Česká odposlechová republika. Když bez štěnic není žádný jiný důkaz
KOMENTÁŘ. Orlové práva se po třech a půl letech od zásahu na Úřadu vlády dočkali prvního (byť nepravomocného) odsuzujícího rozsudku nad Janou Nečasovou (Nagyovou). Je to podmínka za vynesení utajené zprávy BIS lobbistovi Ivo Rittigovi. Katarze se ovšem zatím nekoná. Odsouzení totiž stojí a padá s pořízenými odposlechy, jiné důkazy v kauze nebyly. Což, a to není úplně obvyklé, připouští i soudce, který úterní rozsudek vynesl.
„Tady to bylo v podstatě důkazně jednoduché. Principiálně se dá říct, jestli nám Vrchní soud v Praze řekne, že jsme špatně postupovali vzhledem k těm nařízeným odposlechům, tak nezbude nic jiného, než obžalované zprostit, protože pak by tam nebyl žádný jiný důkaz. Pokud řekne, že to bylo v pořádku, tak by to (rozsudek) měl asi potvrdit.“
Buď, anebo. Slova předsedy senátu Petra Nováka pro deník Právo ukazují, jak silné postavení v této větvi kauzy Nagyová odposlechy měly. Výhradní. Nic jiného obžaloba nenabídla.
To kauzu odlišuje od korupčního případu bývalého hejtmana Davida Ratha, se kterou bývá srovnávána, a jejíž duch, abychom citovali reportáž týdeníku Respekt, se nad Nečasovou a Rittigem v soudní síni vznášel. V Rathově případu totiž, i kdyby soud skutečně škrtl nezákonně pořízené odposlechy, zůstane aspoň ta krabice od vína, obrazně řečeno.
Tyhlety odposlechy
Ty odposlechy každého jenom otravují, chce se říct v duchu slavného výroku paní Pohlové z ankety deníku Metro.
Nejde jen o soukromí „klientů“ orgánů činných v trestním řízení. Což je debata, na které se obvykle dění kolem odposlechů točí.
Najednou tu máme případ, který je postaven jen na „uších“. A tím, koho otravují, jsou čím dál častěji policisté a žalobci, kterým soudy vytýkají, jak s odposlechy nakládají.
Přitom to vypadá tak jednoduše. U trestné činnosti „vyhledávacího“ typu – tedy tam, kde manželka nestojí se zakrváceným nožem nad mrtvým tělem v kuchyni, policie nasadí odposlechy jako operativní prostředek. Zjistí, co potřebuje vědět, a pak ve fázi realizace zajistí pachatele i potřebné důkazy.
U drog to jde, u korupce ne
V praxi je to typické pro drogovou kriminalitu, kde je také tradičně nasazován největší balík odposlechů a kde to v zásadě nepůsobí větší obtíže. Podobné je to ale například i u gangů zlodějů aut.
Na počátku je obvykle spolupracovník policie, který dohodí větší rybu. Policie – podle příslušného patra od okresu až k národní centrále, se rozhodne, zda ji to už zajímá – a nasadí právě uši. Získá přehled o celé sledované síti a v určitou chvíli do ní řízne.
Co je podstatné: ví, že bez nějakého toho kila drog v ruce by u soudu neuspěla. To je tvrdý důkaz, na který pak nalepí vyčíslení, kolik toho ten který dealer prodal a kolik za to utržil. Případ je postaven a většinou bez problémů odsouzen.
Je nepředstavitelné, aby policie a žalobce před soud předstoupili s takto nebo podobně postavenou obžalobou: ten a ten od někoho nějak získal drogy a prodal je tomu a tomu. Jak to víme? Bavili se o tom po telefonu. Aha, tak přístě, řekl by jim soudce.
U korupce se tolik nedaří. Ve zmiňované kauze Rath narazilo slepé razítkování návrhů na povolení odposlechů soudci. A taky fakt, že u řady takových návrhů chybělo jejich zdůvodnění. Soudce formálně povolil odposlech, aniž by mu policie řekla, z čeho je odposlouchávaný podezřelý.
Nejdřív informace, pak odposlechy
Aby toho nebylo málo, v justiční databázi se v úterý objevil závěr Nejvyššího soudu, podle kterého příkazu k odposlechu musí předcházet přesvědčivé poznatky z důvěryhodného zdroje, nestačí spekulace, i když vedené „užitečným záměrem“. Nezákonně povolený odposlech pak také nelze zákonným způsobem prodloužit.
Co řekl Nejvyšší soud?
„… není přípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání.“
„Takový poznatek musí vydání příkazu k odposlechu předcházet, přičemž je třeba, aby byl validní, což znamená, že musí pocházet ze spolehlivého zdroje a musí být dostatečně přesvědčivý. (…) V žádném případě se nemůže jednat o pouhou spekulativní konstrukci, byť vedenou tzv. ‚užitečným záměrem‘.“
Zdroj: Česká justice
Pozn.: Jde o případ bývalého libereckého policejního ředitele Miroslava Dvořáka, který dostal dostal za korupci a zneužívání pravomoci podmínku. Usnesení je výsledkem specifického typu řízení, v němž člověk po pravomocném skončení kauzy může požádat o přezkoumání zákonnosti odposlechů.
Jsou to závěry, které státní zástupci a policisté neuslyší rádi a jejichž důsledky si v tuto chvíli vůbec nedokážeme představit. Zpochybňují totiž především metodu „velrybaření“, kterou proslul bývalý ÚOOZ pod vedením Roberta Šlachty.
Jde o metodu, kdy policie upřednostňuje právě odposlechy před kvalitními operativními informacemi z prostředí. Lidově řečeno policie rozhodí sítě (odposlechy) a čeká, kdo se do nich chytí. Informace z odposlechů pak nahrazují zdroje z prostředí.
PSALI JSME: Šlachta začal do korupce vrtat kvůli mediální slávě a moci, tvrdí politolog a bezpečnostní analytik Šmíd
Když žalobce a soudce jedno jsou. V kauze Rath se povolovaly odposlechy metodou Ctrl+C Ctrl+V
Pokud bychom zmíněný závěr Nejvyššího soudu chtěli aplikovat na kauzu Jany Nečasové a zprávy BIS, dostaneme se do paradoxní situace. Žádný případ by se totiž nekonal, odposlechy by nebylo možné řádně povolit, protože případ pochází – z odposlechů.
Potrvá měsíce, možná roky, než uvedený nález najde svůj odraz v policejní praxi. Záležet bude na tom, nakolik policie své metody v tichosti srovná do podoby lépe vyhovující zákonům, nebo zda bude třeba dalších soudních korekcí.
Každopádně ve všem tom zmatku kolem odposlechů je pozitivní zpráva: Něco se děje. Po zhruba deset let staré úpravě poměrů v počtu nasazovaných odposlechů si justice všímá i důvodů k jejich nasazování. A policie bude muset reagovat.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Záhadná ruská mobilizace: vítězství jako věčný motor války
Konspirátoři všech zemí! Proč si Prahu oblíbili němečtí i rakouští extremisté
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
6 komentářů
To srovnání s drogami kulhá na obě nohy. Pokud je trestným činem držení a distribuce drog, tak to samozřejmě soud chce mít doložené i jinak, než jen že se lidi o tom baví – protože to je možné (a logicky se ptá, proč OČTŘ takové důkazy nezajistili). V případě vyzrazení utajovaných informací trestnost přímo vyplývá už z toho povídání a také nejde o opakovaný trestný čin, kdy by šlo počkat, „až zase něco vynesou“.
Ke Kauze Rath: nejsem podrobně seznámen s odůvodněním, ale jeden z největších současných problémů stíhání majetkových TrČ spočívá v roztříštěnosti a překrývání definic trestných činů – jednodušeně řečeno policie často v prvotní fázi neví, jestli bude něco stíhat jako podvod nebo dotační podvod nebo jen jako legalizaci výnosů, proto si dokážu lehce představit, že prvotní žádost o odposlechy je formulována „vágně“. Je to ale opravdu tak zásadní problém?
Jde o to, zda lze poznatek získaný z odposlechu použít pro jeho povolení. Tedy nesmí dojít k situaci, kdy soudce povolí odposlech se slovy: uslyšíme, co se tam děje a bude jasno, čeho se dopustili. Musí být jasno předem, co se děje a odposlech má sloužit pouze jako důkaz, nikoliv jako zdroj.
Já osobně považuji celou situaci za komickou. U Ratha bylo jasno, co se děje. Byla tu spolupracující obviněná, byly tu indicie. Tak proč žadatel o odposlechy neudělal svou práci dobře (a proč soudce, který o odposlechu rozhodoval neřekl: takhle vám to neschválím)? Stejně je to u Nečasové. Jenomže u ní se jednalo o jednoznačnou objednávku, že je potřeba se jí zbavit (a jiná věc je, zda si to zasloužila) a tak se odposlech použil i jako zdroj informací, ne jen důkaz.
Pokud bychom se pohybovali v Anglosaském právním systému, nikdo by se vůbec neptal zda jsou taková zjištění z odposlechů relevantní, protože by bylo jasné, že nejsou. Zde platí zásada, že prostředky ke získání důkazů nesmí být použity pro analýzu. Soudce by ani odposlech nepovolil, protože pokud by nebyla rozumná míra jistoty, že podezřelý něco páchá nemůžete narušit jeho soukromí odposlechem.
Odposlechy jako „rozhozenou síť“, do které se dříve či později ryba nutně chytí, využívala v minulosti masově STB. Prakticky u každé podnikové telefonní ústředny (mobily tehdy ještě neexistovaly) byla „odposlouchávárna“ – malá místnost s odposlouchávacím zařízením, ke které měla klíče jen příslušná služebna STB. ÚOOZ pouze používal metody osvědčené generacemi estbáků. Bylo by také zajímavé se dozvědět něco o osudu kartotéky, ve které se ukládaly náhodně získané informace osobního rázu o občanech, informace typu – kdy, kde, kdo, s kým, za kolik -, včetně případné fotodokumentace. Informace o existenci tohoto archivu pochází od jednoho, dnes již zemřelého, bývalého náčelníka kontrarozvědky na brněnské VTAAZ (Vojenská technická akademie Antonína Zápotockého), dnešní Univerzity obrany. Bylo by zajímavé občany informovat o tom, zda tato kartotéka má, či nemá digitální pokračovatelku (-le;dnes se tomu říká registr). Zkušenosti, na př ze silničních kontrol, mě přesvědčují, že má; a to to daleko podrobnější, obsažnější a sofistikovanější. Prostě Velký brat nezmizel s bolševickou totalitou, naopak se rovinul obohacen možnostmi nových IT technologií.
U běžné zločinnosti jsou odposlechy naprosto standartní postup policie. V případě paní Nagyové šlo o naprosto nestandartní postup policie a státního zastupitelství, kdy nešlo o zločinnost ale o převzetí moci ve státě , což se aktérům částečně povedlo. Moc nechybělo aby ČSSD dopadla jako ODS. Je ironie osudu , že na odposlechy doplatila ODS, která polici velmi pomohla k nerušené práci. Je ironií osudu, že vítěz odposlechů je pan Babiš a jeho spolek ANO. A to není konec.
V případě paní Nagyové šlo o vyšetřování její zločinosti (porušování zákonů) dle názoru policie a státních zastupitelství. Což je tedy legitimní nápln práce těchto složek. To že potom jistí soudci měli (a mají) na trestnost této činností paní sexretařky Nagyové ve svých rozsudcích názor zcela opačný, je taky jejich legitimní pravomoc.A jak sám víte, i jejich rozhodnutí kritizují mnozí zástupci práva jako „naprosto nestandardní“..
Neboli – náš justiční systém se pohybuje v dost chaotickem stavu, kdy jednotlivé hiearchické složky mohou svým rozhodnutím a dle svého názoru negovat a anulovat právní aktivity složek předešlých. Aniž by tedy bylo jakkoliv zajištěno, že toto anulační rozhodnutí je legitimně správné (pouze formálně – prostě mají to správné razítko).
Bohužel, právě tento system je skutečně politicky snadno zneužitelný, protože umožnuje politikům i médiím poměrně ostře zaujímat stanoviska a podporu (nebo naopak protest proti) označeným obviněným osobám. Jenže, s tím plným vědomín, že rozhodnutí další instace justice (za několik měsíců, i dřív) může být zcela opačné. A nezávisí moc na tom, na čí straně je pravda a spravedlnost
Ale o to přece vůbec nejde.
Jistě, je v pořádku PŘEDEM stanovit jakákoliv pravidla, která má policie a státní zástupci dodržovat pro odposlech (-v principu i jiná pravidla pro získávání i jiných důkazů.) S tím že pokud tato známá pravidla POTOM nedodrží, nejsou takové důkazy u soudu uznány. Ano
Ale je snad jasné, že v tomto případě je postup opačný – NAPŘED policie řadu let – na základě v té době známých pravidel vyšetřuje a sbírá důkazy. A až POTOM Nejvyšší soud svým výkladem v rozsudku ZPĚTNĚ stanoví jiná pravidla, čímž tedy předložené důkazy policie anuluje..
Neboli, bohužel důsledek je, že naše soudnictví (a zejména tedy Nejvyšší soud) funguje v režimu marxistické dialektiky. Jestliže má předem zadání jak má rozhodnout, tak si pro to může vymyslet jakékoliv důvody a výklad jaké chce. Asi tak jako bolševičtí soudci a prokurátořiv padesátých letech. Samozřejmě s tím rozdílem, ti tehddejší soudci měli za rozkaz dostat co nejíc lidí (oponentů systému) do kriminálu. Kdežto dnešní soudci Nejvyššího soudu, možná jiní) mají politické zadání těch politiků a na ně napojených podnikatelů, společně rozkrádající veřejný majetek udržet na svobodě..