Podmínka pro Michala Kesudise, který na facebooku schvaloval atentát na české vojáky. Vyloučení Daniela Kalendy ze strany lidové za to, že mrtvé uprchlíky nazval lůzou. Nebo snaha odsoudit poslankyni Semelovou za její výroky o Miladě Horákové aspoň k omluvě, když to nejde v trestním řízení. Tři aktuální příklady, které otevírají otázku mezí svobody slova. „Jestliže jsou odpůrci demokracie a hodnot, na kterých demokracie stojí, připraveni na ni útočit, musí být i demokratický režim připraven bránit se těmto atakům, a to v nutných případech i omezením základních práv,“ píše pro HlídacíPes.org advokát Aleš Rozehnal.

Otázka svobody projevu se na první pohled jeví triviální v tom ohledu, že buď existuje, nebo nikoli. Situace však není tak jednoduchá, neboť svoboda projevu má své limity, a to limity vnější, tedy omezení daná zákonnými předpisy, a limity vnitřní, které jsou této svobodě imanentní, neboť svoboda projevu v sobě zároveň zahrnuje i odpovědnost za tento projev. A to odpovědnost nikoli toliko jako morální či filozofickou kategorii, ale odpovědnost jako kategorii právní.

Mezi vnější limity svobody projevu patří zejména ustanovení trestního zákona a trestního řádu, normy týkající se ochrany osobnosti, předpisy upravující obsah reklamy a celá řada norem týkajících se elektronických médií, jako je např. povinnost neohrožovat morální, fyzický a psychický vývoj dětí a mládeže, povinnost vysílat nestranně a vyváženě atd.

Svoboda slova aneb Stíhat, či nestíhat?

Redakce HlídacíPes.org oslovila několik osobností s žádostí o komentář, zda by měli být stíháni lidé za výše zmíněné kontroverzní výroky. A pokud ano, podle jakých kritérií.

Zatím jsme publikovali názory advokáta Tomáše Sokola,  poslance Jiřího Dolejše (KSČM), poslankyně Jany Černochové (ODS) a zástupce ombudsmana Stanislava Křečka.

Na práva prezentovat fakta, názory a obrazy veřejnosti se tak vztahuje celá řada pravidel. Vyjadřování faktů, názorů a ideji oproti představování si jich v individuálním vědomí nebude nikdy zcela svobodné, protože projev může způsobit nenapravitelné škody, např. vyzrazením vojenské pozice, ovlivněním soudu nebo vyvoláním rasové nenávisti.

Omezení svobody slova však musí být formulováno tak, aby bylo dostatečně precizní a umožnilo občanům regulovat jejich chování. I když existuje naléhavá společenská potřeba na zákazu, zákaz musí být adekvátní legitimním prostředkům a státní orgány nesou břímě prokázání dostatečného důvodu pro zásah. Ale pokud je zveřejněno něco nepatřičného nebo nezákonného, ten, kdo tak učiní, musí nést následky svého jednání.

Co je skutečně soukromé?

Na druhou stranu svoboda slova nezahrnuje pouze neútočné projevy, ale i projevy iritující, excentrické, heretické, nevítané a provokativní, které však neprovokují násilí. Svobodu slova, která by byla neútočná, není proč mít. Svoboda projevu znamená svobodu projevu zajištěnou všemi právy proti pomluvě, urážkám, zneužití atd. Znamená tedy svobodu upravenou zákonem.

Limita svobody projevu spočívá mimo jiné ve vymezení toho, co je skutečně soukromé, a co tedy nemůže být zveřejňováno. Úlohou demokratických právních států je toto soukromí chránit. Další limitou svobody projevu je střet tohoto práva s právem na ochranu všeobecných osobnostních práv, zejména právem na čest a důstojnost. Svoboda slova dále končí tam, kde nastupuje zájem společnosti na ochraně základních demokratických principů rovnosti a tolerance.

Žádná norma neodstraní rasismus jako takový

Jak již bylo uvedeno, restrikce svobody slova je možná pouze tehdy, pokud je umožněna zákonem, pokud je to v demokratické společnosti nezbytné a pokud se děje v zájmu ochrany hodnot demokratické společnosti, tedy např. v zájmu na ochranu práv a svobod druhých, případně na udržení morálky.

Žádná právní norma neodstraní rasismus, xenofobii, neslušnost nebo nenávist, neboť ta je v některých lidech zakořeněna, a i tito lidé mají právo na svobodu projevu.

Boj proti nenávistným projevům a tudíž proti zneužití svobody projevu by měl probíhat na jiné než trestně-právní úrovni, a to zejména úrovni edukační. Je totiž možné, že kriminalizace nějakého projevu pouze zakrývá pravou podstatu problému, na který společnost neumí reagovat. Zároveň může taková restrikce původců nenávistných projevů zvýšit jejich radikalizaci a zahnat je do ghetta, což může vyústit v sociální disturbanci.

Obrana musí být stejně silná jako útok

Restrikce svobody slova navíc vedou k pokřivení demokracie, která by neměla konflikty řešit násilně, ale debatou a přesvědčováním. Trestní právo by mělo být až tou poslední možností, jak do svobody slova zasáhnout.

Přesto platí, že omezení svobody slova může v určitých případech ve skutečnosti demokracii posílit. V minulosti se často ukázalo, že odpůrci demokracie dokázali využít demokracii k získání moci a jejímu následnému zničení a demokracie nedokázala tomuto zničení jakkoli zabránit.

Demokracie nemůže být bezbranná, ale musí se umět bránit, což znamená ochranu demokracie před jejími odpůrci i za cenu potlačení základních principů, na nichž stojí. Tato obrana musí být natolik silná, nakolik jsou připraveni demokracii její nepřátelé zničit. Jestliže jsou odpůrci demokracie a hodnot, na kterých demokracie stojí, připraveni na ni útočit, musí být i demokratický režim připraven bránit se těmto atakům, a to v nutných případech i omezením základních práv.