Ministr vnitra Milan Chovanec je Velkým bratrem za výroky směřující k omezení svobody internetu. Česká pirátská strana demonstrovala 20. února  právě proti snahám regulovat aktivity na síti – vedle Chovancovy snahy o de-anonymizaci přístupu zmiňuje třeba návrhy ministerstva financí, aby byl v souvislosti s loterijním zákonem vytvořen seznam stránek, které bude moci stát cenzurovat. 

Sama pirátská strana čelí trestnímu stíhání za provozování webu sledujuserialy.cz, který sdružuje odkazy na díla chráněná autorskými právy. Kriminalizace odkazů samozřejmě není jedinou třecí plochou, kde liberální prostředí internetu naráží na regulaci.

HlídacíPes.org oslovil pětici expertů z internetové branže a z jejich odpovědí sestavil seznam deseti největších hrozeb pro svobodu internetu. Tady jsou.

1. Populismus a rychlá řešení

Pro příklad není třeba chodit daleko. Jde třeba právě o snahu ministra vnitra nasadit obojek všem uživatelům internetu v situaci, kdy jeho resort neumí nebo nedokáže zasáhnout proti excesům. Chovance k tomu vyprovokovala nemožnost zasáhnout proti rasistickému webu White Media, který zveřejnil ukradené maily premiéra Bohuslava Sobotky.

„Nějaká kontrola typu průkaz totožnosti pro přístup na internet je skutečně zatím spíše nereálná hloupost, na níž se ovšem vzhledem k všeobecnému strachu společnosti ze všeho a všech samozřejmě dají nahnat politické body,“ říká Jan Vobořil, ředitel sdružení Iuridicum Remedium, které v Česku uděluje ceny Velkého bratra.

Psali jsme: Velký bratr 2015: Ministr vnitra Chovanec za snahy omezit internet, policie za plošné šmírování řidičů

Rejdiště zločinců a semeniště zla. Chovanec vyhlásil válku anonymitě na internetu

2. Hloupost a neznalost politiků

Za kombinací hlouposti a neznalosti se ale může skrývat (nebo ji důmyslně využívat) i snaha získat víc informací, chorobná touha ovládat svět. „Z nahánění politických bodů bych zde příliš nepodezíral, body se naháněji na primitivních tématech, internet je příliš sofistikovaný,“ dodává Dočekal.

3. Regulace a cenzura

Je vůbec ještě možné internet považovat za svobodné médium? Dávno ne v takové míře jako dřív, pořád ale jde o nejsvobodnější oblast lidské komunikace.

„Už dnes je zatížen spoustou regulací a omezení, podobně jako jiná media. Stále je ale nejsvobodnějším ze všech médií, což je dobře,“ říká ředitel pro právní a legislativní záležitosti Seznam.cz Michal Feix. Za největší hrozbu považuje bezhlavou snahu přenést na internet omezení z jiných, nedigitálních odvětví. „Při nechápání rozdílností, typicky jako důsledek absence teritoriálních hranic, páchají pak tyto nápady jen větší škody,“ tvrdí Feix.

Mluvčí Pirátů Ivan Bartoš upozorňuje na snahy legislativně upravit cenzuru a přenést ji na poskytovatele služeb. „A to pod záminkou boje proti hazardu, boje proti terorismu, boje proti pornografii, boje proti – vyberte si. Vše se už částečně realizuje. Řada věcí je v jednání a něco zatím v hlavách papalášů,“ říká Bartoš.

4. Data retention

Zatím nedosažitelná cesta k deanonymizaci přístupu k internetu má podle sdružení Iuridicum Remedium řadu výškových táborů, na které už se nyní vyšplhat lze. Takovým příkladem je plošné sledování komunikace, známé jako data retention. „Poslední návrh novely vyhlášky o data retention z dílny ministerstva průmyslu a obchodu směřuje i na cílovou stranu komunikace, kde už minimálně v některých případech lze proniknout i k samotnému obsahu komunikace, což mimochodem odporuje zákonu,“ říká Vobořil.

Překročení hranice mezi ukládáním záznamů o provozu a možností vidět do obsahu je klíčové. Analogicky je to vidět na příkladu odposlechů. Data retention ukládá údaje o tom, kdo, kdy komu volal, kde se při tom pohyboval a podobně. Samotný obsah hovoru zůstává nedostupný a v právních státech k němu represivní složky mají přístup výhradně se souhlasem soudu. To by mohla vyhláška v případě internetové komunikace změnit.

5. Kriminalizace projevů a sdílení

Stíhat nenávistné projevy šířené po síti? Je to dvousečná zbraň a ve veřejné diskusi zatím nepanuje shoda na tom, kde leží míra pro posouzení trestnosti takového jednání. Tápe i policie, která zatím projevy nenávisti stíhá ojediněle a výběrově. Totéž se týká administrátorů diskusí a velkých sociálních sítí.

Vedle toho je zde už zmíněné stíhání pirátské strany za sdílení odkazů. Až dosud Česká protipirátská unie, která trestní oznámení podala, policii předhazovala jednotlivce. Teď proti ní stojí právnická osoba, která se na soud údajně těší. „Namísto středoškoláků se musí lobbisti copyrightového průmyslu vypořádat s politickou stranou, která odkazovací web neprovozovala pro peníze, ale protože jsme přesvědčeni, že odkaz není a nemá být zločin,“ říká předseda Pirátů Lukáš Černohorský.

6. Bezpečnostní hrozby

V legislativním šuplíku vždy leží dostatek návrhů, které mají bezpečnostnímu aparátu umožnit posílení pravomocí na úkor občanských svobod. A čas od času přichází doba, kdy společenská atmosféra skokově umožní jejich přijetí.

Loni byly v Česku posíleny pravomoci tajných služeb, které nově mohou od operátorů požadovat informace o majitelích telefonních čísel a snáze prolomí bankovní a daňové tajemství. Zpřísnění zákonů se projednávalo v době po lednovém útoku na pařížskou redakci časopisu Charlie Hebdo.

Globální bezpečnostní hrozby bývají častým argumentem pro posílení represe, a týká se to samozřejmě i internetu. I když třeba Daniel Dočekal to nedávno v rozhovoru pro HlídacíPes.org označil za absurditu roku. „Ti špatní si ze zákazů nic dělat nebudou a použijí takové technologie, které žádná zadní vrátka nemají. Doplatí na to nakonec jenom ti hodní a hlavně my všichni: ztrátou šance na soukromí a jeho ochranu,“ řekl.

7. Totalitní režimy

Příznivci v lednu zrušené facebookové stránky Islám v ČR nechceme tento krok označují za projev cenzury a někteří z nich na protest odešli na profily na ruských sociálních sítích. Je to do určité míry paradox, neboť cenzura a regulace bují právě v nedemokratických režimech. Třeba v Rusku byla nedávno omezena anonymita u veřejných wi-fi sítí. Tak daleko evropské země určitě nejsou.

„Promyšlená strategie omezit internet či dosáhnout nějakého prospěchu je v Evropě dle mého přesvědčení mizivá. Jsou státy, jako např. Čina nebo Rusko, kde bych to hodnotil obráceně. A sám si kladu otázku, zda není jen věcí času, kdy také u nás v Evropě bude tento poměr obrácený,“ říká Michal Feix.

„V autoritářských režimech potřebují mít pod kontrolou všechno, co jejich občané dělají, proto svým občanům omezují přístup na internet, zakazují konkrétní služby, nebo permanentně sledují obsah a zasahují cenzurními zásahy proti jednotlivcům,“ říká předseda výkonné rady Sdružení pro internetový rozvoj Ján Simkanič. Dodává, že v demokratických zemích bývá za takovými snahami primitivní populistická reakce na potenciální rizika, která však dopadne na většinu populace víc než na ty, proti kterým je namířena.

8. Nepochopení úlohy státu

Stát nemá do internetu strkat nos, zní častý argument. Ale pokud už by chtěl, má dostatek možností, jak ho podpořit, nikoli omezit.

„Bohužel tady opět namísto skutečného rozvoje peníze padají někam směrem ke stávajícím korporacím či jejich vlastníkům, namísto podpory menších, ale dynamičtějších podnikatelů v poskytování služeb,“ říká Pirát Bartoš.

Podle Daniela Dočekala by se stát neměl snažit aktivity na internetu řídit. „Ale pokud chce pomáhat, je zde mnoho možnosti. Nastavení DPH a daňových podmínek tak, aby podporovaly podnikání. Výrazná pomoc s opatřováním peněz na internetové projekty, podpora podnikatelských inkubátorů, peníze na vzdělávání a počítačovou gramotnost,“ jmenuje Dočekal.

Legislativní ředitel Seznam.cz Michal Feix vidí úlohu státu „úplně všude“. Zmiňuje vzdělávání, kde stát může podpořit technické a specializované profese, které digitální firmy potřebují. V oblasti regulace má podle Feixe nastoupit přístup „level-playing field“, tedy snaha regulovat tak, abychom měli v digitálu regulatorní prostředí podobné ekonomikám, se kterými chceme být konkurenceschopní. „V opačném případě naopak vytváříme lepší půdu pro zahraniční subjekty,“ varuje Feix.

Podle Jána Simkaniče digitální technologie sice přinášejí radikálně novou úroveň služeb, proměňují uživatelské návyky, zefektivňují práci a zjednodušují život, na stát to ale klade zvýšené nároky, které si politici neuvědomují, nebo je dokonce ignorují. „I stát je službou občanům a je úkolem politiků, aby tuto službu svým občanům poskytovali v co největší kvalitě, dostupnosti a pohodlnosti. To se v České republice dlouhodobě nedaří, jsme na posledních místech v Evropě v úrovni digitalizace státu,“ varuje Simkanič.

Politici by se podle něho místo regulace měli věnovat rozvoji e-governmentu, který se v posledních letech zcela přestal rozvíjet. „Někdy se však člověk neubrání dojmu, že čeští politici celé věci nejen nerozumí, ale dokonce ji ostentativně ignorují,“ říká Simkanič.

9. Darknet, pornografie, závadný obsah

Tak jako se říká, že bez pornografie by nebylo rapidního rozmachu internetu, je to zároveň zbraň v rukou zastánců regulace. A nejde jen o pornografii, ale o skutečně závadný obsah nebo „temnou stranu“ internetu, tzv. darknet. Možná právě to měl na mysli ministr Chovanec, když mluvil o internetu jako rejdišti zločinců a semeništi zla.

Platí tady ovšem totéž, co pro různé návrhy na zákaz šifrované komunikace nebo omezování přístupu k internetu. „Zločin nepotřebuje darknet, zločinci si vybudují vlastní privátní sítě, o kterých ani darknet nebude vědět,“ říká Dočekal.

Psali jsme: Česká stopa v “temném internetu”: Co Češi hledají na odvrácené straně sítě?

10. Zájem o cenná data

Dokud bude na internetu možné získat cenné datové soubory, informace o chování uživatelů, které navíc poskytují dobrovolně a v nekonečné šíři, bude o ně existovat i zájem obchodníků. Ivan Bartoš upozorňuje, že právě takové snahy mohou být v pozadí „loutkových“ politiků.

„Je to mix těch, co vědí a chtějí internet svázat, a těch kteří tomu nerozumí, ale nechají si od nich radit. Pro první skupinu jsou zajímavá data o lidech a firmách, která chtějí sbírat řekněme politici-podnikatelé a tajné služby. Pro druhou, politici-politici je internet nebezpečný, protože umožňuje kontrolu nad provozem státu, a hlavně má paměť, na rozdíl od voličů,“ říká mluvčí pirátské strany.

Jenže data uživatelé často poskytují bez ohledu na možné následky. „Řada z nás dobrovolně využívá sociální sítě a přes profil, k němuž jsou lidé permanentně přihlášení, se propojuje jejich činnost na internetu do cenných datových setů v rukou soukromých firem, a tím i všech, kteří za tyto datasety jsou ochotni platit,“ dodává právník Vobořil.