Odvracíme se od médií a, což je horší, i od společenských problémů obecně. Čím drastičtěji se informuje o zlořádech, stáváme se apatičtějšími, místo abychom se angažovali a vzepřeli se proti nim. Proč tedy bojovat za změnu?

Pojem naučené bezmocnosti pochází původně z psychologie. Před více než padesáti lety zkoumal Martin Seligman příčiny depresí. Při svém výzkumu zjistil, že psi se vyhýbají určitým místům v místnosti i tehdy, když nebezpečí, které tam na ně dříve čekalo, už nehrozí.

Na určitých místech je vystavoval nebezpečí, ve kterém byli bezbranní, a naučil je tak se cítit bezmocně. Psi se pak cítili na těchto místech bezmocně i tehdy, když nebezpečí pominulo. Podobně jsme na tom my dnes.

Když cítíme strach

Bezmoc je nakažlivá. Pokud nevidíme, že se věci dají měnit, posilujeme i v lidech okolo pocit, že my všichni jsme v dané situaci bezmocní. Psycholožka Jackson přirovnává bezmocnost k viru, kterým se můžeme nakazit „jednoduše jen tím, že vidíme, jak druzí ztrácejí kontrolu“.

Pocit, že nemůžeme nijak ovlivnit, jak se naše společnost mění, se projevuje otráveností z politiky a velmi rozšířenou nedůvěrou v média. Také však tím, že mnoho lidí vnitřně již dávno přestalo přemýšlet o budoucnosti, jakou by si pro sebe přáli.

Už vás nebaví číst jen špatné zprávy? Máte pocit, že televize, rozhlas a další média na vás chrlí jen tragédie? To sice změnit nemůžete, ale můžete změnit, jak tyto informace vnímáte. Ukázky z knihy Svět je lepší, než si myslíte, Jak se vypořádat s mediální záplavou negativních zpráv publikujeme se svolením nakladatelství Grada. Autorkou knihy je německá novinářka Ronja von Wurmb-Seibel

„Jedním z hluboko zakořeněných přesvědčení, která v sobě nosíme, je pocit, že změna není možná,“ říká psycholožka Michelle Gielan. „Skutečností samozřejmě zůstává, že na světě se odehrávají miliardy věcí, na něž nemáme pražádný vliv. Problém však nastane až ve chvíli, kdy uvěříme tomu, že mimo naši kontrolu jsou všechny věci, které se dějí kolem nás.“

Vědci Wendy Johnston a Graham Davey pomocí čtrnáctiminutových televizních klipů ukázali, že již pouhá čtvrthodina sledování zpráv stačí k tomu, aby se zásadně zhoršil náš pohled na svět.

U účastníků pokusu, kteří sledovali negativní zprávy, stoupla nejen úroveň strachu o stav světa, nýbrž i výrazně vzrostly obavy o jejich vlastní život.

Myšlenka, že budoucnost je zcela mimo naši kontrolu, že jsme vydání napospas zlořádům a nepravostem a že s tím nemůžeme nic dělat, v nás vzbuzuje strach – a to nikoli jen ze světa „tam venku“, čili z věcí, o kterých jsme se dozvěděli ze zpráv, ale i ze světa „tady uvnitř“, to je z věcí, které se mohou stát v naší rodině, v okruhu našich přátel, v práci, v komunitě nebo v našem vlastním domě.

Když cítíme strach, máme navíc tendenci vyhledávat si informace, které náš strach ještě posilují. Mnozí z nás určitě někdy na internetu vyhledávají příznaky nějaké nemoci. Začínáme u lehké chřipky nebo zažívacích potíží a během chvilky si již diagnostikujeme první příznaky rakoviny, infarktu nebo jiné smrtelné choroby.

Já sama jsem takové chvíle zažila v Kábulu, když jsem po jednom útoku četla stále více zpráv, až jsem v jednu chvíli nabyla přesvědčení, že je celé město pod palbou. Tehdy mi pomohla jedna prostá věc. Vypnula jsem počítač a mobil, vyšla na čerstvý vzduch a sama se na vlastní oči přesvědčila, že představy v mé hlavě se staly mnohem nebezpečnějšími než svět okolo mě.

Tuto spirálu strachu (strach – zprávy – větší strach – ještě více zpráv – ještě větší strach) známe všichni, minimálně od pandemie. Autorka Elif Şafak mluví o „epoše nakažlivé úzkosti“ a „velké a rostoucí starosti o stav světa a naše místo v něm“.

Rozlišuje mezi úzkostí a strachem. Strach popisuje jako pocit související s konkrétním nebezpečím, protivníkem či událostí. Úzkost je naproti tomu subtilnější, rozrůstá se a je hůře uchopitelná. Je to, píše Şafak, jako by měl člověk strach vůbec být na světě. Jako by se ztratil sám sobě. A možná si toho ani nevšiml.

Proč se musíme změnit

Z naučené bezmocnosti, úzkosti a vyčerpání pak nakonec vyvěrá další pocit, a sice apatie. Şafak varuje před nebezpečím, které z tohoto pocitu vychází:

„Aby došlo k nenadálému a masivnímu výbuchu barbarského násilí, nemusí být většina lidí bezpodmínečně nemorální a zlá. Stačí, když je jich dostatečně velký počet otupělý. Když jsou lhostejní, navzájem od sebe izolovaní, do jisté míry atomizovaní a příliš zaneprázdnění svým vlastním životem, než aby se starali o druhé. Když je nezajímá ani se jich nijak nedotýká utrpení druhých lidí. Nedostatek cítění je ten nejnebezpečnější pocit ze všech.“

Čím budeme apatičtější a bez zájmu, tím hůře bude fungovat naše demokratické zřízení. Když si myslíme, že naše účast beztak nemá na nic vliv, stahujeme se do ústraní a vyklízíme prostor druhým. Co to všechno znamená? Chceme-li změnit společnost, musíme změnit příběhy, které si v ní vyprávíme. Příběhy, které vyprávíme o ní. (…)

V roce 2017 vydala Oxfordská univerzita studii, která zkoumala důvody, proč lidé přestávají sledovat zprávy; 48 procent dotázaných uvedlo, že zprávy mohou negativně ovlivnit jejich náladu, 28 procent dotázaných uvedlo, že nemají pocit, že by události ve zpravodajství mohli nějak změnit.

Anketa stanice BBC provedená na digitální platformě ukázala, že 64 procent lidí mladších 35 let by si přálo zprávy zaměřené na řešení. Podobně dopadla anketa v Dánsku v roce 2011, ve které 75 procent diváků řeklo, že je již unavuje dívat se na hádající se politiky; 50 procent dotázaných pak uvedlo, že se zprávy příliš soustředí na konflikty. A 83 procent dotázaných řeklo, že by uvítali více příběhů, které ukazují řešení naléhavých výzev v jejich vlastní zemi i ve zbytku světa.

V jedné studii německé stanice Bayerischer Rundfunk odpovědělo 76 procent dotázaných, že média dávají příliš mnoho prostoru problémům a příliš málo se věnují řešením.

Vědci z Pensylvánské univerzity zjistili, že nálada se změní z neutrální na negativní už po několika minutách sledování zpráv. V jiné studii zase provedli vědci z Cornellovy univerzity pokus, při kterém manipulovali s příspěvky na Facebooku.

Lidé, kteří měli na své timeline více pozitivních zpráv, sdíleli spíše pozitivní příspěvky. Ti, kteří na své timeline měli převážně negativní zprávy, sdíleli negativní příspěvky. V rámci studie byla vyhodnocena data více jak 689 000 uživatelů.

Na chvíli se zastavme a ujasněme si, co to vlastně znamená. Již pouhým sdílením konstruktivního příspěvku na sociálních sítích můžeme druhé lidi přivést k tomu, že budou také sdílet něco konstruktivního. A to dokonce i tehdy, když je neznáme. Funguje to samozřejmě i opačně.