Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Z filmu Já, Olga Hepnarová. Foto: Profimedia
,

Advokátské procesy tisíciletí: smutný osud obhájců K. H. Franka a Olgy Hepnarové

ČÁST PÁTÁ. Známe je z učebnic historie hlavně jako dějepisnou látku. Velké procesy, které doprovázely českou historii, měly ovšem vždy i svou advokátskou a procesní stránku. Pro publikaci HlídacíPes.org Mapa justice deset velkých procesů tímto pohledem popsal advokát Aleš Rozehnal. V závěrečném díle se zaměříme na dva procesy z 20. století – soud s K. H. Frankem a Olgou Hepnarovou. 

Proces s K. H. Frankem (1946)

Soud s nacistickým válečným zločincem K. H. Frankem proběhl před mimořádným lidovým soudem, který soudil v senátu složeném z předsedy, jímž musel být profesionální soudce z povolání, a ze čtyř soudců z lidu, významných představitelů odboje, vězňů koncentračních táborů apod.

Proti rozsudku nebyl přípustný opravný prostředek. Trest smrti se vykonával zpravidla do dvou hodin po vynesení rozsudku. Mimořádný lidový soud mohl rozhodnout, že rozsudek bude vykonán veřejně, v tomto případě mohla být lhůta prodloužena až na 24 hodin.

Po celou dobu řízení trval Frank na tom, že je politický vězeň, že s ním má být takto zacházeno a počítal s tím, že prominentní nacističtí představitelé budou uvězněni na nějakém střeženém místě, kde budou moci žít, obdobně jako Napoleon.

Frankovi byl přidělen obhájce Kamill Resler, jehož rodina byla postižena nacistickou persekucí. Frank se od počátku bránil tím, že jako poslanec Národního shromáždění, zvolený ve volbách v roce 1935, nemůže být trestně stíhán, protože má imunitu a Ústavní listinou z roku 1920 se ke stíhání poslance vyžaduje souhlas sněmovny. Dále Frank prohlásil, že má být souzen Mezinárodním vojenským soudním dvorem v Norimberku, nikoliv československým lidovým soudem. Vznesl také námitku podjatosti vůči všem českým soudcům, protože v českém národě není jediného člověka, který by proti němu nechoval nepřátelství.

Stejnou námitku uplatnil i vůči svému obhájci. Brojil také proti příslušnosti mimořádného lidového soudu a dovolával se zásady nemožnosti odnětí svému zákonnému soudci.

Po zamítnutí těchto spíše procesních námitek započal K. H. Frank s věcnou obhajobou. Sudetoněmecká strana podle něj vždy dělala politiku otevřených dveří, bojovala za právo sebeurčení pro Němce v Československu a v tomto úsilí hledala podporu u svého bratrského německého národa. Podobně jako téměř všichni souzení nacisté veškerou vinu svaloval na Hitlera, Himmlera a Göringa.

Doznal se nicméně k velezradě a plánu rozbít československý stát a připravit pevné základy pro budoucí válečný konflikt. Všechny perzekuce v Protektorátu se dle něho děly na přímý příkaz Hitlera nebo Heydricha. Ohledně lidického masakru si údajně již téměř nic nepamatoval.

Po celou dobu hlavního líčení téměř neprojevoval emoce, pouze při svědeckých výpovědích lidických žen si v jednu chvíli utíral oči kapesníkem.

Obhájce Kamill Resler postavil svoji obhajobu na tom, že se K. H. Frank vždy snažil minimalizovat zásahy Říše do životních práv českého národa, odmítl vznik českých vojenských dobrovolnických jednotek, požadoval stejné potravinové příděly jak pro české obyvatele, tak pro Němce, nesouhlasil s nasazováním českého obyvatelstva k otrocké práci v Říši a usiloval o zlepšení životní situace českých dělníků. Odmítal brát rukojmí a zabránil Hitlerovu plánu popravit třicet tisíc Čechů v době po atentátu na Heydricha, staral se o terezínské ghetto a požadoval, aby bylo pod přímou správou Mezinárodního červeného kříže.


Text vyšel v naší publikaci Mapa české justice. Pořízením publikace podpoříte projekt HlídacíPes.org ZDE.


Největší rozruch vyvolal JUDr. Resler, když navrhnul, aby soud nařídil Frankovo psychiatrické vyšetření. Obhájce tvrdil, že Frankovi chybí soudnost, že není schopen posoudit rozměry vlastního chování stejně jako jednání a lidskost svého národa. Vycházel z ideje, že psychický zdravý člověk si nemůže osobovat právo vládnout despoticky lidem jiných názorů nebo jiné národnosti.

Frank podle něj vůbec nechápal, že důsledná oddanost vůdci, důsledné plnění jeho rozkazů, naprosté podvolení se jeho vůli může odporovat nějakým jiným normám. Tvrdil, že Frank tudíž nemůže být souzen a potrestán za své skutky, protože nechápe dosah svého jednání. Soud tento návrh zamítnul, i když konstatoval, že během přelíčení vznikly určitě pochybnosti o duševním stavu obžalovaného.

JUDr. Resler použil argument nepříčetnosti i v závěrečné řeči, kdy uvedl, že jeho klient si nebyl v době činu vědom, že konal trestnou činnost, protože jednal v dočasném pominutí smyslů.

Po několika minutách porady senátu byl K. H. Frank odsouzen k trestu smrti, který měl být vykonán veřejně. Tajemník obhájce podal žádost o milost kanceláři prezidenta republiky, která byla zamítnuta. Následující den byl rozsudek před zraky přibližně 6 tisíc diváků vykonán.

Pro obhájce Kamilla Reslera nastala krušná doba. Nejen, že mu nebyla vyplacena zákonem stanovená odměna za obhajobu ex offo, ale stal se předmětem dehonestace a nenávisti národa. Postavila se proti němu i advokátní komora, která mu udělila šestiměsíční zákaz výkonu advokátní praxe, který byl následně zrušen. Z advokacie byl však nakonec vyštván a věnoval se jinému oboru.

Proces s Olgou Hepnarovou (1974)

Olga Hepnarová úmyslně vjela nákladním automobilem na chodník do skupiny asi třiceti lidí, v důsledku čehož zahynulo osm lidí a dalších šest lidí bylo těžce a šest lehce zraněno.

V průběhu procesu svůj čin nepopírala a prohlašovala, že po jeho spáchání cítila uspokojení, protože byla od dětství týrána a tímto činem se společnosti pomstila. Litovala pouze toho, že nezabila více lidí a že mezi nimi nebyli i její rodiče.

Její obhájce, JUDr. Otakar Topič, postavil obhajobu na duševní poruše obžalované, resp. její snížené příčetnosti, což však nepotvrdily znalecké posudky. Olga Hepnarová však se svým obhájcem nespolupracovala a prohlašovala, že je zcela duševně zdráva a ze svého činu vinila bezcitnou společnost, kterou se ona sama rozhodla takto potrestat.

Olga Hepnarová byla nejdříve obžalována z obecného ohrožení, nicméně před hlavním líčením byla tato obžaloba vzata zpět a byla podána nová obžaloba pro vraždu. Prokuratura si již tehdy zřejmě vytvářela prostor pro to, aby veřejnost akceptovala popravu mladé, zřejmě duševně nemocné ženy. Zatímco s obecným ohrožením si laická veřejnost spojí spíše nedbalostní trestný čin, vraždu vnímá vždy jednoznačně negativně.

Městský soud v Praze uznal Olgu Hepnarovou vinnou z trestného činu vraždy a odsoudil jí k trestu smrti. Odsouzená soudu poděkovala a vzdala se práva odvolání.

Odvolání za ni podala její matka, ale Nejvyšší soud ČSR rozsudek potvrdil. Případ ještě posuzoval Nejvyšší soud ČSSR, který ho překvalifikoval zpět z vraždy na obecné ohrožení, ale potvrdil trest smrti.

Rozsudek potvrdil i předseda federální vlády Lubomír Štrougal, který rovněž jakožto zástupce nemocného prezidenta Ludvíka Svobody zamítnul žádost matky Olgy Hepnarové o prezidentskou milost.

Přísnost trestu vyvolala značné překvapení a v prospěch Olgy Hepnarové intervenovala například i Gusta Fučíková. Z rozsudku byl očividně zklamán i její obhájce JUDr. Topič, který byl upřímně přesvědčen o tom, že jeho klientka trpí duševní chorobou. Dva roky po její popravě spáchal sebevraždu.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

21 komentářů

  1. petrph napsal:

    Díky i za tuto historickou analýzu, ovšem i na ní se dá dokladovat, jak ta justiční spravedlnost je vlastní vinou složitá, ale i proto velice společensky zranitelná..

    Oba ty případy totiž mají tu základní věci společnou Že obviněným byla jejich vina fakticky prokázána. A že vlastně nic jiného, ani společnost od justice nechce, aby tuto vinu, na základě předložených důkazů posoudila (zkontrolovala důkazy předložené žalobou.
    Protože když o tom mluvíme, i stupeň trestu pachateli (včetně polehčujících podmínek) mají určovat zákonodárci (v trestním zákoníku) a nikoliv tedy svým názorem
    soudci.
    Pokud toto tedy soudci nedělají a odkazují se ještě na další jiná pravidla a svou nezávislost (i tedy svým výkladem zákonů), jejich autorita a nezávislost ve společnosti klesá..
    Jak lze ostatně dokumentovat právě na příkladu s  K.H.Frankem, Jak se totiž dá dohledat, jeho „obhajoba panu doktorovi Reslerovi neublížila, už třeba proto, že byla zbytečná, to že Franka stejně pověsí, „zajistili“ stejně nezávislí soudci.
    .
    Jenomže, jak se dá dohledat. pana Reslera potopilo něco jiného, o něco později se stejnou profesionální vervou hájil u soudu jednoho křivě obžalovaného soukromníka – a to už mu tedy soudruzi neodpustili.
    Ovšem, z té advokátní komory ho nevyhodili ani komunisté, ani estébáci, leč právě že jeho drazí kolegové, kteří už pochopili, kdo v tom režimu určuje tu správnou třídní spravedlnost.. Bohužel, stejně jako většina těch „spravedlivých soudců „pochopila“, že se jim jejich nezávislost „nevyplatí, takže byli náhle velice rychle ochotni a schopni vykládat zákony a vynášet rozsudky , jako se komunistům hodilo. Což tedy lidé viděli také, a také nezapomněli, když titíž soudci pak třeba po sametové revoluci náhle nedokázali odsoudit ani ty komunistické zločince z dob totality..ani většinu těch nových, posametových,,,

    • P. Radosta napsal:

      Jen připomenu známou skutečnost: Čeští právníci mají tradičně HLUBOKÉ povědomí o nejdůležitějších potřebách našeho národa.
      Viz např. hrdinný národní odpor JUDr. Karla Baxy, prvního předsedy čs. ústavního soudu, vůči vykrvování našich modrookých dětí do sionistických macesů.

      Dále viz memorandum československých právníků (a lékařů) z 22. října 1938, požadující omezení počtu cizáků („numerus clausus“) v advokacii a dalších intelektuálních profesích.
      Ano, sionistických právníků, lékařů, inženýrů bylo tehdy podstatně víc, než odpovídalo podílů sionistů na počtu našeho obyvatelstva.

      Dnes se národní práci na konečném řešení této otázky věnuje mj. soudruh a soukmenovec A. B. Bartoš, prezidentem Klausem poctěný hrdým, byť neoficiálním titulem „geniální novinář“.

      Prostě: Čistota – půl zdraví, národní čistota – CELÉ zdraví.

      P. Radosta

      • petrph napsal:

        Vybral jste si hezký příklady, to ano:)
        Nicméně, co si tak pamatuju, pan doktor Baxa, tehdá jako prokurátor ani tak nechránil naše děti před židovskými macesy, jako chtěl aby s dost slabými důkazy porota odsoudila Hilsnera. Takže v žalobě dosti brutálně popsal hypotetický průběh činu, ale o tom že by šlo o židovský maces (s lidskou obětí) pochopitelně ani slovo.

        No a případě druhého příkladu v říjnu 1938, období druhé republiky je natolik depresivní, že se o něm ani v médiích moc nepíše a ani historici se příliš nepokoušejí se ho jakkoliv vykládat.
        Kdyby se to dalo brutálně popsat, hrdinové odtud statečně utekli a ti ustrašení s hrůzou čekali co bude až příjdou Němci. Což se na společnosti podepsalo a to velmi rychle..

        • P. Radosta napsal:

          Hilsnera bylo nutno odsoudit, v zájmu zachování hrdosti našeho národa + života našich modrookých dětí.

          Ano, Hilsner prostě byl PROKÁZANÝM VINÍKEM (cf. příspěvek „petrph“ z 24.7.2021 8:57 http://hlidacipes.org/advokatske-procesy-tisicileti-vyslech-mucenim-ceskych-panu-a-zrada-kozinova-advokata-2/ ) oné rituální vraždy.
          A náš drahý soukmenovec JUDr. Baxa se prostě a neokázale zapojil do našeho tisíciletého zápasu za očistu vlasti – viz jeho boj proti Němcům.
          Ano, naše Ústava byla v dobrých českých rukou i za časů vykořisťovatelské masarykovské republiky, chvála Velebné Matce Přírodě.
          Více zde: http://hlidacipes.org/adam-drda-leopold-hilsner-nebyl-obeti-justicniho-omylu-ale-justicni-zvule/

          „Problém odstranění Němců z českých zemí začali u nás řešit již husité. Byli jsme jejich odkazu dlouho nevěrni, avšak nyní dovedeme jejich dílo do konce a já vás ujišťuji, že se tak stane zcela po husitsku.“ (s.s. Zdeněk Nejedlý, 5. 6. 1945)

          P. Radosta

          • petrph napsal:

            I pokud přijmu svou vlastní definici „prokázaného viníka, tak v případě Hilsnera nikoliv z rituální vraždy, o tom ani pan doktor Baxa v žalobě nemluvil, to bylo dobré už tehdy tak leda pro zbulvarizovaná média, ohlupující tím lidi.
            No a pokud se týká husitů, on to byl taky původně interní teologický spor, ale když už k nám ti přátelští Němci napřed upálilli mistra Jana a později k nám poslali pár křížových výprav, tak jsme je už tenkrát přestali mít rádi….) Jenomže „na odsun“ to ještě fakt nebylo,…:))))

  2. Miro napsal:

    Prečo z Hepnarovej robíte mučedníka?

    • j.pingu napsal:

      .. s dusevni chorobou patrila do blazince, ne na popraviste…
      jenze to ba bolsevik nesmel zneuzivat i ty blazince…

      • jzaborsky napsal:

        S ohledem na to, že se Hepnarová ze svého zvráceného činu radovala a jen litovala, že nezabila víc lidí (včetně svých rodičů), si nic jiného než trest smrti nezasloužila! Ono totiž odpouštět se má až poté, co byla projevena náležitá lítost. To řekl Karel Kryl. A Hepnarová si žádné odpuštění nezasloužila; ani tím, že by byla doživotně umístěna do psychiatrické léčebny, kde by mohla dál páchat podobná zvěrstva a mstít se dále celé společnosti bez rozdílu, což byla zjevně jediná motivace jejího bytí.

        • pingu napsal:

          ..mate malo zkusenosti s dusevnimi chorobami…
          Karla beru jako pisnickare,zpevaka,rebela.
          o jeho kvalitach jako psychiatra,mi neni nic znamo…

      • petrph napsal:

        Asi se domníváte, že každý kdo trpí duševní chorobou,
        a) má tím automaticky trestněprávní imunitu
        b) Musí být uzavřen natrvalo v blázinci.

        Leč není tomu tak. Lidí co mají mentální problémy běhaj po ulicích kvanta. Ale s tím choděj k psychiatrovi ambulantně, a ten jim předepisuje prášky. Na víc ani nemaj nárok, tolik blázinců pro všechny ani nemáme.
        A když pak něco udělaj, tak se pak u soudu velice tvrdě hodnotí zda byli schopný rozeznat nebezpečnost svého jednání i jeho následků. A pokud znalci řeknou že ano, tak maj smůlu…

      • Gustav napsal:

        Ani náhodou, byla to odporná zrůda a nic jiného si nezasloužila. Bohužel dnes už trest smrti není> Protože jsou vrazi jako Stodolovi, Zelenka, Orličtí vrazi a jiní vysmátí v penzionu na doživotí a stojí občany za 10 let 3,6 mil. Kč, které se mohli věnovat na dobročinné účely.

        • Anonym napsal:

          Pane Gustave a jeden z takových vrahů, co páchal od 13 let trestnou činnost a nikdy nepracoval dostal doživotí a jelikož stále tvrdil, že je nevinen, tak mu prezident Zemant nakonec dal milost. Po propuštění z vězení o něm byla napsána kniha a natočen film, za což dostal odměnu cca 5 milionů Kč. Jezdí v Mercedesu a dává přednášky o životě ve vězení.

      • A. S. Pergill napsal:

        Hepnarová byla osobnost opravdu spíš tragická. V podstatě ji duševně zlomily zážitky z předchozího života. Je otázka, nakolik si byla vědoma že to, co dělá, je špatné. Případně, nakolik byl její čin určitou formou sebevraždy (takové činy jsou skutečně popsány v odborné literatuře a např. někteří „střílející vrazi“ do této kategorie patří (doufají, že budou zabiti „v akci“, nebo posléze popraveni).
        Je otázka, zda by pro ni nebyl horší trest, kdyby jí dali milost a na doživotí ji strčili do blázince.

      • A. S. Pergill napsal:

        Určitou analogií Hepnarové byla i skutečná předloha hrdinky filmu Rekviem pro panenku, která vyšla z vězení někdy v 90. letech.

  3. P. Radosta napsal:

    My Češi DOVEDEME věšet, ne že ne!

    Veřejná poprava Němce K. H. Franka ukazuje NÁDHERNĚ naši tradiční českou humanitu, viz záznam: http://vimeo.com/34547053
    O co jde: My Češi, na rozdíl od úpadkových Euroameričanů, popravovaným v oprátce nelámeme vaz (tzv. long drop), kdepak. My sprosté odsouzence PĚKNĚ POMALU dusíme, zavěšené na sloupu, aby jim před očima prošel opravdu CELÝ jejich zločinný život. Tuto metodu jsme převzali z (jinak prohnilého) rakousko-uherského mocnářství, v němž jsme 300 let úpěli, úpěnlivě.

    Ovšem Němec Frank od nás dostal milost: Soudruh popravčí mu – jak vidno od 6:09 – mu vrazil prsty do jeho německých očí a tak ho držel, aby mu kožený obojek PRUDCE stiskl krk.
    Sprosté odsouzené Hepnarová, Horáková a další od nás tuto milost nedostaly, přirozeně.

    Mimochodem: Onen popravčí obojek je tu a tam k vidění na výstavách o naší budovatelské historii. Hlavně, aby se neztratil, abychom podle něho mohli vyrobit spoustu dalších, po našem osvobození od EU a NATO, a následném – nevyhnutelném – obnovení nejvyššího trestu.
    Ano, obnovení našich výdobytků se dozajista dočkáme, jako husa klacku.

    Na shledanou v lepších časech!

    P. Radosta

    • jzaborsky napsal:

      Vážený pane Radosta, hovořit o Hepnarové jako o „sprostě odsouzené“ může jen ten, kdo se s jejím zvráceným činem, jehož tahle bestie ani nikdy nelitovala, zcela ztotožňuje, To si myslím, že o Vás leccos vypovídá; pominu-li Vaše sprosté výpady na adresu českého národu, v nichž byste si s Hepnarovou také v mnohém rozuměl.

  4. RNA napsal:

    Tak konkrétně Olga Hepnarová trpěla komplikovanou duševní poruchou (autismus+schizofrenie). Hezký článek o ní napsal MUDr. Plzák. Její případ je ukázkovým selháním tehdejší české psychiatrie.

    • petrph napsal:

      Tedy, ten článek p. Plzáka jsem nenašel, leč co jsem našel, že on sám tehdy pro soud na Hepnarovou dělal posudek, a jeho result zněl že „. že zcela normální nebyla, ale nemohla být považována za nesvéprávnou“. Což tedy rozhodlo.
      Scizofrenie v tom nebyla (to by jistě poznali), leč současné označení její poruchy jest Aspergerovůj syndrom. Tihle lidé mají skutečně potíže se sociální komunikací, plus nedostatkem empatií, ale to spektrum projevů je dosti široké. A záleží na nich jak se s tím v životě poperou, když o svých potížích vědí..
      Že by to bylo „..ukázkové selhání tehdejší české psychiatrie“ je spíše historický popis tehdejšího stavu psychiatrie. v kontextu celé společnosti. Oni už tehdy o takových případech věděli, ale měli poměrně omezené možnosti, jak je kontrolovat , nikoliv trvale vyléčit, to neumí ani dnes. Na zavření do blázince (dokud někoho nezabijou) to nebylo ani tehdy, ani dnes. Tak leda při včasném rozpoznání jejich problémů, ambulantní kontroly a recepty na tlumící prášky. Pokud k nim ti lidé budou sami z vlastní vůle (neb někoho z rodiny) pravidelně chodit a budou k nim upřímní, a ty tlumicí prášky budou jíst. No a když se podíváme do historie českého zločinu (jak ho třeba vysílal ČRo, ale i pár krimi filmů), tak zjistíme že takto typických byla řada podobných případů, že to ti pacienti nedělali, a psychiatři s tím nemohli nic dělat.
      Btw, v čem je určitá výhoda současnosti že tahle mentální postižení (všeho druhu) se diagnostikují už včas u malých dětí, a péče o ně ve školním věku je součástí mediálně diskutované inkluze. Akurát že se zrovna tyhle případy se nepublikují (to by se asi nelíbilo), tak se pořád mediálně omílají ti geniální chlapečci na vozíku – ovšem těch je z nich mizivý počet …

      • A. S. Pergill napsal:

        Čistě technicky – schizofrenie se v té době objektivně poznat nedala. Práce, kdy u schizofreniků našli změny hladiny a rozložení enzymů v mozkových buňkách se objevily asi 10 – 15 let po její popravě (a je otázka, kdy tyto metody byly dostupné v tuzemsku).
        Do té doby byla diagnóza schizofrenie více-méně subjektivní záležitost diagnostikujícího. Na výuce nás seznámili s pokusem, který někdy v raných 70. letech udělali v USA: Studenti medicíny a psychologie předstírali schizofrenii. Do blázince se dostali všichni a následně nastal velký problém je dostat ven 🙂

        • petrph napsal:

          Ale jistě že duševní poruchy (obecně) nelze ve většině případů objektivně ověřovat, přírodně-vědeckými testy, leč právě a jen odbornou analýzou psychiatra, na základě toho co mu sám vyšetřovaný pacient řekne , o jeho vlastních pocitech, úvahách, myšlenkách , rozhodovacích procesech, jím vnímaných symptomech a podobně. Čili právě proto je předstírání duševních poruch (pokud si předem něco o jeho symptomech přečte), poměrně snadné – ovšem pak zase „vyreklamování“ takového simulanta z blázince velice složité:))

          No a právě v případě Hepnarové, která, jak se dá dočíst, sama symptomy schizofrenie odmítala, si ti doktoři za ni vydedukovat nemohli.

          Btw informace že lze moderně vědecky prokázat schizofrenii je zajímavá, ale pravděpodobně ještě nemá takovou váhu důlazu pro soud.

          Protože v takovém případě bych čekal, že na takové vyšetření bude mít nárok i žaloba, aby jí šlo u obžalovaného i vědecky vyloučit??…

          • A. S. Pergill napsal:

            Někdy po tom roce 1973 byly provedeny první studie, na čerstvých mrtvolách, aby bylo jasno. Odběr příslušných vzorků byl tehdy, a asi je i dnes, neslučitelný s přežitím pacienta. Kdyby jí po popravě odebrali příslušné části mozku a poslali třeba do USA a následně vyšlo, že měla schizofrenii, tak co s tím? Rehabilitovat?
            Faktem je, že její životní dráha není životní dráhou duševně normálního člověka a ani ten autismus to vše nevysvětlí.
            Oproti tomu se narodila v roční době, kdy je riziko narození schizofrenika relativně malé. Je škoda, že nejsou k dispozici údaje o duševních poruchách v rodině.

            Je taky nutné konstatovat, že v tom roce 1973 se rozsudky tohoto druhu a významu tvořily v nejvyšších partajních orgánech a soudce měl pravomoc tak akorát v nich opravit pravopisné chyby, a to ještě ne vždy a ne všechny.
            Škoda taky je, že psychiatři po roce 1989 nezveřejnili, zda a jaký se na ně dělal v této věci nátlak.
            Já osobně bych to řešil asi ve stylu Hlava XXII na ruby, tj. to, že odmítá přiznat příznaky duševní choroby, byť patrně nějaké (dle chování) má, je samo o sobě příznakem duševní choroby 🙂

Přidávání komentářů není povoleno