Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Knížka, kterou by si měl přečíst Miloš Zeman

 -   - 

5299266366_0b6c8ae172_oAutism” Autor: hepingting

Dva studenti (16 a 17 let)  zpovídají ředitelku svého gymnázia. Výsledkem je knížka o soužití těch “normálních” s žáky s handicapem. Přečíst by si ji měl i prezident Miloš Zeman.

“Když jsem na počátku září (1999 – poznámka redakce) poprvé vstoupila do jedné z prim, seděl v první lavici chlapec s dospělou osobou, která mi vzápětí sdělila, že je jeho osobní asistentka. Nikdo z vedení školy mě na takovou situaci neupozornil, nikdo neproškolil, nikdo nesdělil, jaké obtíže má, ale říkala jsem si, že to tak asi bude normální. Od počátku bylo ale jasné, že chlapec nebude “běžným žákem”. Při hodině se choval zvláštně. Klepal do lavic, tloukl do nich hlavou, cucal tužky, kružítko, občas vydal nějaký nestandardní zvuk. Přesto jsem si řekla, že to nějak půjde, protože ostatní děti se chovaly, jako by se nic zvláštního nedělo. A ono to i přes nejrůznější drobné i větší potíže šlo…”

Takto hned v úvodu knihy “A proč ne?” vzpomíná na své učitelské začátky Jitka Kendíková, ředitelka pražské Základní školy a Gymnázia Jiřího Gutha-Jarkovského. Zmiňovaný žák byl chlapec s poruchou autistického spektra, slovy starších kolegyň ze sboru “ten Rainman”.

Kniha je unikátní tím, že jde o pravděpodobně první obdobný počin založený na “nebývale otevřeném rozhovoru ředitelky školy se svými studenty” (tak zní ostatně i podtitul knihy).

Ptají se a diskutují žáci Jan Mazel (17 let) a Adam Sládek (16). A diskutují se věci, o kterým sice vychází mnoho expertních i metodických publikací, ale málokdy se dopřává sluchu těm, kterých se to nejvíce týká – studentům a jejich kantorům. Řeč je o studentech, handicapovaných, dlouhodobě nemocných, sportujících, z ciziny i těch studujících v zahraničí. Vždy otevřeně a na dřeň.

Díky Miloši Zemanovi a jeho exkurzu do oblasti školství v tuto chvíli samozřejmě rezonují především pasáže týkající se koexistence studentů “normálních” a postižených. Pro osvěžení paměti citujeme prezidentův autentický výrok: “Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapovány, měly být umisťovány do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba.”

Kendíková ani její studenti nemalují realitu narůžovo. To ostatně ukazuje i úvodní citát a kniha dále obsahuje i historky podstatně “drsnější”. Přesto Kendíkovou vedená škola ročně přijme 2 až 4 studenty s poruchou autistického spektra, kteří se vzdělávají společně s ostatními. S Milošem Zemanem se ona, studenti Mazel, Sládek a desítky jejich spolužáků, kteří přišli v pondělí na křest knihy, rozhodně neshodnou.

A jak končí příběh “toho Rainmana”?  O osm let později mladý muž úspěšně odmaturoval. To už byla Jitka Kendíková ředitelkou obou škol majících v názvu jméno propagátora sportu a spoluautora olympijské charty.

Zájemci o další informace nejen o knize mohou pokračovat sem

O autorovi

Autorem článku je Ondřej Neumann

Komentáře

Komentářů (3)
  1. udegej napsal - dne 30.1.2015

    Taky jsme měli spolužáka Ratajíka, který hned v prváku spoluzakládal Leninský svaz mládeže.
    Byli celkem tři členové, ale podnik neměl dlouhou životnost.
    Na chmelové brigádě jsme za pochodu zpívávali podle dobového hitu
    Rata rata rata tátá
    Rata rata rata jík.

    Učitelé nám to v té podivné době rádi tolerovali.
    Dnes můžou šestnácti a sedmnáctiletí kádrovat ředitelku.
    Pokrok nelze zastavit.

    Pámbuví kde je mu konec.
    Chytrý moc nebyl, ale cílevědomý ano.

  2. petrph napsal - dne 31.1.2015

    Ach jo, ach jo, i tady. Měli bych si ujasnit k čemu by tato současná vyprovokovańá celospolečenská diskuze měla sloužit. Tedy zda:
    a)Na několika happy příbězích prokázat že Zeman nemá pravdu. nebo
    b) Zjistit v objektivní pluralitní diskuzi zda je taková široká integrace postižených dětí (všech druhů) do škol nejen žádoucí ale i vůbec možná.
    K tomu bodu a)-uvědomme si že to co řekl prezident Zeman bylo pouze vyslovení jeho názoru, a žádný zákaz integrace postižených dětí (tam kde to má smysl) ani nenařizuje ani nenavrhuje.
    K bodu b)-chtělo by to konečně trochu objektivních čísel, rozepsat kolik takových dětí po republice je,jakých postížení a taky jakých stupňů postižení. A taky jestli je reálné aby stát dal pro každého z nich do školy asistenta-pokoušel jsem se o nějaké odhady a vychází mi to na desítky miliard korun ročně.Mimochodem jaký je třeba stav připravenosti škol-kolik z nich je (aspoň pro potřebu těch tělesně postižených) bezbarierových. Kolik z těch škol má speciálně vyškolené učitele pro práci s těmito dětmi (nedávno se psalo o tom že školství naopak tyto učitele se speciálním vzděláním propouští s odůvodněním že nemají dostatečné pedagogické vzdělání).
    Tož tak, objektivní pluralitní diskuzi o řešení závažného problému se nebraňme, ale další bezúčelný díl kopání do vlastního prezidenta už přestává ztrácet vtip…

  3. olga napsal - dne 1.2.2015

    Zastávám názor Miloše Zemana. Společná třída je neštěstím pro zdravé i nemocné. Zdraví i nemocní dosáhnou výsledků u obou případů podstatně horších. Jen tak z dlouhé chvíle jsem doučovala žáka, který měl už na základní asistenta. Žák se mi jevil jako velmi bystrý, ale velmi pomalý. Bylo mu 10 a neznal abecedu. Nepropadal. Vždy prošel. To nebudu řešit.
    Ovšem. On procházel. Měl přece asistenta. Jiný odmaturoval. Měl přece asistenta. Ovšem? Nebudu hodnotit. Nestavíme něco jako Potěmkinovy vesnice?