KOMENTÁŘ. Andrej Babiš nechce, aby prezident Petr Pavel jel na summit NATO. Zúčastní se ho sám s ministrem Macinkou. Z hlediska mezinárodního práva nelze proti takovému postupu nic namítat. Podle ustálené doktríny i praxe jsou hlava státu, předseda vlády a ministr zahraničních věcí oprávněni zastupovat stát navenek. Ale…

Mezinárodní organizace, včetně NATO, nepřezkoumávají vnitrostátní rozdělení kompetencí, nýbrž vycházejí z předpokladu, že osoba vystupující jménem státu má k tomu vnitrostátní mandát. Účast předsedy vlády namísto prezidenta je tedy z hlediska mezinárodního práva plně legitimní.

Rozhodnutí, podle něhož se summitu NATO neúčastní prezident republiky, nýbrž předseda vlády, je i z hlediska českého psaného práva formálně přípustné, avšak z hlediska materiálního pojetí ústavy, ústavních zvyklostí a principu spolupráce mezi ústavními orgány představuje problematický precedent, který může mít negativní důsledky jak pro vnitřní fungování ústavního systému, tak pro mezinárodní postavení státu.

V rozporu s  principem

Ústava výslovně nestanoví, kdo má Českou republiku zastupovat na summitech NATO. Zahraniční politiku České republiky určuje vláda, zatímco prezident republiky zastupuje stát navenek. Tyto kompetence nejsou hierarchicky uspořádány tak, že by jedna zcela vylučovala druhou, ale předpokládají koordinaci a součinnost.

Právě zde vstupuje do hry princip spolupráce mezi ústavními orgány, který je imanentní součástí ústavního pořádku. Tento princip vyžaduje, aby orgány veřejné moci vykonávaly své pravomoci nikoli izolovaně či v konfliktní logice, ale s ohledem na celek ústavního systému, jeho stabilitu a funkčnost.

Ačkoli NATO akceptuje jakéhokoli oprávněného zástupce státu, změna na úrovni reprezentace může být vnímána jako projev vnitřní nejednoty.

Jednostranné rozhodnutí vlády o vyloučení prezidenta z účasti na vrcholném mezinárodním jednání je s tímto principem v rozporu.

Další rovinu představují ústavní zvyklosti. V českém ústavním systému se ustálila praxe, podle níž se vrcholných summitů, zejména bezpečnostního charakteru, účastní prezident republiky. Tato praxe není nahodilá a odpovídá postavení prezidenta jako hlavy státu a symbolického reprezentanta jeho jednoty a kontinuity.

Ústavní zvyklosti, byť nejsou kodifikovány, mají normativní význam. Konkretizují neurčitá ustanovení ústavy a stabilizují očekávání aktérů. Jejich porušení sice není protiprávní v úzkém smyslu, avšak představuje zásah do ústavní rovnováhy a může vést k erozi ústavního systému.

Důsledek střetu

V daném případě je navíc podstatné, že změna reprezentace státu byla důsledkem politického střetu. Tento postup nelze interpretovat jako legitimní výkon pravomoci vlády, ale jako jeho instrumentalizaci k mocenskému účelu.

Takový postup posouvá ústavní systém směrem k ad hoc rozhodování, v němž se ustálené role mění podle aktuální politické konstelace, což oslabuje princip předvídatelnosti a právní jistoty.

Nelze opominout ani mezinárodní dimenzi v širším, nikoli pouze v právním smyslu. Ačkoli NATO akceptuje jakéhokoli oprávněného zástupce státu, změna na úrovni reprezentace může být vnímána jako projev vnitřní nejednoty.

V prostředí kolektivní bezpečnosti, kde je důvěra a předvídatelnost klíčová, může takový signál oslabit vyjednávací pozici státu i jeho reputaci jako spolehlivého partnera.

Účast předsedy vlády na summitu NATO namísto prezidenta není sama o sobě v rozporu s mezinárodním ani vnitrostátním právem.

Pokud je však výsledkem jednostranného a konfliktního postupu, představuje porušení principu spolupráce, narušení ústavní zvyklosti a oslabení institucionální rovnováhy.

V materiálním smyslu ústavnosti tak nejde o neutrální organizační změnu, nýbrž o krok, který může mít dlouhodobé systémové důsledky.