Na první poválečné měsíce a roky v západočeském městě Lokti vzpomíná pamětník Jan Mosebach. Jako malý chlapec zažil diskriminaci a násilí, ale i projevy soucitu a solidarity.

Loket je malebné městečko na kopci pod středověkým hradem, který kolem dokola obtéká zákrut řeky Ohře. Dnes je oblíbeným cílem turistů a lázeňských hostů z Karlových Varů, kteří si chtějí udělat krátký výlet.

Po skončení druhé světové války však byl dějištěm dramatických událostí. Generál Herbert Osterkamp, velitel lokálních německých vojsk, 8. května 1945 v loketském hotelu Bílý kůň podepsal kapitulaci s brigádním generálem americké armády Arthurem Taylorem. Pro místní Němce však válečné útrapy zdaleka neskončily.

Jan Mosebach se přistěhoval do Lokte v květnu 1945 jako čtyřletý chlapec se svou matkou a sestrou. V té době mu ještě říkali Karl Hans. Zanedlouho poté ho však česká úřednice jedním škrtnutím pera svévolně přejmenovala na Jana, což je jméno, které používá dodnes.

Jan Mosebach se sestrou Marianou v 50. letech. Zdroj: archiv pamětníka , se souhlasem Paměť národa

Během bombardování býval se sestrou sám

Narodil se o pár desítek kilometrů dál v německém Chemnitz, kam se jeho matka před válkou vydala za prací a provdala se tam za prodavače Karla Hanse Mosebacha. Jan ale svého otce téměř nepoznal, brzy po chlapcově narození musel narukovat do Wehrmachtu, řadu let po válce byl nezvěstný a i když se nakonec objevil, k rodině se už nevrátil.

Janovy první dětské vzpomínky sahají do doby spojeneckých náletů na Chemnitz:

„Vzduchem nejdřív vždycky poletovaly takové proužky staniolu, potom začaly houkat sirény a přiletěla letadla, která shazovala bomby.“

Pozn.: Po vypuštění z letadel proužky staniolu vytvářely ve vzduchu mrak odrazivých objektů, který na radarových obrazovkách vypadal jako skupina letadel.

Se svou sestrou Jan býval v těch okamžicích většinou sám, protože matka pracovala jako obsluha protiletadlového děla. Děti přežily nálety bez úhony i díky tomu, že sousedé je vždy po vyhlášení poplachu vzali s sebou do krytu.

Bezprostředně po skončení války se Janova matka rozhodla vrátit do Lokte, odkud pocházela a měla tam mnoho příbuzných. Brzy si tu našla i nového partnera, o šestnáct let staršího ovdovělého otce sedmi dětí Franze Dotzauera.

Loket měl oproti Chemnitz ještě jednu výhodu: zatímco německé Sasko osvobodila Rudá armáda, v Lokti byli Američané, kteří se k německému obyvatelstvu chovali korektně.

Jan Mosebach vzpomíná, že americká armáda v hotelu Bílý kůň vydávala dětem obědy, vojáci rozdávali i suchary, kávu a čokoládu. Dospělí si posílali děti pro cigarety: „Vojáci nám je nesměli dávat, ale dělali to tak, že si zapálili cigaretu, hned ji zahodili na zem, ale nerozšlápli ji. Věděli, že někdo z dětí ji vždycky sebere.“

Američtí vojáci v Lokti. Zdroj: archiv Jana Mosebacha, se souhlasem Paměť národa

Šli většinou za majetkem

Když americká armáda v průběhu roku 1945 odešla, situace Němců v Lokti se výrazně zhoršila. „Přišli Češi a začalo být zle,“ konstatuje Jan Mosebach. Příslušníci Revolučních gard podle něj nosili uniformy SS s červenou páskou s písmeny RG na rukávu. „V noci projížděli městem na motorkách,“ vypráví a pokračuje:

„Rozkopli dveře a prohledali celou domácnost, sebrali cennosti, peřiny a cokoli se jim zachtělo.“

Byli to především nevzdělaní a nemajetní lidé, kteří se do Sudet přicházeli obohatit. „Každý z nich chtěl být úředníkem, nikomu se nechtělo pracovat. Chlapi ze Slovenska zase rozebrali spoustu domů na cihly, které si odvezli s sebou.“

Německé rodiny se musely vystěhovat ze svých domovů a byly internovány na ostrově na Ohři, kde dřív stávala jen malá porcelánka. Tam žili v izolaci, takže Jan se nesměl stýkat s českými dětmi. Rodina žila jen z nepatrných přídělů potravin.

Jan Mosebach v Lokti roku 1960. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Chystali se do odsunu, ale dopadlo to jinak

Když začal odsun německého obyvatelstva, Janova matka a její partner počítali s odchodem do Německa. Jan si směl sbalit jen jednu nejmilejší hračku, pohyblivého šaška na provázcích, kterého mu vyrobil bratranec. Odjížděli z nádraží v Novém Sedle a jejich vlak mířil do německého Selbu. Jenže to pak dopadlo jinak:

„Už jsme seděli ve vlaku, když nás pověřenec města vytáhl ven.“

Matčin partner Franz Dotzauer totiž jako zaměstnanec porcelánky patřil k odborníkům potřebným pro obnovu výroby. Nucené setrvání v Lokti podle Jana Mosebacha mělo jediné pozitivum: „Lidé, kteří odcházeli do odsunu, nám občas nosili různé věci. Například peřiny, které nám předtím ukradli příslušníci Revolučních gard.“

Rodina i nadále žila ve velké bídě, Němci měli oproti Čechům poloviční příděly potravin, ke kterým si mohli přilepšit jen díky tomu, že Janův otčím byl veden jako těžce pracující.

„Dlouho jsme se s tím nesmířili, to pro nás tenkrát byly zlý časy. Jak pro děti, tak pro dospělé, ale časem si člověk zvykne na všechno. Našel jsem si i nové přátele mezi českými dětmi.“

Učiteli nerozuměl ani slovo

V roce 1947 Jan nastoupil do první třídy. I začátek školní docházky se pro něj pojí s traumatickým zážitkem:

„Jako jediný ze třídy jsem měl takovou krásnou aktovku z vepřové kůže. Šel jsem do školy takovou úzkou uličkou, proti mě šel chlap. Dal mi facku, vzal mi tu brašnu, vysypal učebnice a odešel.“ Jan útočníka poznal, a když přišel s pláčem domů, otčím se rozhodl muže konfrontovat.

„Měl dva metry, ruce jak lopaty, takže mu zpřerážel žebra.“ Nevlastnímu otci pak hrozilo vězení za napadení, ale protože v práci byl nepostradatelný, dostal od nadřízených průkazku antifašisty, aby nemohl být stíhán.

Učení se bylo ve škole pro Jana zpočátku téměř nemožné:

„Neuměl jsem česky, pan učitel neuměl německy, takže jsme se na sebe jenom dívali.“

Na prvním vysvědčení měl napsáno pouze „neklasifikován“. Postupem času pochytil základy češtiny a teprve v dalším školním roce se mu intenzivněji věnovala jedna učitelka, která ho konečně začala soustavně učit česky, takže už mohl vnímat i učivo.

Běžnou součástí dětských her bylo v této poválečné době hraní si s nalezeným vojenským materiálem. Malý Jan podle svých slov vlastnil vojenskou pušku, lehký italský kulomet Beretta se zásobníkem po straně, množství nábojů, granáty i dynamit. „Pistole se měnila třeba za jablíčko,“ usmívá se. S jednou pistolí byl přistižen i ve škole, a když potom všichni žáci museli vysypat na lavice obsah svých brašen, byla to hotová „výstava zbraní“.

Jan Mosebach ve sklárně v Novém Sedle roku 1968. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Nebylo mu čtrnáct, do zaměstnání ho nevzali

Nástup komunistů k moci roku 1948 Janova rodina nijak výrazně neprožívala:

„Pro nás se nic neměnilo. Peníze jsme neměli, majetek žádný.“

Jan ale brzy zaznamenal změnu narativu při vyučování ve škole: ve vlastivědě se najednou učili, že Loket osvobodila Rudá armáda. Když se Jan přihlásil a upozornil, že na vlastní oči v Lokti viděl armádu americkou, byl potrestán: musel klečet s pravítkem na předpažených rukou.

Jan Mosebach v současnosti v Lokti. Foto: Barbora Mráčková. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

Pravidelnou školní docházku ukončil absolvováním základní školy v roce 1955, protože jako Němec se nesměl dále vzdělávat. Zároveň mu ale ještě nebylo čtrnáct let, takže ho nikde nechtěli vzít do zaměstnání.

Střídal různé manuální práce, po základní vojenské službě čtyři roky pracoval v ostravských dolech. Roku 1966 se vrátil do Lokte a pracovně zakotvil ve sklárně v nedalekém Novém Sedle, kde pak pracoval až do odchodu do důchodu.

„Přál bych jim, aby to měli lepší než my,“ odpovídá Jan Mosebach na otázku, co by chtěl vzkázat budoucím generacím. „A hlavně, aby nebyla válka, nic strašnějšího totiž není.“

Autor textu působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.