ESEJ. Bylo 29. dubna 1945 a válkou zocelení američtí vojáci poprvé na vlastní oči spatřili to, co nikdy vidět nechtěli. Jak vypadá nacistický koncentrační tábor, to, co dokáže udělat člověk člověku, vagóny plné mrtvých těl, plynovou komoru, pece na spalování mrtvol a tisíce chodících lidských koster.

Koncentrační tábor Dachau je jen kousek od bavorského Mnichova, stal se z něj svého druhu památník, turistický cíl, kde ale na člověka i po těch dlouhých desítkách let od konce války stejně pořád tak nějak padá tíseň. Zemřelo zde za dvanáct let existence na 40 tisíc lidí, nemálo z nich i z bývalého Československa.

Byl to také vůbec první koncentrační tábor z celé budoucí vyhlazovací mašinerie. Nacisté jej zřídili jen krátce poté, co se chopili moci – v roce 1933, právě před devadesáti lety.

Až se to tu obrátí

Z Dachau se stal pro nacistický režim prototyp a předobraz dalších budoucích koncentračních táborů včetně Sachsenhausenu, Mauthausenu či Osvětimi – ať už jde o koncept, způsob ostrahy, půdorys tábora, zacházení s vězni, či výcvik dozorců.

Právě tam také hned od roku 1933 putovali političtí odpůrci. Nacisté hlásali, že se tak vypořádávají s nepřáteli státu a že se to děje v zájmu země. Za dráty koncentráku končili zpočátku hlavně politici a veřejně činní lidé s vlivem na veřejné mínění, novináři, intelektuálové… A nikoli nevýznamná část tehdejší německé společnosti tomu tleskala.

Slyšíme často, že se taková historie nesmí opakovat. Zároveň je ale veřejný prostor – zatím především ten internetový, ale nejen – zaplevelen výhrůžkami frustrovaných jedinců, kteří ventilují své představy, jak to tu bude a co s těmi, jež považují za své nepřátele, udělají „až se to tu obrátí“, „až to konečně praskne“.

Nově vznikající hnutí a jejich fankluby spílají elitám, vsázejí na nacionalismus, nenávist a strach – ať už z uprchlíků, ekonomického vývoje, současnosti i budoucnosti… Aktivně podporují ztrátu důvěry v demokracii, nárokovost, závist a lidem namlouvají, že stát je tu výhradně od toho, aby se o ně postaral.

O omezování svobody slova a cenzuře pak často křičí ti, kdo svobody slova vrchovatou měrou využívají i k šíření zjevných bludů určených k ohlupování i ovládání lidí a pro osobní prospěch, třeba z veřejných sbírek svých příznivců. V důsledku ale s vidinou získání politické moci a opět – peněz s tím spojených.

Největší politický boj probíhá teď o to, kdo nejlépe osloví a ovládne armádu nespokojených a zahořklých. Sběr takových hlasů se osvědčil: politické podnikatele, komerční rasisty, nacionalisty i soudem potvrzené představitele fašistického hnutí už v parlamentu máme.

A jak to potom dopadlo…

Ve veřejném prostoru – díky snadnému sdílení zejména na sociálních sítích – přibývá i zjevných šílenců. Hlásají například, že Česká republika ve skutečnosti neexistuje, že vše je podvod a že současný stát je nelegitimní a nemá ve skutečnosti žádnou moc ani pravomoc.

Můžeme se tomu všemu pochechtávat, přehlížet to, klepat si na čelo. Ale je dobré mít při tom na paměti i onu historickou zkušenost.

I Německá dělnická strana, z niž vzešla Hitlerova NSDAP, byla v lednu 1919 původně jen trochu směšnou skupinkou hospodských povalečů a křiklounů nespokojených se svým životem a s poválečným stavem země.

O rok později se přejmenovala na NSDAP, Adolf Hitler představil politický program a dál už to známe: propaganda, vypjatý nacionalismus, zneužití tehdejších masmédií, demagogie, hledání vnějšího nepřítele, zastrašování, otevřené násilí, nenávist podávaná v koktejlu s frustrací a ekonomickou krizí.

Jak trefně napsal ve své knize Sapiens – stručné dějiny lidstva izraelský historik Yuval Noah Harari: často se uskuteční i možnosti, které se současníkům zdají velmi nepravděpodobné. Třeba ruští bolševici byli ještě v říjnu 1913 jen malou radikální politickou sektou a „žádný rozumný člověk by si netroufl předpovídat, že za pouhé čtyři roky ovládnou Rusko“. A jak to dopadlo…

Můžeme si namlouvat, že Dachau, stejně jako další koncentráky, jsou mementem hrůzy, kterou již lidstvo nesmí připustit. Ve skutečnosti je to spíše stálá připomínka toho, čeho jsou lidé schopni, pokud k tomu dostanou příležitost.

Můžeme také žít v pocitu, že nic podobně strašlivého už kulturní národy prostě nedopustí. Jenže právě to je otázka, k níž se vracejí všichni přeživší holocaustu: Jak je možné, že tak vyspělý a kulturní národ, jakým byli Němci, dokázal napáchat (a přehlížet) takové hrůzy?

Navíc i po druhé světové válce vznikaly nové koncentrační tábory – třeba v době války v bývalé Jugoslávii, kde fotografie táborů a vězňů až příliš nápadně připomínaly nacistická zvěrstva. A stačí si vzpomenout, či na internetu vyhledat, jak vypadali ukrajinští bojovníci z Azovstalu po ruském věznění; ti, kteří měli to štěstí a dožili se výměny zajatců.

Demokracie jako vzácnost

Svoboda a demokracie není samozřejmost, jakkoli by se to v našem úzkém evropském prostoru za posledních třicet let mohlo zdát. Naopak – viděno globálně je to čím dál větší vzácnost.

„Podle posledního vydání analýzy institutu Varieties of Democracy (známého též jako V-Dem), v minulém roce žilo v autoritářských režimech dvaasedmdesát procent světového obyvatelstva, přitom jen před deseti lety to bylo pouze padesát procent. Poprvé za více než dvě poslední dekády je na světě více autoritářských režimů než liberálních demokracií — a nedělá se ani zdaleka dost pro to, abychom tomuto hrozivému trendu čelili,“ napsala nedávno filipínská novinářka a držitelka Nobelovy ceny míru Maria Ressa.

Často se cituje výrok Václava Havla o tom, jak demokracie demokratům svazuje ruce, zatímco těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše. Jenže demokracie se musí umět bránit snahám o své zničení, ne jen krčit rameny a čekat, jak to dopadne. Může to totiž taky klidně zase jednou dopadnout blbě.