GLOSA. V horkém letním odpoledni to chce dávku fantazie představit si, že jednou tu všude kolem bude stín a šumění stromů. Potrvá roky, než povyroste nový les a zbrusu nový památník romského holokaustu v Letech u Písku nebude celý vystaven slunci a dalším živlům. Příroda i tak bude dost možná v „zarůstání“ rychlejší než česká společnost ve svém vztahu k romské menšině. Ukazuje to i pohled do návštěvní knihy památníku v Letech.

Kdo navštívil některé z bývalých nacistických koncentračních táborů v Evropě, zřejmě ten pocit zná.

Jde o tísnivá místa s brutální historií, nezřídka však obklopená nádhernou přírodou (například rakouský Mauthausen nebo bavorský Flossenbürg), která pomáhá hrůzy lokality vstřebat a zmírnit. Zvláštní souhra smrti a krásy, klidu a nezahladitelných, neustále drásajících vzpomínek.

Když zhasnou světla a opadne zájem

Jednou to takhle bude nepochybně vypadat i v Letech u Písku, jak ukazuje i vizualizace areálu se vzrostlými stromy. „Jak bude les dorůstat, věříme, že i v naší zemi dojde ke zlepšování soužití majority s romskou menšinou,“ řekla loni při vysazování stromů ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová.

Od otevření památníku ubylo zvědavců, kteří se přijeli podívat, „co se za ty naše daně postavilo“ a přibylo lidí se skutečným zájmem o zdejší historii. Řadu z nich odradí stokorunové vstupné do multimediální expozice, venkovní areál je však přístupný každému zdarma.

Za čas stromy obklopí i zbytky budov vepřína, který desítky let na místě bývalého romského koncentračního tábora stál. Torza betonových hal dnes zatím trčí na volném prostranství a umocňují absurditu a bezohlednost toho, jak komunistický režim s tímto prostorem naložil. Jenže i demokratickému Česku trvalo přes třicet let, než místo „prasečáku“ v Letech vyrostl skutečně důstojný památník.

To se definitivně stalo letos na jaře, za velkého zájmu politiků, veřejnosti i médií. Ale tak, jako vždy, i v Letech platí, že nejzajímavější je vracet se na taková místa poté, co zájem opadne a světla reflektorů zhasnou.

„Tohle nebyl žádnej lágr.“

Tak tedy – je horký letní všední den a v poledne na prostranství kolem pietní louky obklopené obřím betonovým kruhem se jmény obětí koncentračního tábora na první pohled nikdo není. Slunce pálí, jako by chtělo návštěvníka vyhnat. Za necelou hodinu se na obou parkovištích areálu vystřídají asi tři auta.

Personál infocentra mezi řečí potvrzuje, že skladba návštěvníků se pomalu mění. Od otevření památníku ubylo zvědavců, kteří se přijeli podívat, „co se za ty naše daně postavilo“ a přibylo lidí se skutečným zájmem o zdejší historii. Řadu z nich odradí stokorunové vstupné do multimediální expozice, venkovní areál je však přístupný každému zdarma.

Na obou vstupech do prostoru památníku jsou k dispozici návštěvní knihy. Jednoznačně v nich převládají projevy piety i uznání za to, jak to teď v Letech vypadá. Od běžných návštěvníků z Čech i zahraničí, od politiků či diplomatů. Najdou se ale i jiné vzkazy…

„Tohle nebyl žádnej lágr, ale tábor pro lidi, kteří nechtěli pracovat. Tak si nepleťte dojmy s pojmy. Hamba, kdo tohle tvrdí,“ stojí přesně takto na jedné z popsaných stran.

Přestupní stanice do pekla

Není to výrok příliš vzdálený od toho, který o táboře v Letech pronesl ještě ve funkci ministra financí šéf hnutí ANO Andrej Babiš a za nějž se v roce 2016 také omluvil:

„To, co píšou v novinách, ti blbečci, že tábor v Letech byl koncentrák, to je lež, byl to pracovní tábor. Kdo nepracoval, šup a byl tam.“

Dodejme, že Babiš tehdy tvrdil, že média jeho slova vytrhla z kontextu. Exposlanec SPD Miloslav Rozner zase v souvislosti s Lety dostal od soudu podmínku za svá slova o „neexistujícím pseudokoncentráku“.

Fascinuje, jak i v době, kdy se nenávist tak snadno šíří online prostorem z anonymity gaučových klávesnic, stojí někomu za to, vyrazit na místo činu, v tomto případě romského holokaustu, a vyjádřit zde svůj rasismus osobně, vlastní rukou.

Připomeňme, že v táboře byly vězněny celé rodiny včetně malých dětí a starých lidí. Táborem za nelidských životních podmínek prošlo na 1300 osob a nejméně 335 zemřelo. Pro Romy z protektorátu bylo toto místo přestupní stanicí do vyhlazovacího tábora Osvětim. To jsou fakta, kterými se však někteří z návštěvníků nenechávají zviklat.

„Hnus, vyhozené prachy“, „Pryč s černejma hubama“, „Škoda, že jich nezdechlo víc“, čteme pak jinde v návštěvních knihách. Zrovna tyto komentáře jsou – nijak překvapivě – bez podpisu. Nutno však dodat, že podobné výlevy tvoří jen zlomek z celkových ohlasů.

Útoky (nejen) propiskou

Přesto fascinuje, jak i v době, kdy se nenávist tak snadno šíří online prostorem z anonymity gaučových klávesnic, stojí někomu za to, vyrazit na místo činu, v tomto případě romského holokaustu, a vyjádřit zde svůj rasismus osobně, vlastní rukou.

Tyto pomyslné „útoky propiskou“ však mají svůj odraz i v policejních statistikách. Zpráva ministerstva vnitra o extremismu a předsudečné nenávisti za rok 2023 eviduje 25 trestných činů motivovaných nenávistí proti Romům. Oproti předchozímu roku jde o nárůst o pět případů.

Nezbývá než s ředitelkou Muzea romské kultury věřit, že společně se stromy v Letech dál poroste i česko-romské soužití. Už sám vznik památníku a zboření vepřína, jakkoli s mnohaletým zpožděním, je zásadní zlom. I tak bude mít ale česká společnost nejspíš co dělat, aby tempu dnes malých stromků vůbec stačila.