Britové utekli z prohrané bitvy, Evropa hledá nové lídry

Napsal/a -pes- 28. června 2016

5. DÍL SÉRIE BREXIT. Šok, který Britové způsobili svým rozhodnutím dát Evropě vale, inspiroval mnohé kontinentální politiky k silným slovům o restartu. Otázkou je, zda unijní moloch dokáže rozvratného potenciálu brexitu využít. Pravděpodobnější je, že nikoli, a že se tak britské “ne” Unii stane pro obě strany – a potažmo svět jako takový – další systémovou komplikací či překážkou. Shodli se na tom publicista a konzultant Roman Chlupatý, hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská a politický geograf Michael Romancov. Nabízíme vám jejich základní teze průběžně doplňované o expertní hlasy.

Teze 1:

Žijeme v době, kdy se starý řád – pro někoho neřád – mění v něco jiného, nového. Otázkou je, jestli s tím brexit úplně souvisí. Možných faktorů, které způsobují globální tektonické pohyby, je totiž daleko více a jsou i často silnější. Z pohledu Evropy je nicméně určitě odchod Británie významný. Celá konstrukce, na které Unie spočívala, totiž dostala velmi tvrdou ránu. Můžeme jen doufat, že se ta nakonec stane lekcí, z níž se EU poučí. Jaká bude skutečnost, to se dnes neví, což jen ilustruje současný nárůst nejistoty, která svět už tak dusila. Opět přitom platí, že není jasné, nakolik se i napříště stane brexit zdrojem celosvětové nejistoty a nakolik bude pouze regionální záležitostí či šokem. Je nicméně faktem, že stabilita či nestabilita globálního celku úzce souvisí s (ne)stabilitou jeho jednotlivých částí; a z evropské perspektivy je brexit skutečně rána.

 Teze 2:

Je těžké si představit, že se politici, kteří léta fungují v zajetých kolejích, přes noc změní a začnou fungovat lépe. Slova o tom, že je k něčemu vůle, slýcháme v Evropě léta. Restart Unie, o kterém se po brexitu mluví, tak chce nový typ (politických) lídrů. V Evropě přitom tací jsou: Už dnes jsme mohli mít Evropskou komisi, v jejímž čele by stál Tony Blair a jejímž “ministrem zahraničních věcí” by byl Carl Bildt. Jinými slovy, je kam sáhnout. Otázkou je, jestli na národních úrovních bude vůle skutečně silné hráče pustit do čela. (Obáváme se, že ne, ale snad se pleteme.) Jistým signálem v tomto smyslu by přitom mohly být už různé nadcházející národní volby, například do Evropského parlamentu, které by mohly ukázat nespokojenost lidí se stavem a směřováním Unie a jejich ochotu navolit nové politiky se schopností a vůlí něco měnit.

 

 Teze 3:

Brexit z určitého úhlu pohledu připomíná útěk z prohrané bitvy. Británie se snažila v rámci EU prosadit své zájmy. Občas se jí to dařilo, ale s příchodem finanční krize jakoby její vliv oslabil a Londýn se dostal do izolace. Tu řešil pasivitou a přístupem “vše, co je špatné, přichází z Bruselu.” To vyvrcholilo odchodem z EU a novým uspořádáním, které je pro obě strany prohrou respektive horší. Britové mluví o norském, švýcarském nebo tureckém modelu vztahu s Unií, ale ty v ničem nedávají větší pravomoci a naopak berou přímý přístup na vybrané trhy. Nejblíže k představám Londýna je turecký model, ale ten by znamenal ztrátu volného přístupu finančních institucí na vnitřní evropský trh (v případě jejich vstupu by se pak stejně musely řídit pravidly EU). Co tedy odchodem Britové získají? Jen iluzorní pocit svobody… 


Předchozí díly série:

Vícerychlostní Evropa by přiblížila naše platy německým. Ale…

Miloš Zeman jako eurofederalista zklamal. Stejně tak další lídři

Brexit očima psychiatra: Špatných zpráv je moc, roste strach narušující psychiku společnosti

3-2-1 Brexit aneb Co čekat v případě britského útěku ze společné Evropy

Diskuze očima Romana Chlupatého

Rozhodnutí (těsné) většiny Britů dát společné Evropě vale způsobilo výraznější šok, než by dlouhotrvající a nezpochybnitelné signály o blbé náladě elektorátu ospravedlnily. Naopak následné turbulence odstartované kompletním rozpadem britské politické scény v důsledku “ano” Brexitu jsou na místě a pochopitelné. Drtivá většina expertů i laiků totiž sázela na to, že robustní, léta kultivovaná a povětšinou kulturní britská politika zafunguje jako tlumič poreferendových vášní; což potvrdily i komentáře v rámci Alter Eko diskuze. Měla to být opuštěná Evropa, kdo se v případě Brexitu otřese v základech, často dodávaly tyto hlasy.

Realita všedního dne(ška – zítra může být například kvůli italským bankám nebo Řecku vše zase úplně jinak) je odlišná. Zatímco hrdý Albion implodoval a záchranné práce zatím příliš nepřesvědčily – viz. komik Johnson na místě ministra zahraničí –, Evropská unie zvládá předpokládaný odchod významného člena s relativním klidem. Pochopitelně, chtělo by se dodat, vždyť rozbouřené globální hospodářské a politické vody už z definice musí lépe zvládat sedmadvacítkový tanker než malý, jednokomorový člun. Otázkou je, co bude dál.

Evropa si totiž užívá poklidné plavby navzdory – a nikoli díky – dění na kapitánském můstku. Bezvládí, které tam vládne, ostatně reflektovala i většina Alter Eko komentátorů. Pro ně, podobně jako pro mě, je tak klíčové, zda Brexit něco změní či nikoli. (Dosavadní vývoj moc nadějí nedává…) Pokud eurobabylon ani po brexitovém políčku nenalezne společnou řeč, není mu nejspíš pomoci; současná klidná plavba je pak vzhledem k neobratnosti kolosů všeho druhu, v jejichž případě se čelem vzad počítá na desítky kilometre, potažmo léta tlachání, jen předzvěstí blížícího se nárazu. Britové jsou na tom v tomto smyslu lépe.

V případě (v historickém kontextu dnes už neVelké) Británie dnes nepochybně platí, že bude hůř. Jisté není jen to, na jak dlouho. Současný politický guláš, který rychlé jmenování nové ministerské předsedkyně jen stěží samo o sobě vyřeší, v kombinaci s nejistou dobou vyjednávání budoucího vztahu s nejvýznamnějším hospodářským a politickým partnerem (uraženým a přitom v pozici síly), příliš velkou naději na čistý řez nedává. Na druhou stranu nicméně právě nastoupená cesta interního a externího politického očistce zřejmě přispěje k tolik potřebnému rebalancu a restartu britské ekonomiky i společnosti. Jistě, podobně jako v případě (ne)sjednocené Evropy ani v případě tohoto procesu není úspěch zaručen. Relativní malost a homogenost jasně definovaného politického celku – v porovnání se supranárodním startupem – nicméně Londýnu hraje do karet.

Sečteno a podtrženo, navzdory zklidnění tržních turbulencí to nejtěžší – a z hlediska budoucnosti nejdůležitější – na Evropu i Británii čeká. Záchranné týmy na obou březích La Manche přitom mají úkol o to komplikovanější, že pracují pod tlakem epochálních tektonických pohybů, které mění zažitá pravidla hry v globální politice i byznysu. I proto mělo – a v principu stále má – mnohem větší smysl fungující (!) unijní partnerství. Povídejte to ale neakceschopným politikům nebo populistickým loutkám, které se chystají svézt na vlně brexitových emocí…

Rozhovor Romana Chlupatého s Helenou Horskou a Michaelem Romancovem si můžete poslechnout zde.

  • VŠO
  • Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR
  • Asociace exportérů
  • akcente 20
  • EGAP
  • ERSTE
  • Save & Capital
  • Akademický holding
  • HAYS
  • zet
  • Trade News
  • Investiční web

4 komentáře

  1. Taoiseach napsal:

    ad 1) Tvrdá rána? – Vypadne stát, který byl celou dobu napůl vevnitř a napůl venku.

    ad 2) Restart nepotřebuje nové politiky. Stačí, že vypadne stát, který všechny změny blokoval. Vzpomeňte si na fiskální kompakt.
    Do čela se může už příští rok dostat Emmanuel Macron…
    „…volby … Evropského parlamentu, které by mohly ukázat nespokojenost lidí … a jejich ochotu navolit nové politiky…“ – Nespokojenost už předloni vynesla do EP nové politiky (UKIP, FN, 5 Stelle). Kromě nadávání nepředvedli nic.

    ad 3) Celkem souhlas, až na to, že pro EU to takovou prohrou není. V globální porovnání lze za jednu ekonomiku považovat stejně spíš eurozónu než celou Unii. A pro eurozónu se nic moc nemění.

  2. Němec napsal:

    Tak si začínám myslet, že EU se nikdy nemůže dohodnout protože těch úředníků je hodně a navíc ještě není vyřešen jeden problém a už naskakuje další. Lidem se něco nalhalo, zatajilo a teď už nejsou potřeba . Teď to bude zase souboj bank. Podle mne dobrý projekt EU skrachoval. Nejrozumnější by bylo přiznat si vlastní vinu /EU/ a vrátit se na začátek.

  3. Filip Přibáň napsal:

    V posledních měsících sílí tlak na změny v EU. Názory politiků na budoucnost Unie se různí. Někteří politici prosazují reformy, které by měly změnit fungování a pravomoci EU, jiní prosazují vyšší míru integrace. Pak ovšem sílí i význam politiků, kteří svou rétoriku postavili čistě na kritice EU, popř. dokonce požadují vystoupení svých zemí z Unie. Své chyby EU samozřejmě má, ale problém spočívá v tom, že tito politici většinou nemají vlastní řešení (např. Nigel Farage) a situaci tak mohou spíš destabilizovat. Dokonce i v zemi jako je Česká republika, pro kterou by výstup z EU byl jednoznačně nevýhodný, se čím dál častěji skloňuje výraz Czechzit. Nezbývá tedy než doufat, že se v budoucnosti dostanou k moci konstruktivní politici a nikoli populisté. Výsledky předvolebních průzkumů jsou ovšem v mnoha zemích těsné a díky současnému turbulentnímu vývoji se tak těžko dá něco dopředu predikovat.

  4. Eva Zamrazilová napsal:

    To, že se Eurozóna ocitla v pasti eura, mělo zásadní dopady na posilování umělého integračního úsilí. Kompenzace bolestivé vnitřní devalvace jižního křídla byla je a bude finančně náročná pro zbytek eurozóny. Ten na oplátku tlačí na vyšší kázeň a regulaci. To využívají nadnárodní autority k posilování své role a hlásají, že jen hlubší integrací a vyšší centralizací vede cesta k prevenci krizí a budoucí prosperitě. Regulační tlaky se ovšem týkají i zemí neplatících eurem jako je UK a osm dalších. Bruselské akce pak přirozeně vyvolávají reakci, odpor roste nejen v zemích neplatících eurem, ale polarizují se i občané  eurozóny, protože ani mnoho z nich si hlubší integraci a více regulace nepřeje. Šance na vyšší flexibilitu EU se otevírají, ale musejí se tvrdě a bez emocí odpracovat.

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies