Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Petr Havel: Nejde jen o Šumavu. „Zelené dobro“ a lobbisté proti zájmům lidí i krajiny

 -   - 

krivoklatsko Zdroj Autor: borshop via Foter.com / CC BY

KOMENTÁŘ. Současná novela zákona o ochraně přírody a krajiny? Nejvhodnější reálné stanovisko k ní je: Než špatná novela, to raději vůbec žádná, píše ve svém komentáři pro HlídacíPes.org agrární analytik Petr Havel.

Klasický tuzemský zastírací manévr při tvorbě legislativy – totiž vytrhnout z kontextu jeden atraktivní problém, který překryje podstatu navrhovaných řešení, se týká také v současné době projednávané novely zákona o ochraně přírody a krajiny.

Podoba Národního parku Šumava, stejně jako dalších národních parků v Česku totiž není tím rozhodujícím a pro celou společnost plošným rizikem, pokud se prosadí verze tlačená poslanci parlamentu.

Člověk, součást přírody

Klíčovými faktory je zcela něco jiného. A sice protiústavnost návrhu, který umožňuje změnu zonace (míry ochrany) také v chráněných krajinných území bez souhlasu vlastníků, narušení relativně rovnovážného stavu v dělených kompetencích týkající se krajiny mezi ministerstvem zemědělství a ministerstvem životního prostředí (MŽP) ve prospěch MŽP, a snaha o unifikaci národních parků jejich „sesypáním“ do jednoho zákona nerespektující jejich jedinečnost a identitu.

Základní filosofickou otázkou pak je, zda-li člověk je nebo není součástí přírody, přičemž je jasné, že člověk součástí přírody vždy byl, je a bude, a na tom nic nezmění ani zákony MŽP.

Není přitom sporu o tom (nebo by být nemělo), že je i z vědecko-výzkumného hlediska vhodné, aby i v naší zemi existovala území, v nichž bude příroda ponechána samovolnému vývoji (bezzásahová území). Diskutovat lze jen o tom, jak by měla být velká.

Vzhledem k tomu, že stávající národní parky tvoří jen 1,5 procenta území ČR a zóny nejvyšší ochrany ještě méně, neměla by se zřejmě tato území redukovat. To ale neznamená, že se na taková místa nikdy nedostane kromě vědců a ochránců přírody běžný člověk. Na světě je – nebuďme hrdopyšní – mnohem více mnohem přírodně cennějších území, přesto je tam lidem v nějakém specifickém režimu, obvykle s průvodcem, vstup umožněn.

Lobbistické zájmy

Základní podstata zákona, k jehož novelizaci fakticky neexistuje kromě lobbistických zájmů žádný fatální důvod, se týká chráněných krajinných oblastí a obecně všech území a lokalit v nějakém režimu ochrany v Česku. Novela nebývalým způsobem rozšiřuje možnost zvýšit míru ochrany území plošně kdekoli v ČR, což může omezit a také omezí život občanů a rozvoj obcí nejen v národních parcích.

Lze jen připomenout, že chráněná území se nacházejí na mnohonásobně větší ploše, než představují národní parky. Opět je nutné poznamenat, že cenná území je jistě správné chránit, a často skutečně více než dosud.

V okamžiku, kdy taková kompetence bude ale výlučně v gesci MŽP a organizací ochránců, z nichž mnozí navzdory své image a nadšení o složitých interakcích organismů v přírodě mnoho nevědí, stačí v příslušné lokalitě doložit existenci jakéhokoli chráněného živočicha nebo rostliny, a v dotčeném místě skončí nebo bude zásadně omezena jakákoli lidská činnost.

Celá společnost tak bude vazalem environmentálních nadšenců, kteří to mohou myslet s ochranou přírody i dobře, jenže bez dalších celospolečenských souvislostí, včetně žádoucího rozvoje venkova a jeho identity.

Zmíněné „sesypání“ všech stávajících národních parků do gesce jednoho zákona je právě příkladem popření identity parků, z nichž každý se nachází ve zcela jiných geografických, klimatických i biodiverzitních podmínkách. To je však také popřením obvyklého argumentu ochránců, kteří pestrost krajiny (správně) obhajují.

Na řadě je Křivoklátsko

Teoreticky lze sjednocovací zákon považovat za snížení byrokracie, ve skutečnosti je to ale jinak. Jednotný zákon totiž výrazně zjednodušuje vyhlášení jakéhokoli dalšího národního parku na území ČR kdykoli a kdekoli, přičemž první na řadě bude jistě uvažovaný Národní park Křivoklátsko, k němuž novela zákona vytváří legislativní alibi.

Lze jen připomenout, že drtivá většina obcí na Křivoklátsku park odmítá a poukazuje na skutečnost, že uvedené území je již dnes chráněno dostatečně celou řadou ochranných režimů, včetně Lesnického parku Křivoklátsko.

Ne že bychom v naší zemi neměli již nikdy žádný národní park vyhlásit. Snahy o rozšíření území ochrany přírody ostatně v minulosti ČR deklarovala i na mezinárodním poli, na půdě Mezinárodního svazu ochrany přírody. Každý ale jistě chápe, že je složitější učinit tak v případě národních parků samostatným zákonem, než prostřednictvím bianco šeku v uvažované podobě zákona na ochranu přírody a krajiny.

Pokud se týká současné novely, pak nejvhodnější reálné stanovisko k ní je: „Než špatná novela, to raději vůbec žádná“.

O autorovi

Autorem článku je Petr Havel

Agrární analytik, novinář na volné noze se zaměřením na zemědělství, potravinářství a životní prostředí.

Komentáře

Komentářů (6)
  1. Karel Novotný napsal - dne 23.2.2017

    Promiňte, ale nějak jsem pořád nepochopil, kdo by měli být oni tajemní zlí lobbisté a jaké zájmy by měli sledovat. Zákon žádné “organizace ochránců” nebo “environmentální nadšence” nezná, mluví o pravomocích MŽP, což je logické – kdy jiný by měl stanovovat zonaci?

    • PP napsal - dne 24.2.2017

      Odpověď na vaši první větu zní: ČSSD, ODS, SPO, KSČM a přidružení podnikatelé a prezidenti. Stačí to sledovat.

  2. sandy napsal - dne 24.2.2017

    S našimi ochrannými zónami v Národních parcích je jeden velký problém – nikdo nikdy nestanovil co je původní a co je výsledek smrkových plantáží po Švarcenbercich , Lichštajnech , Německých rytířích , církvi a dalších velkých majitelů kteří vytloukli původní zalesnění při počátcích průmyslové revoluce v 19. století a původní porosty nahradili rychle rostoucími smrkovými plantážemi a tyto plantáže nyní chráníme jako národní poklady -kdyby po polomech a kůrovcových kalamitách nejen v Národních parcích , ale i ve státních lesích byla povinnost obnovit původní složení , tak by to pro přírodu v ČR byl lék

    • ČERT napsal - dne 24.2.2017

      Já bych řekl, že alespoň určitý pokus o stanovení toho, co je “původní”, tu je. Podle jednoho údaje (dosažitelného třeba i na Wikipedii) totiž skutečně původní prales zahrnuje v ČR jen asi něco přes 920 ha. Jinak, s tím “vytloukáním” nejpůvodnějšího zalesnění se samozřejmě začalo už mnohem dříve než s počátky průmyslové revoluce v 19.století – i když to 19. nebo spíše už 18.století se často označuje jako počátek (ale také by mě nepřekvapilo, kdyby prvopočátky sahaly ještě hlouběji do minulosti) těch “smrkových plantáží”, o kterých také píšete a které skutečně nejsou v naší přírodě přirozené. Ale jistá tendence k vysazování listnatých stromů, tj. snaha aspoň zčásti se přiblížit původnímu složení, tady už také po desetiletí je.

  3. Vyskočil napsal - dne 24.2.2017

    Víte,já jsem ten článek nečetl,jen titulek.Tolik bojujeme o Přírodu,ale je pozdě.Bojujete o Šumavu,ale celosvětově lidstvo boj o návrat k přirozenosti Zeměkoule dávno prohrálo a ten boj se ani nesnaží podstoupit.Proto tu Šumavu můžete zachránit k pokoukání jen jsoucím.Pro budoucí ustoupí stejně jako amazonské pralesy.Ten radikální řez lidstvo ke své záchraně neudělá.Pro požitkářství s úsměvěm na rtech oddělá i sebe.Říká se,že sebevrah se v okamžiku smrti usmívá.

  4. sasek napsal - dne 6.3.2017

    ” A především z mezinárodního pohledu nelze nepřipomenout zajímavý fakt. Banka JP Morgan vyřadila nedávno ČR z kategorie vyspělých zemí a posunula nás do rozvíjejících se „emerging markets“.”

    Jasně že plošné kácení a následné zpracovávání zvl. tvrdého dřeva na dřevěné uhlí v milířích začalo mnohem dřív pro potřeby hutí (ať sklářských nebo metalurgických). Proto máme v naší zemi tolik obcí s příznačnými názvy Žďár, Hutě apod. O vzniklé holiny se asi nikdo nestaral a byly ponechány přirozené obnově náletovými dřevinami, z nichž nejrychleji se šíří jehličňany.