti Ukrajině, je namístě zdůraznit i to, že Česká republika nemá jinou smysluplnou budoucnost než prozápadní a proevropskou orientaci.

Součástí Západu jsme historicky vždy byli, s výjimkou 40 let života v komunistickém režimu. Jakékoliv snahy nás znovu přičleňovat k Východu by pro nás byly naprosto tragické.

Mysleme na to. Nebojme se a věnujme se té každodenní poctivé práci. Lidé, v jejichž schopnostech je nás dostat na úroveň nejvyspělejších demokratických států, se zde časem ve veřejném prostoru bezpochyby objeví. Zvládneme to.

Autor je právník, doktorand na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, externí vyučující na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, autor odborných publikací a článků v oblasti veřejného práva a lektor právnických vzdělávacích programů.