KOMENTÁŘ. Schůzka amerického prezidenta Donalda Trumpa se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem byla popisována jako přelomová, bezprecedentní a jako první krok k bezjadernému Korejskému poloostrovu. Ve skutečnosti však nepřinesla vůbec nic, mimo politických bodů pro její hlavní protagonisty.

Slova o krocích vedoucích k denuklearizaci KLDR obsažená v závěrečné deklaraci USA a Severní Koreje vyslovili bez většího praktického významu již Kim Čong-unovi předchůdci, a to například ve Společné deklaraci o denuklearizaci Korejského poloostrova, kterou uzavřely Severní a Jižní Korea v roce 1992.

Severokorejský režim se však svých jaderných zbraní nikdy vzdát nemůže, protože v takovém případě by mu takřka nic nezbylo. Díky jaderným zbraním je hráčem světové politiky, udržuje si přízeň Číny a Ruska a v neposlední řadě dosáhl faktického uznání nejmocnější zemí světa, Spojenými státy americkými.

Kim Čong-un při svých úvahách o nutnosti jaderného odzbrojení může vycházet z několika historicky ověřených předpokladů.

Pes, který štěká, nekouše?

Prvním z nich je, že USA nezačnou se Severní Koreou válku. Nezaútočily na ni v době, kdy KLDR neměla jaderné zbraně a raketové nosiče, a tím méně jsou ochotny uskutečnit útok nyní.

Takový útok si nepřeje ani Jižní Korea, protože by znamenal konec jejího blahobytného života.

Kim Čong-un také ví, že USA se vždy chtějí dohodnout. I když Spojené státy tvrdí, že je nepřijatelné, aby Severní Korea měla jaderné zbraně, je očividné, že tento fakt akceptovaly.

Ačkoli USA uvalují na KLDR ekonomické sankce, vždy nakonec přijdou s nějakou formou dohody. Stejně jako tehdy, když Severní Korea lhala o svém jaderném programu, porušila všechny již uzavřené smlouvy, nebo dokonce provedla zkoušku jaderných zbraní v roce 2006.

Hospodářská situace KLDR není dobrá, ale zlepšuje se. I když sankce Severní Koreu poškozují, Čína stále kupuje korejské uhlí, korejští dělníci posílají domů své peníze z Afriky a Asie a africké země kupují od Severní Koreje zbraňové systémy, často ruské provenience.

Neskončit jako Kaddáfí s Husajnem

Kim Čong-un má také jistě na paměti osud dvou diktátorů, kteří se na nátlak Západu vzdali zbraní hromadného ničení, i osud jejich zemí. Konec Muammara Kaddáfího a Saddáma Husajna, stejně jako vývoj v Libyi a Iráku, pro něj musí být odstrašujícím příkladem.

Jako pochybné se ukazují i záruky západních zemí poskytnuté výměnou za denuklearizaci země. Kim Čong-unovi je jistě známo Budapešťské memorandum, na základě kterého se Ukrajina zavázala vzdát svých jaderných zbraní.

Rusko, USA a Velká Británie pak poskytly Ukrajině bezpečnostní ujištění, zavázaly se respektovat ukrajinskou nezávislost a suverenitu v rozmezí tehdy platných státních hranic, zdržet se hrozby silou nebo použití síly proti Ukrajině a zdržet se použití ekonomického nátlaku na Ukrajinu ve snaze ovlivnit její politické směřování.

Po ruské anexi Krymu se však žádný ze signatářů k naplňování memoranda nehlásí. Chovalo by se ale Rusko vůči Ukrajině stejně agresivně, kdyby byla Ukrajina jadernou mocností?

Hasič Trump

Dalším faktem je, že USA ztrácejí v asijském regionu pozici. Čína je stále silnější a Jižní Korea a Japonsko mohou s Čínou posílit své vztahy na úkor Spojených států. USA si proto nemohou dovolit eskalovat napětí v regionu za situace, kdy na této eskalaci nemá žádný z klíčových hráčů zájem.

Americký prezident se může skutečně pyšnit tím, že utlumil roztržku mezi USA a KLDR, která se v posledních měsících rozhořela. Byla to ale roztržka, kterou svými siláckými vyjádřeními vyvolal z větší části právě Donald Trump.

Výsledek summitu je tedy ten, že Trump uhasil oheň, který sám zapálil. Kim Čong-unovi se schůzkou dostalo mezinárodního uznání na nejvyšší úrovni, kterého nedosáhl ani jeho děd, ani otec.

Zbavil se také otravující kritiky kvůli nedodržování lidských práv a dal příklad dalším diktátorům. Pokud se ocitnou v mezinárodní izolaci, je potřeba si pořídit jaderné zbraně, a dříve nebo později dostanou pozvánku do Bílého domu a možná i Nobelovu cenu míru.