Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Josef Baxa. Foto: se souhlasem Post Bellum
,

Čekal jsem, že justice z 50. let projeví lítost, ale říkali jen „nepamatuji se“, vzpomíná soudce Baxa

Josef Baxa patřil v 80. letech k nemnoha soudcům, kteří tehdy zprostili obvinění disidenty. Po sametové revoluci dostal na starost rehabilitace odsouzených z 50. let, jako svědka vyslýchal i nechvalně známou prokurátorku Ludmilu Brožovou-Polednovou a další tváře komunistické justice. „Očekával jsem aspoň nějakou drobnou sebereflexi nebo lidsky pochopitelné vysvětlení toho, jak se chovali. Ale vůbec nic takového nepřišlo,“ popisuje Baxa.

Před třemi lety, v lednu 2019, oznámil dlouholetý předseda Nejvyššího správního soudu (NSS) Josef Baxa, že se ho prezident Miloš Zeman pokoušel zmanipulovat: Měl mu nabízet místo předsedy Ústavního soudu výměnou za to, že zajistí „správné rozhodnutí“ v určité kauze (podrobnosti najdete například zde).

S podobným svědectvím o počínání Hradu (tedy o pokusech ovlivňovat nezávislost justice) vystoupil tehdy také soudce Ústavního soudu Vojtěch Šimíček. Z případu se z pochopitelných důvodů stala politická aféra, vyzněl nicméně do jisté míry do ztracena, postupně se na něj pozapomnělo.

Autor tohoto textu se s Josefem Baxou před časem sešel k rozhovoru z jiných důvodů, než byl konflikt s hlavou státu, ale otázka týkající se té věci dost dobře nemohla nepadnout.

„Jediný případ, kdy jsem sám požádal o přijetí u prezidenta, byl ten, kdy se blížil konec mého funkčního období,“ říká Josef Baxa, který předsedal Nejvyššímu správnímu soudu v letech 2003 až 2018.

„Tehdy jsem mu napsal dopis, ve kterém jsem vysvětlil, jakou bude mít za půl roku kompetenci, a protože za soud personálně odpovídám a všichni soudci, kteří tam působí, prošli ‚mýma rukama‘, nabídl jsem mu, že se s ním o (své znalosti) podělím, aby mohl svou pravomoc vykonat.

Byl jsem přijat, nicméně tohle prezidenta příliš nezajímalo. Naopak vytáhl seznam mých takzvaných hříchů – to byla šňůra případů, o nichž NSS v minulosti rozhodoval a u nichž dal prezident najevo velkou nelibost nad tím, jak bylo rozhodnuto. Když jsem namítal, že já s tím nemám nic společného, protože osobně jsem ani v jedné té věci nerozhodoval, a i kdyby, soudci jsou nezávislí, odbyl to slovy, že jsem šéf a mám to zařídit.“

Tím podle Josefa Baxy věc neskončila: „Potom mi opakovaně řekl, že si mě dokáže představit jako budoucího předsedu Ústavního soudu. A jedním dechem začal mluvit o případu, který jsme tehdy měli na stole – byl to případ, kdy odmítal jmenovat některé vysokoškolské docenty do funkcí profesorů. Dával jasně najevo, jak má být rozhodnuto, a znovu mi opakoval, že si mě dokáže představit jako předsedu Ústavního soudu. Byl to úplně jasný vzkaz. Já jsem mu řekl, že kvůli tomuhle jsem za ním nepřišel – a odešli jsme od toho. Ale byl to pro mě otřesný zážitek a velké zklamání.“

Baxa má však též zajímavou zkušenost s transformací justice po pádu komunismu. Sám se stal soudcem už v polovině 80. let, patřil ale tehdy k těm nemnoha soudcům, kteří zprostili obvinění disidenty.

Na co paragrafy nepasují

V září 1984 vystoupili v plzeňském Hifi-klubu Vladimír Líbal a Heřman Chromý se scénickou koláží Pepíkova garáž. Nezávislé představení bylo inspirováno kompozicí Franka Zappy Joe’s Garage, recitovaly se v něm Chromého básně, věnované mimo jiné i vzpomínce na Jana Palacha, aktéři se na pódiu objevili také nazí (ovšem pod prostěradlem).

Krátce poté je patrně kdosi udal a byli obviněni z výtržnictví a pobuřování. Heřman Chromý už byl v té době signatářem Charty 77, Vladimír Líbal podepsal Chartu později. Josef Baxa dostal případ na starost jako mladý, začínající soudce Okresního soudu:

„Z hlediska právní kvalifikace to byl běžný trestný čin výtržnictví v rámci obecné kriminality. Ani mi nikdo neříkal předem: ‚Pozor, to je důležitý případ!‘ Vůbec ne. Ale věděl jsem, o co jde, protože jeden ze svědků v té věci shodou okolností pracoval v kotelně Krajského soudu v Plzni a spojovala nás láska k muzice, k big beatu, takže jsme občas prohodili pár slov,“ vybavuje si Baxa.

Z pětihodinového rozhovoru  Josefem Baxou (narozen 1959) zazní v Příbězích 20. století jen zlomek – celý rozhovor je k dispozici v archivu Paměti národa.

„Když jsem viděl, že v té věci figuruje jako svědek, říkal jsem si: Aha, to nebude jen nějaká opilecká výtržnost na ulici v noci, to bude něco jiného. Ten případ veřejnost velmi sledovala, jednací síň byla plná nikoliv organizované veřejnosti, ale byli tam skutečně přátelé, příznivci, známí, plzeňská undergroundová scéna, mnozí z těch lidí vystupovali jako svědci.“

Josef Baxa po promoci na Právnické fakultě UK. Foto: se souhlasem Post Bellum

Podle soudce Baxy se obžaloba hroutila: „Bezpečnost měla nějaké svědkyně, které se snažily říkat, jak je to všechny hrozně popudilo, že viděly to představení jako neslušnost. I tehdejší prokurátorka Božena Medková plamenně hájila, aby to bylo odsouzeno. Já jsem po výslechu svědků dospěl k závěru, že tohle zkrátka nepatří před soud nebo do trestního práva. Jestli se mi něco líbí, nebo nelíbí, to je věc, řekněme, umělecké kritiky nebo nějakého podobného posouzení, ale pasovat na to paragrafy je zkrátka mimo mísu. Takže jsem je zprostil obžaloby.“

„A pak mi teprve ‚docvaklo‘, co se vlastně stalo, protože prokurátorka ihned opustila jednací síň a běžela si stěžovat svému šéfovi, to byl městský prokurátor Karel Anděl. Soud tehdy sídlil ve stejné budově, dokonce na stejném patře jako prokuratura. A vzápětí, ještě než jsem vyšel z jednací síně, prokurátor běžel přes chodbu stěžovat si předsedovi okresního soudu.“

Případ pro Josefa Baxu neměl následky, respektive jen takové, že už mu politické kauzy nebyly svěřovány. Z dnešního pohledu vypadá jeho rozhodnutí jednoduše a argumentace zcela přirozeně, dokud si ovšem člověk neuvědomí, že soudní rozhodnutí ve prospěch lidí, obžalovaných z politických důvodů, byla i v 80. letech zcela výjimečná.

To neznamená, že by k takovým případům nedocházelo: Například v roce 1989 osvobodila soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Edita Beranová demonstrantku Báru Rosendorfovou, proti níž svědčili čtyři příslušníci Státní bezpečnosti. Nicméně obvykle a do posledních chvil komunistického zřízení pracovala justice spolehlivě (viz Příběhy 20. století, nazvané Poslední „nepřátelé socialismu“). Koneckonců i Heřman Chromý byl zanedlouho odsouzen jiným soudem a uvězněn.

„My na něj taky něco najdeme.“

Josef Baxa vzpomíná, že ačkoli už nerozhodoval žádný vysloveně politický případ, přesto se postupně dostával do konfliktů:

„Soudil jsem třeba jednu zpronevěru. Jednací síně tehdy neměly poradní místnosti, takže jsme účastníky museli kvůli poradě senátu vyhánět na chodbu. Soudce z lidu, silný kuřák, povídá – předsedo, nemáš tady popelník? Já jsem hmatal pod stolem – a nahmatal jsem diktafon. Schoval ho tam advokát, aby odposlechl poradu. Navrhl jsem ho na kárné řízení. A tenkrát mě předseda ‚sprdnul‘. Byl zvyklý, že takové věci si soudruzi řeší mezi sebou, nikoli oficiální cestou. Měl jsem mu to prý říct, on by si zavolal vedoucího advokátní poradny a něco by s tím udělali.“

Josef Baxa (druhý zleva) během základní vojenské služby 1983. Foto: se souhlasem Post Bellum

Jindy Josef Baxa zjistil švindl vyšetřovatele Veřejné bezpečnosti. „Založil do spisu svědecké protokoly, které si vymyslel, svědci řekli, že s nimi vůbec nemluvil. Podal jsem na něj trestní oznámení pro zneužití pravomoci a byl skutečně odsouzen vojenským soudem – dostal nějaké srážky z platu. A předseda soudu mě zase seřval, že by to byl býval sám vyřešil se soudruhem náčelníkem z bezpečnosti. Nejhorší byla právě jeho argumentace: Až budete vy mít nějaký problém, budete třeba řídit opilý, taky budete rád, když to nějak dohodnu… A pak jsem dostal ještě vzkaz z bezpečnosti: My na něj taky něco najdeme.“

Na sklonku 80. let se stal Josef Baxa soudcem Krajského soudu a také kandidátem členství v KSČ – říká, že se vstupem do strany se u mladého soudce počítalo, že nenašel jiné řešení a že mu připadalo, že jako soudce-straník by mohl v době pokročilé takzvané přestavby alespoň něco měnit k lepšímu. Do strany ovšem nevstoupil: Jeho přijetí se protáhlo, patrně i v souvislosti s peticí Několik vět, kterou měl v létě 1989 justiční kolektiv odsoudit, ale Baxa to odmítl.

Sebereflexe soudců z 50. let? Žádná

Po pádu komunismu se stal Josef Baxa místopředsedou Krajského soudu v Plzni. „Tehdy byl přijat zákon o soudní rehabilitaci, s účinností od 1. července 1990, a mně se otevřely všechny staré spisy, protože jsem ty rehabilitace soudil.

Ne sám, ale řekněme, že jsem v tom měl rozhodující podíl. Případy z konce 40. a z 50. let, které rozhodoval soud v Plzni, mimořádné lidové soudy, státní soud, pak znovu soud v Plzni, politické věci. Byly to stovky případů, figurovali v nich tehdy ještě živí lidé, kteří se před soudem ocitli v pozici rehabilitovaných. Tehdy jsem to považoval za absolutně nejdůležitější, co justice může udělat, aby aspoň částečně napravila, na čem se v uplynulých desítkách let podílela.

Josef Baxa je prezidentem Václavem Havlem jmenován předsedou Nejvyššího správního soudu (2003). Foto: se souhlasem Post Bellum

Pomáhali nám dva staří pánové, Pavel Eneš, který se vyznal v archivu, a politický vězeň Antonín Husník. Přiváděli nám původní odsouzené, na kterých bylo vidět, že do budovy soudu přicházejí po desítkách let a pořád v sobě mají stísněnost a strach, protože jejich poslední vzpomínka na tu budovu byla, že je odtamtud odvádějí do vězení. A teď se tam rozhlíželi a čekali, že se jim to jenom zdá, že zase spadne nějaká klec…,“ vzpomíná Josef Baxa a pokračuje:

„A byly tam i případy, které se týkaly lidí na soudu stále ještě působících, v jedné kauze jsem jako svědka vyslýchal bývalého předsedu KS v Plzni Adama Pittnera, byl předsedou třicet let. A také nechvalně známou prokurátorku Ludmilu Brožovou-Polednovou. Kdysi soudili od začátku vykonstruovaný případ – byl skoro zázrak, že se zachoval nejen soudní spis, ale i vyšetřovací svazky a operativní podsvazky Státní bezpečnosti, kde byly podrobné scénáře, jak bude proces doslova zinscenován, jak budou vybíráni soudci z lidu a tak dále.“

„Dávno předtím, než se ta věc dostala k soudu, bylo vše předjednáno a připraveno. Tyto důležité osoby, předsedu senátu a prokurátorku, jsem tedy po letech vyslýchal jako svědky a očekával jsem aspoň nějakou drobnou sebereflexi nebo lidsky pochopitelné vysvětlení toho, jak se chovali. Ale vůbec nic takového nepřišlo. Říkali ‚Nepamatuji se.‘ Nic… nic… To bylo v první polovině 90. let, kdy to nebyli devadesátiletí starci, ale lidé ještě při síle, skoro v aktivním věku. Tehdy ta odpovědnost za nimi měla jít. Bohužel se to nestalo.“

V roce 1998 odešel Josef Baxa na stáž k Nejvyššímu soudu, jemuž tehdy předsedal Otakar Motejl, a vzápětí spolu s ním „přestoupil“ na ministerstvo spravedlnosti, kde působil jako náměstek. V roce 2003 byl jedním ze zakladatelů a prvním předsedou Nejvyššího správního soudu; v roce 2009 se stal Právníkem roku v oboru správního práva. Jeho předsednické období skončilo v roce 2018, nyní působí jako řadový soudce NSS.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

18 komentářů

  1. Tomáš Fiala napsal:

    Pomalu abychom podobné právníky a soudce začali hledat…
    :-/

  2. král napsal:

    Proč, protože Samet byl kommunisty zinscenovaný privatizační puč. O nic jiného jim nešlo a jen se dnes vydávají za demokraty.

  3. A. S. Pergill napsal:

    Tohle se prošvihlo už dávno: První republika měla tvrdě zatočit se soudci a prokurátory, co soudili první odboj. Po roce 1945 mělo být tvrdě zatočeno se soudci „lidových soudů“ a příslušnými prokurátory. V podstatě v tomto případě se to dalo brát paušálně a pověsit úplně všechny. Je docela možné, že pak by komunističtí soudcové nebyli tak agilní.

  4. petrph napsal:

    Tedy, já oceňuji celkový přínos činnosti pana Baxy, ale obávám se, že se ve svých vzpomínkách dopouští neřešitelného paradoxu.
    Protože – napsat „očekával jsem aspoň nějakou drobnou sebereflexi nebo lidsky pochopitelné vysvětlení toho, jak se chovali. Ale vůbec nic takového nepřišlo. Říkali ‚Nepamatuji se.‘ Nic… nic“
    – to je silný morální požadavek – a v tomto tedy ti vyslýchaní pracovníci komunistické justice selhali . S tím souhlas.
    Jenomže pan Baxa coby soudce taky přece ví, že podezřelý (pachatel) má svoje práva, že smí odmítat výpověď, že smí popírat svojí vinu, atd. Takže, proč najednou požaduje aby se tito už při výslechu jako svědkové doznali ke svými činům a projevili nad nimi lítost? Přece, on to tehdy věděl, oni to věděli také, že jim za tyto páchané skutky hrozí v budoucnu trestní stíhání. On to dokonce pan Baxa říká sám „..Tehdy ta odpovědnost za nimi měla jít. Bohužel se to nestalo.“ Jenže, třeba paní Brožová-Polednová později souzena a odsouzena byla, že?

    Je to skutečně těžké, , snažit se skloubit morálku se soudním právem, ale ono to bohužel někdy nejde.
    Kupodivu dnes stejně za komunistů, i když ze zcela jiných důvodů

    • A. S. Pergill napsal:

      Odsoudili Brožovou – Polednovou, která u toho soudu hrála „klíčovou“ roli pátého kola u vozu. Skuteční gauneři typu Grebeníčka staršího nebo Vaše souzeni nebyli, nebo se soudy neustále odročovaly, dokud obžalovaný nezcepeněl.
      A, řekněme si to upřímně, spoustu másla na hlavě měli nebo ještě mají i někteří chartisté. Protože „zásluhou“ mnoha z nich bylo pouze to, že se v tom roce 1968 přidali k partě, která prohrála. Ale v 50. letech řádili jako černá ruka a to, že svými krvavými prackami podepsali Chartu 77, by je viny zbavit nemělo.
      To samé spoluviníci Slánského, kteří jistě byli neviní ve smyslu obžaloby proti Slánskému a spol., nicméně i tak si zasloužili tvrdý trest (obávám se, že v řadě případů špagát) za to, co dělali, když byl Slánský u moci. Dnes Němci chtějí soudit Štrougala, nicméně střílení na hranicích zorganizoval právě Slánský se svými pohůnky (někteří se stali i chartisty) a z rozjetého vlaku se rozhodně hůř vyskakuje, než ho vůbec nerozjíždět, takže vina těch lidí je jednoznačně vyšší než toho Štrougala (byť ten nějaké máslo na hlavě má jistě také).

    • Pavel napsal:

      Jinými slovy, předřečníkovi chybí mentální kapacita na to, aby rozlišil mezi soudním řízením a minimálním projevem lítosti řady jedinců s mocí, jejichž často protiprávní poklonkování totalitnímu režimu poškodilo nebo zničilo tisíce lidí.

      • petrph napsal:

        Bohužel, nikoliv, jak jsem již napsal rozlišuji tam rovinu morální a právní, tak jak je definovaná v trestním řádu…

        • Pavel napsal:

          Bohužel nikoli. O „rovině právní“ tady točíš akorát ty. V článku není nic o tom, že by se komunističtí soudci měli stíhat. Jinými slovy, nejsi schopen rozlišit mezi soudním řízením a projevem lítosti za zničené životy.

    • Vladimír Komárek napsal:

      Kdokoliv vstoupil dobrovolně do KSČ v šedesátých a později, vstupoval tam pro výhody (výjimku tvořili beznadějní blázni) a jenom někteří to dokázali následně napravit dlouhodobou prací proti komunistickému režimu (např. v disentu). Většina z těchto dodnes tvrdí, že nikomu neublížili, že o ničemnostech nevěděli, apod…..na argument, že minimálně finančně podporovali vraždící mafii, se na odpověď moc nezmůžou…Jó ono je blbý přiznat, že kdokoliv zklamal…jenže proto jste tam kde jsme….pořád v zadeli. Každý šmejd dodnes ví, že pod stranickou ochranou“ může cokoliv a že v Česku za to před držku nedostane. Takže záleží pak jenom na tom, jak velký zločinec to je…někdo vskutku relativně malý, někdo ale exemplární… Jenže v krizi nemůžete věřit žádnému z nich. Když jde do tuhého, tak se i malý křivák snadno stane velkým.

  5. skeptik napsal:

    Podezřelý (pachatel) má svoje práva, že smí odmítat výpověď, že smí popírat svojí vinu, atd. Takže, proč najednou požaduje aby se tito už při výslechu jako svědkové doznali ke svými činům a projevili nad nimi lítost? Konec citátu. Asi proto pane petrph, že pokud jsou vyslýcháni jako svědkové!!! a ne jako obžalovaní, musejí vypovídat pravdu a nic než pravdu. Křivé svědectví je pokud vím nezákonné. Lhát by mohli jako obžalovaní.

    • petrph napsal:

      Je mi líto, ale tuto právnickou argumentaci považuji za naprosto absurdní. Možná kdyby jste mohl citovat nějaký případ, kdy snad odsouzený pachatel ještě navíc ke svému trestu odsouzen navíc za to že ještě před svým obviněním jako svědek lhal a popíral svou vinu?
      Dovedu si představit pouze jednu takovou situaci, pokud by touto svou výpovědí křivě obvinil jinou osobu, a to jen za určitých hraničních podmínek..

      • skeptik napsal:

        Mně připadá absurdní většina vašich příspěvků pane petrph.

    • A. S. Pergill napsal:

      Svědek nemusí vypovídat pravdu, je-li v té kauze spoluobviněný nebo by pravdivou výpovědí proti němu obvinění vzniklo. Nemáme instituci „svědka krále“ (v USA „svědka státu“) jako anglosaské právo.

      • skeptik napsal:

        Svědek může výpověď odmítnout, pokud by mohl svojí výpovědí sobě ublížit. Pokud se rozhodne vypovídat, musí vypovídat pravdu!

        • A. S. Pergill napsal:

          Formálně máte pravdu, ale kterýkoli advokát vás povede v takovém případě k zatloukání a polopravdám, protože odmítnutím výpovědi na sebe upozorníte a bude to použito proti vám. Nejsme USA za časů Perryho Masona.

          • skeptik napsal:

            Kterýkoliv advokát povede k zatloukání a polopravdám? Ne, pouze takový advokát, kterému je lhostejné, že následky za nepravdivá svědectví a křivé výpovědi ponese jeho klient. Ne on sám. Tak jako je v současné době nese pan Petr Nečas.

  6. Liberal shark napsal:

    Proboha, čemu se pan Baxa diví ? Jsou snad dnešní soudci a prokurátoři jiní ? Klidně dělají fatální chyby nebo i justiční zločiny, a sebereflexe veškerá žádná. Maximálně pokrčí rameny a řeknou, že měli jiný právní názor. V nejhorším případě jim sníží plat o 15 procent na půl roku.

  7. Tomáš napsal:

    Soudce J. BAXA patří mezi velmi známé soudce, který prošel všechny stupně hierarchie, kromě US. Z jeho rozhovoru v rozhlase je zřejmé, že má problém se současnou politickou atmosférou v ČR. Začátek jeho kariéry je v CSSR a nemohlo tomu být jinak, tak je tomu u policie v  armade, tedy i v justici a ostatních postech státních úředníků. Tato situace bude trvat ještě desetileti. Jen E. Hacha se stal státním prezidentem v Protektorátu ČaM a závěr byl děsivý. Takové jsou dějiny i Lichtensteinum se vracet majetek nebude pro účast a vedení soudu proti stavovskym povstalců a vykonání verdiktu z pověření císaře.

Přidávání komentářů není povoleno
ReklamaMediální Gramotnost