facebookový profil Miloš Zeman - prezident České republiky,

Zeman vs. vláda, díl šestý: Jak změnila přímá volba český ústavní model?

Napsal/a Pavel Hasenkopf 13. srpna 2019

Když už jsme se dostali až sem a podrobili český ústavní systém tak rozsáhlému zkoumání, byť kvůli jednomu dílčímu problému, byla by škoda nepokusit se celý výklad uzavřít nástinem současného českého ústavního modelu a jeho fungování poté, co byla zavedena přímá volba prezidenta republiky.

Nyní je snad již nepochybné, že zavedení přímé volby prezidenta bylo zcela zásadním krokem s nepřímými dopady na podstatu celého českého ústavního systému.

Česká republika i nadále zůstává parlamentní republikou; nikoli proto, že si to někteří politici přejí, ale proto, že stále splňuje její základní definiční znak, že vláda musí mít důvěru parlamentu, v českém případě Poslanecké sněmovny.

Nezmutovala však do podoby poloprezidentského systému (jak bylo vysvětleno v pasáži o poloprezidentském systému, on sám je jen mutací parlamentního systému, a oba jsou na hony vzdáleny systému prezidentskému: v parlamentním systému hraje prim parlament, v poloprezidentském hraje prim prezident, v prezidentském jsou si parlament a prezident rovny).


Právník Pavel Hasenkopf napsal pro HlídacíPes.org už dříve sérii textů, které analyzovaly situaci kolem rozhodnutí  prezidenta Miloše Zemana nejmenovat premiérem navrženého ministra zahraničí. Situace je obdobná té, která nyní panuje kolem sporu o odvolání ministra kultury Antonína Staňka. Texty proto nyní připomínáme. 


V čem se po zavedení přímé volby prezidenta liší český ústavní systém od poloprezidentského? Rozdíly existují v rovině ústavněprávní i v rovině politické.

V ústavněprávní rovině:

– za prvé a především, český prezident nemá možnost libovolně rozpustit Poslaneckou sněmovnu; poloprezidentský systém totiž často vede k dvojvládí, kohabitaci, kdy prezident musí spolupracovat s vládou, která mu politicky nevyhovuje, protože vláda, která by mu vyhovovala, by nezískala parlamentní většínu – tomu prezidenti v poloprezidentském systému čelívají vypsáním předčasných parlamentních voleb, ve kterých doufají ve zvolení takového parlamentu, který by dal důvěru vládě podle jejich politického gusta, popř. mohou učinit tématem parlamentních voleb nějaké své vlastní politické téma a učinit je fakticky referendem o své vlastní politice; tuto možnost český prezident nemá – smí rozpustit Poslaneckou sněmovnu jen za podmínek, které v praxi takřka nenastávají, rozhodně ale nemá právo rozpustit Sněmovnu proto, že mu nevyhovuje její politické složení;

– za druhé, český prezident zůstal politicky neodpovědný (což je ovšem poměrně snadno překonatelná překážka);

– za třetí, český prezident nemá právo předsedat vládě (na rozdíl od československých prezidentů); ani to by nebyla zásadní překážka, protože na premiéra může silný exekutivní prezident potenciálně pohlížet jako na jakéhosi svého náměstka pro řízení vlády.

Další zásadní rozdíly jsou v politické rovině:

– za čtvrté, přímá volba prezidenta v České republice není důsledkem hluboké politické krize, v jaké se octla Francie ve druhé polovině 50. let. Zatímco ve Francii byla poptávka po silném politickém vůdci a nová ústava byla ušita na míru gen. De Gaullovi v podstatě podle jeho zadání, v České republice byla přímá volba zavedena jako vějička pro voliče, přičemž se nepředpokládalo, že volič bude nějak zásadně míchat kartami. Zatímco Francouzi věděli, do čeho jdou, v České republice se jen pár jednotlivců zoufale chytalo za hlavu; v České republice v souvislosti se zavedením přímé volby prezidenta neproběhla žádná společenská změna, nedošlo jako ve Francii k „revoluci v hlavách lidí“, lidem to bylo jedno;

– za páté, první přímo zvolený český prezident není generál de Gaulle, nechová se prezidentsky, nadto jeho schopnost vytvářet si zbytečně a snad i záměrně nepřátele, rozdělovat společnost a vyvolávat vůči sobě nenávist často až hysterickou je jen obtížně překonatelná; on sám sobě je tak brzdou, aby mohl plně využívat své pravomoci a být „národním vůdcem“, protože národní vůdce potřebuje všeobecnou politickou podporu a ne se stát sám předmětem politického boje.

 

 

Před rokem 2013…

Je jedno, jak současný český ústavní systém jednou nazvou akademici a jestli pro něj zřídí nějakou extra škatulku, říkejme mu klidně čtvrtprezidentský systém. Podstatné je, že až do roku 2013 fungovaly tyto základní mocenské vztahy:

1. Lid volil Parlament,

2. parlament volil prezidenta, který mu však nebyl odpovědný,

3. prezident jmenoval vládu,

4. vláda byla odpovědná Poslanecké sněmovně a musela tedy mít její důvěru,

5. premiér se stal prostředníkem mezi prezidentem a ostatními členy vlády (novinka zavedená od roku 1993).

Protože prezident si byl vědom, že je produktem parlamentu a nadto není nikomu odpovědný, musel se při výkonu svých pravomocí, jinak poměrně širokých, držet zpět a v podstatě nemohl sám vstupovat do politiky vyjma období, kdy neexistovala sněmovní většina určující vládu. Proto začaly být jeho pravomoci vykládány restriktivně, proto se začalo říkat, že prezident své pravomoci má vykonávat čistě formálně a z vůle vlády, nikoli iniciativně. Kdyby své pravomoci prezident aplikoval bez ohledu na vládu, pak by mohl snadno sklouznout do pozice sice ještě ne diktátora (na to by jeho pravomoci nestačily ani při tom nejextenzivnějším výkladu), ale osoby, která svých pravomocí používá zcela libovolně a politicky bezohledně, bez politického kontextu, bez politické opory, bez politického mandátu, bez legitimity, čistě podle svého osobního politického gusta.

Politickou legitimitu propůjčovalo prezidentovým rozhodnutím až jejich souznění s politickými vizemi vlády, tedy to, že vždy byly vykonávány na doporučení nebo alespoň se souhlasem vlády a že žádnému vládnímu doporučení si žádný prezident nikdy nedovolil v zásadních věcech nevyhovět, a i když šel někdy do sporu, nakonec vždy ustoupil (např. v případě Lisabonské smlouvy).

Na tomto místě je třeba vysvětlit, že (v právu obecně) existuje zcela zásadní rozdíl mezi doporučením a návrhem: doporučení svazuje politicky, ale právně je bezvýznamné, prezident na jeho základě vůbec nemusí začít konat. Návrh je právní úkon, kterým navrhující přebírá právní iniciativu a de iure spouští proces, na jehož konci je prezidentovo rozhodnutí, popř. odmítnutí návrhu. (Šachovou terminologií řečeno, pokud vláda prezidentovi něco doporučuje, pak ho vyzývá ke hře a čeká, zda prezident hrající bílými výzvu přijme a udělá nějaký první tah; ale tam, kde vláda něco navrhuje, sama hraje bílými; pro nešachisty: první táhne a hru vždy zahajuje bílý.) (i)

Po roce 2013…

Od roku 2013 platí tyto mocenské vztahy:

1. lid volí Parlament,

2. lid volí i prezidenta, který však není nikomu odpovědný,

3. prezident jmenuje vládu, ale

4. vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně a musí mít její důvěru,

5. premiér je stále prostředníkem mezi prezidentem a ostatními členy vlády.

Prezident přímou volbou získává politický mandát srovnatelný s mandátem Parlamentu jako celku. Zatímco dříve prezident stál mezi Poslaneckou sněmovnou a vládou, dnes vláda stojí mezi prezidentem a Sněmovnou. Odmyslíme-li si jeho politickou neodpovědnost, odpadly důvody, proč by prezidentovy pravomoci měly být vykládány restriktivně, odpadly důvody, proč by se prezident při jejich používání měl držet zkrátka a v podstatě by nikdy neměl ignorovat vládní doporučení a měl by bez dalšího vyhovět všem vládním návrhům (včetně návrhu premiéra na jmenování určité osoby ministrem). (ii)

Český prezident v rámci exekutivy může hrát roli vládního protihráče. Nemůže ale hrát svoji vlastní politickou hru, prezident nemůže být politickým vůdcem, protože nenese politickou odpovědnost a nemá možnost rozpustit ze svých vlastních politických důvodů Poslaneckou sněmovnu. Neměl by tedy jít do pozitivního právního sporu s vládou, protože nemůže prosadit nějaké své rozhodnutí proti vůli vlády (iii) a politickou porážkou by tratil na politické autoritě. Může však vládu korigovat tím, že nevyhoví nějakému jejímu doporučení či odmítne nějaký její návrh. Jinými slovy, prezident a vláda jsou nyní v pozici, kdy mohou svá rozhodnutí vzájemně blokovat – ten, kdo se snaží prosadit nějaké rozhodnutí proti vůli druhého, tahá za kratší konec provazu, ten, kdo nějaké rozhodnutí proti vůli druhého učinit odmítá, tahá za delší konec provazu. V nově nastaveném českém parlamentním systému prezident začal suplovat jinak prakticky neexistující dělbu moci: zatímco dosud měla reálnou moc jen lidem zvolená Sněmovna, resp. sněmovní většina a jí vygenerovaná vláda, nově má faktickou a srovnatelnou moc i lidem zvolený prezident, který vládu podřízenou sněmovní většině jmenuje a je schopen ji v dílčích věcech brzdit. V případě rozporu se sněmovní většinou se prezident může stát zastáncem a ochráncem politické menšiny.

V českém ústavním systému to není novinka, že máme ústavní pojistky spíše zabudovány uvnitř jednotlivých mocí než mezi nimi vzájemně: Senát se snaží kontrolovat Sněmovnu, Ústavní, Nejvyšší a Nejvyšší správní soud se rovněž „hlídají“ navzájem, a nyní tedy může podobný vztah reálně existovat i uvnitř exekutivy – lze si dovolit říci, že českému „ústavnímu pořádku“ je vlastní konzervativní zásada, že je lépe neučinit žádné rozhodnutí než učinit špatné rozhodnutí, resp. že zásadní politická rozhodnutí se mají opírat o maximální možný konsensus(iv) V anglosaských zemích je jiným projevem tohoto přístupu, jehož účelem je dosažení maximální politické stability a právní jistoty, precedenční právo.

Pasivní, nebo aktivní prezident?

Česká ústava tedy vlastně umožňuje každému prezidentu, aby si na začátku svého mandátu vybral z dvou možností:

může být prezidentem pasivním, své pravomoci využívat jen formálně a i nadále hrát dosavadní roli instituce, která vstupuje do hry jen v situacích, kdy neexistuje vládní většina, s cílem ji co nejrychleji nalézt, a ve všem ostatním poslušna vlády (s tím, že bude obtížněji vysvětlovat svým voličům, proč něco učinila, ač měla možnost to odmítnout), nebo

může být prezidentem aktivním, své pravomoci využívat beze zbytku a hrát roli instituce korigující vládu: může např. odmítnout sjednat nějakou velmi spornou mezinárodní smlouvu.

Existuje zde ale jeden limit: nelze hrát dobře obě role současně, resp. nelze mezi nimi plynule přecházet; prezident by se měl rozhodnout, zda bude prezidentem pasivním nebo aktivním, protože bude-li střídavě obojím, přestane být předvídatelným a důvěryhodným. A ideálně by toto své rozhodnutí měl budoucí prezident učinit ještě v průběhu své předvolební prezidentské kampaně, sdělit je voličům a nechat je otestovat testem voleb. Ano, může se stát – a v slabé verzi se to vlastně už stalo – že otázka, zda má být prezident aktivní nebo pasivní bude jedním z ústředních témat přímé prezidentské volby.

Lze si představit dvojí možnou právní argumentaci proti nastíněnému pojetí aktivního prezidenta, argumentaci ústavními zvyklostmi a argumentaci prezidentovou neodpovědností.

Nezávazné zvyklosti

Argumentovat ústavními zvyklostmi je naprostý právní nesmysl, a to ze tří důvodů:

zvyklosti nejsou na rozdíl od právního obyčeje právně závazné; zvyklost je tradice, zvyklost znamená, že nějaké chování je dlouhodobě opakováno (zřejmě proto, že pro jednajícího je užitečné ho opakovat); ale zvyklosti chybí to, co z ní teprve dělá právní obyčej, a to všeobecné přesvědčení o právní závaznosti nějaké zvyklosti, tj. že nějaké chování je nejen opakováno, ale že je dodržováno, protože je považováno za povinné; samy spory o naše ústavní zvyklosti jsou dokladem toho, že toto všeobecné přesvědčení chybí, že jde o přesvědčení jen určité části politiků a akademiků, proti kterým stojí řada jiných politiků a akademiků, kteří jsou přesvědčeni o opaku; (v)

– i kdyby přesvědčení o všeobecné závaznosti tzv. ústavních zvyklostí či některých z nich panovalo, na výsledku by to nic nezměnilo, protože nežijeme v anglosaském systému a náš ústavní pořádek s žádnými zvyklostmi ani obyčeji nepočítá, a to navzdory osobní slabosti některých již zesnulých soudců Ústavního soudu a profesorů občanského práva pro anglosaský právní systém (kterou si dovolím sdílet);

zavedením přímé volby prezidenta se změnily ústavněprávní okolnosti, v jejichž kontextu tzv. ústavní zvyklosti fungovaly: pokud někdo žije v tropech a má celoživotní zvyklost chodit co nejúsporněji oblečen, pravděpodobně tuto svou zvyklost opustí poté, co se přestěhuje k polárnímu kruhu.

To, že se něco ještě nikdy nestalo není samo o sobě právním důvodem k tomu, aby se to nesmělo stát. Vše je jednou poprvé.

Zbývá poslední bod: co s prezidentovou neodpovědností?

Za prvé, již jsme si řekli, že to s ní v minulosti nikdy nebylo zvlášť žhavé – prezidenti Masaryk a zejména Beneš – byť v mimořádné situaci za Druhé světové války – nejenže neměli problém zasahovat do politiky, ale občas ji i vytvářeli. Beneš si i v prezidentské funkci např. zachoval zcela mimořádný vliv na zahraniční politiku a nikdo si mu nedovolil připomenout, že je politicky neodpovědným prezidentem a měl by se podřídit svým nástupcům ve funkci ministra zahraničních věcí.

Za druhé, právě platná Ústava už od roku 1993 dala prezidentovi, byť neodpovědnému, řadu funkcí, které nepodléhají kontrasignaci, tudíž nikdo za ně striktně vzato nenese politickou odpovědnost …

A za třetí a především, jedna věc je být politicky neodpovědný de iure a jiná věc je cítit se politicky odpovědný de facto. V okamžiku nějaké hlubší politické krize, v okamžiku společenské poptávky po silném prezidentovi, učiní-li nějaký kandidát součástí své prezidentské předvolební kampaně slib, že se bude cítit všem (nejen svým) voličům politicky odpovědný z výkonu své funkce a bude-li následně zvolen, stane se via facti z třetího odstavce článku 54 mrtvá litera Ústavy.

Předpokládám, že prezident, který by byl takto zvolen, by vzápětí prosadil ústavní reformu, která by mu umožnila být skutečným politickým vůdcem, tj. v první řadě si prosadí možnost rozpouštět Sněmovnu podle své politické úvahy a svých politických priorit, a ve druhé řadě prosadí vyškrtnutí ústavního článku o své neodpovědnosti. Anebo si rovnou prosadí ústavu zcela novou, protože politická atmosféra mu to umožní.


Poznámky:

i Vláda pochopitelně může činit jen takové návrhy, ke kterým má ústavní či zákonnou pravomoc. Proto zní mimořádně diletantsky, když někdo např. v souvislosti s prezidentovými kontrasignačními pravomocemi podle čl. 63 odst. 1 Ústavy mluví o vládních návrzích.

ii Nicméně návrhu premiéra na odvolání ministra je prezident povinen vyhovět, protože mu to výslovně nařizuje čl. 74 Ústavy, který je lex specialis vůči čl. 68 odst. 5 Ústavy, a ten je zase speciální normou vůči čl. 62 písm. a) Ústavy. (Platí, že speciální norma má přednost před obecnou normou téže právní síly; příklad: svítí-li na křižovatce červená, řidič musí zastavit, i když je jinak na hlavní.)

iii Viz výklad o tom, jak se z kontrasignace coby nástroje právní kontroly prezidenta stal nástroj politické kontroly prezidenta vládou (v pasáži „Kontrasignace“ shora).
iv Ústavním pořádkem se podle čl. 112 Ústavy rozumí Ústava, Listina základních práv a svobod a ústavní zákony, čili normy téže právní síly na samé špičce právní pyramidy, někdy se používá prostě pojem „ústava“ (s malým počátečním písmenem), protože sám pojem ústavní pořádek je podle všeho slovakismus a příhodnější by bylo použít pojem „ústavní řád“ (právní řád > právny poriadok > ústavny poriadok > ústavní řád).
v Právní obyčej je snad nejstarší typ právní normy, který byl vlastní většině souborů norem od nejstarších dob, je to předchůdce precedenčního práva i právních kodifikací. Některé kodifikované právní systémy zašly až tak daleko, že právní obyčej ze sebe vykázaly a jako formu práva zakázaly (tento termín se používá vždy v singuláru, protože se jím rozumí masa všech současně platných nepsaných závazných zvyklostí, podobně jako pojmem „zákon“ se často rozumí masa všech platných zákonných ustanovení). Tam, kde se obyčeje uznávají, se může jejich úprava případ od případu lišit, zde vycházím z pojetí mezinárodního práva, které tzv. mezinárodní obyčej (international custom) uznává za právní formu rovnocennou mezinárodním smlouvám a vyžaduje pro uznání nějakého chování za obyčejové dva znaky: 1. usus longaevus, dlouhodobé nepřetržité užívání, tedy že jde o zvyklost, a 2. opinio necessitatis, tj. všeobecné přesvědčení o právní závaznosti daného chování. V případě sporu o to, zda nějaké chování je či není součástí obyčeje je pak třeba prokázat obě složky.
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

8 komentářů

  1. Ondřej Dvořák napsal:

    Nejlepší právní rozbor, který je v současné době k dispozici. Někdy si autor protiřečí, ale v celku jde o objektivní a nezaujatý výklad. Nevím o žádném dalším ústavním právníkovi, který by Ústavu vykládal takto nezaujatě a dovolím si říct správně. Některé pasáže jsou více přáním než faktem, např. definice návrhu, který dnes není pojímán výhradně coby nabídka s možností rozhodovat, je naopak v některých případech vykládán jako pokyn anebo zadání, které se má bez dalšího vykonat. Formální logik z toho pociťuje vnitřní zkraty, je mu to proti srsti, ovšem poptávka po takovém výkladu je velká a proto je přijímán a prosazován. Jestliže by zmíněná definice platila, prezident by např. směl odmítnout rozpustit sněmovnu dle čl. 35 odst. 2, přestože ji rozpouští na návrh třípětinové většiny poslanců. Prezident, při konzervativním gramatickém výkladu je silnou pojistkou proti rozkladným tendencím ve vládě i v parlamentu. Smí vzdorovat při snaze o odvolání ministra, a smí dokonce vzdorovat i při snaze o sebe rozpuštění sněmovny. Má v tomto smyslu silné „negativní“ pravomoci, nedisponuje vlastní iniciativou, avšak o to silněji může určité procesy zastavovat.

    Líbí se mi také připomínka toho, že ústavní zvyklost není závazná. To je obecně sdílený omyl, který v praxi znamená, že máme-li prezidenta, jenž dlouhou dobu neuplatňuje všechny své pravomoci, nejde do konfliktu, kdy by odmítal např. „vyhovět návrhu“, může to vyvolat mylné zdání, že je návrhu vyhovět povinen. Jde o jakési zvykové zkreslení obsahu práva.

    • petrph napsal:

      Máte pravdu. Zejména když píšete že „. prezident má v tomto smyslu silné „negativní“ pravomoci, nějaký proces zastavovat. Nebo přesněji prodlužovat, než dojde k nějaké lepší dohodě. Ani v případě Staňka neřekl přímo že ho neodvolá, leč pouze prodlužoval jednání.
      Zatímco pokud by prezident aktivně provedl /nařídil nějaký úkon, ke kterému neměl z Ústavy pravomoc, byla by jeho vina zřejmá, a byla by přímo povinností Ústavního soudu tento protiústavní úkon co nejrychleji zpětně zrušit.
      Věc druhá, pokud píšete že „ústavní zvyklost není závazná“, tak jistě. Ta se použije, pokud se na ní znovu shodnou nějací ústavní činitelé. /Je třeba pozoruhodné, že na oposmlouvu se nikdo jako na ústavní zvyklost neodkazuje a nevyžaduje jí :)))
      V čem může být háček, pokud se jedna strana nějakého politického sporu té ústavní zvyklosti dožaduje a druhá jí odmítá. A pokud tento spor řeší Ústavní soud, tak se může stát, že pokud nemá jiné , silnější zákonné hledisko, v čí prospěch spor rozhodnout, mohl by použít jako pomocný argument právě onu ústavní nezvyklost. Neboť, jak známo, Iura novit curia, čili soudce ten spor nějak vyřešit musí a nemůže říct „Já nevím, tohle ˇustava neřeší, nějak se dohodněte, nebo si střihněte:))
      Mimochodem, tím se zase dostáváme k výkladu pravomoci soudce. Nelze apriori předpokládat , že soudce soudí spravedlivě podle zákonů, leč pouze že má z ústavy pravomoc svymi rozsudky rozhodovat spory – ať je ten rozsudek spravedlivý, nebo ne :(((((

      • Ondřej Dvořák napsal:

        Prezident Zeman svoji pravomoci rozuměl tak, že může odvolání pozdržet po libovolně dlouhou dobu, jelikož není stanovena lhůta. Můj názor je takový, že teoreticky pozdržovat může, ale nemusí, protože může, smí a má návrh rozhodnout, nikoliv „na návrh“, návrh rozhodnout, tj. rozhodnout o návrhu a dle toho jednat, tzn. smí návrh odmítnout a tím věc uzavřít. Oficiálně návrh odmítnout a ministra neodvolat. Potom nemusí věc prodlužovat, aby docílil stejného výsledku. Návrh je dle mého názoru bez výjimky vždy nabídkou alternativy, v tomto ohledu jsem „gramatický fundamentalista“.

        Co se týče zvyklosti, zvyklost není pramenem práva, proto se na ni nelze nijak ohlížet „když jde na lámání chleba“, naše právo je právo pozitivistické a platí co je psáno, nikoliv co je zvykem. Proto, kdyby došlo k Ústavní žalobě, kompetenční žalobě ohledně odvolání ministra Staňka, jestli mají Ústavní soudci stejný smysl pro gramatickou jednoznačnost výrazu navrhne, rozhodli by věc ve prospěch prezidenta, jelikož z návrhu nelze usuzovat na povinnost. U Ústavního soudu by možná, netuším jaká je tam skladba názorů na tuto otázku, došlo k názorovému rozštěpení, kde by proti sobě stáli soudci hájící názor předsedy Rychetského, a názor stojící na gramatickém výkladu. V tomto smyslu je běžné vyhovění odvolávání ministra na návrh ústavní zvyklostí, není však skutečným zdrojem práva když by došlo k soudnímu sporu, v takovém případě by soud ke zvyklosti nesměl přihlížet, protože české právo zvyklost nezná coby oficiální pramen práva.

        • Ondřej Dvořák napsal:

          Abych byl přesnější, smí návrh i ponechat nerozhodnutý, čímž de facto návrh zamítne. Ústavní zvyklostí by řekněme mohlo být, o návrhu rozhodnout, aby věc byla postavena na jisto, zejména s ohledem na jistotu ministra, který by v případě nerozhodnutého návrhu byl vlastně v trvalé „podmínce“, kdy by prezident návrh měl v záloze a rozhodl se jej přijmout později. V případě ministra Staňka by zřejmé, že prezident jej chce ve funkci zachovat, takže zde onen argument nejistotou neplatí. Bylo by řekneme vhodné věc uzavřít jedním ze dvou způsobů, a neponechávat návrh „otevřený“, čímž by si prezident v otázce konkrétní osoby vlastně rozšiřoval svoji pravomoc v tom smyslu, že by návrh kdykoliv mohl použít později, bez iniciativy patřící předsedovy vlády. Potom by se mohlo stát, že by se prezident rozhodl vyhovět návrhu, který by předseda vlády již nepovažoval za aktuální, možná by s ním dokonce po změně názoru nesouhlasil, a chtěl ministra zachovat ve funkci. Jenže to je taková úplně teoretická situace, ke které by pravděpodobně nedošlo, a když ano, pak by prezident pravděpodobně respektoval nový názor a umožnil předsedovy vlády zpětvzetí návrhu.

        • petrph napsal:

          Děkuji za popsané názory. Když jsem o tom přemýšlel, uvědomil jsem si nakonec, v čem je zásadní rozpor – ústavodárci dostatečně neoddělili politickou moc zvolených politiků od jejich úřední pravomoci. Což byla ovšem hrubá chyba – protože úředně by se dalo očekávat i vyžadovat, že politici ve funkci nejvyšších státních činitelů budou jednat dle článku 2, odst 3 Ústavy „..Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“ Zatímco, z hlediska politické moci se dalo poměrně jistě odhadnout, že i v těchto funkcích proti sobě povedou tvrdý politický boj ve stylu udeř jak můžeš..
          Konkrétně tedy – v případě ústavou či zákonem předepsaných návrhů. To prosím není žádná nabídka, to je návrh přímo předepsaný Ústavou či zákonem . (V některých případech je to přímo povinnost státního činitele takový návrh podat.) Jenomže – dalo by se ústavně usuzovat že takový státní činitel ten svůj návrh podá jen v odůvodněných a nezbytně nutných případech, které si zdůvodní. A zdůvodnění „a kromě, toho, já jsem vedoucí“ nestačí. Ale i naopak, prezident (nebo v jiných případech jiný státní činitel) by měl takový návrh přezkoumat z hlediska jeho legitimity a vhodnosti pro stát ( z 
          z hlediska zmíněného článku 2.3) A samozřejmě, pokud tímto přezkumem dojde ke zjištění, že to zdůvodnění je nedostačující, má právo ho odmítnout.
          Něco jiného samozřejmě je, pokud se politici přetahují o moc a ty návrhy jsou oboustranně motivovány ve smyslu „ty seš z jiný partaje, tak ti to bloknu“. S tím bohužel žádný ústavně právní výklad nic neudělá, oba vědí že pokud se nedohodnou (dříve nebo později), tak to vyústí do rozvleklé vládní krize, která může jednoho či oba politicky zničit. Taková politická hra na kuřátko–
          Nevím, zda je takový výklad dostačující.

          Mimochodem, dosti složitá je pak úloha Ústavního soudu, protože ten by se vůbec neměl míchat do politických sporů – ale řešit právě jen použití té ústavně – úřední pravomoci. A k tomu mu často ani sebelepší právní výklad Ústavy nedostačuje, čili pak se musí rozhodovat soudci jen dle vlastních názorů. a třeba dojít při hlasování k rozdílným právním závěrům…

          • Ondřej Dvořák napsal:

            V těch pravomocech je zmatek protože ústavodárce něco chtěl a něco jiného napsal. Vycházím z češtiny, z prostého jazyka, ve kterém návrh znamená něco nabízet, a předpokládá se, že ten, komu je činěn, o něm rozhodne. Ten, kdo psal ústavu, z tohoto českého slova, udělal jeho opak, protože je použil coby „formální“ návrh, ve skutečnosti však příkaz. Můžeme tomu říkat český právní Babylón, zmatení jazyků, anebo Orwellova nová řeč, ve které návrh znamená příkaz. O příkazu se nerozhoduje, ten se plní, a takto chtějí moderní zákonodárci používat návrh, přestože v české řeči je to slovo znamenající, co jsem již napsal. Když to řeknu lidově, je to právní prasečina. Licoměrnost vnesená do zákona, kdy „návrh“ je pouze napsán, ve skutečnosti je myšlen příkaz. Zákon se tím stává nesrozumitelný, nejasný, sporný. Sporný jen zdánlivě, protože zákony se primárně vykládají dle svého gramatického významu, a proto dovozuji prezidentovu pravomoc, či právo, návrh zamítnout. Ta plyne z přirozenosti toho slova.

            Když zákon říká, že prezident odvolá, jestliže to navrhne předseda vlády. Je třeba vykládat tuto větu tak, že návrh vždy ze své přirozenosti obsahuje právo adresáta o něm rozhodnout, a prezident člena vlády odvolá jestliže to navrhne předseda vlády, a nepsaná část: prezident návrh odsouhlasí. Tato nepsaná část vyplývá ze samotného výrazu navrhne, který neznamená přikáže, zadá, anebo určí, či rozhodně o tom.

            Článek tudíž stanoví pravomoc prezidenta vetovat odvolání, dokonce nestanoví ani nějakou podmínku „důvodného odvolání“, důvodnost svého rozhodnutí prezident nemusí dokládat, dokazovat. Může důvody uvést, a nemusí, a když je neuvede, odmítnutí návrhu tím není zneplatněno.

            Článek říká, že k odvolání na návrh předsedy vlády, činí jej prezident, a ve své nepsané části, vyplývající z použitého výrazu, rovněž říká, že odvolání může být prezidentem odmítnuto, zamítnuto, jinými slovy, návrh odmítnut. Kdyby se návrhu předsedy vlády „muselo“ vyhovět, přestával by touto povinností být návrhem, stal by se příkazem, a ustanovení by se dostalo do vnitřního rozporu, jelikož hovoří o návrhu.

            Je to v podstatě otázka po tom, jestli chceme, aby čeština zůstala češtinou a význam slov nebyl obracen výkladem ve svůj opak, protějšek. Návrh a příkaz jsou svými protějšky ve smyslu, že návrh rozhodnutí přímo umožňuje, a příkaz nikoliv. V tomto smyslu jsou tato dvě slova svým logickým protikladem, a ústava vytváří situaci, kdy zvolený výraz „používá“ ve svém logickém protikladu. Takový výklad by neměl být připuštěn, a výraz navrhne by měl být vykládán tak, že tu existuje právo, pravomoc o něm rozhodnout.

            Slovo „odvolá“ proto není bezpodmínečným důsledkem návrhu, je možností, která nastává tehdy, jestliže je návrh prezidentem schválen.

  2. petrph napsal:

    No, ano – ústavně – formálně je to popsáno precizně, leč právě toto v krizových momentech systém zablokuje. Protože – a nikoliv že “ vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně a musí mít její důvěru“ – ono je to přece napsáno dále „..sněmovní většina a jí vygenerovaná vláda“, tedy spojení moci parlamentu a vlády (zákonodárné i výkonné) – této síle moci ani prezident obvykle neodolá (ani Klausovi ani Havlovi se to myslím nedařilo).
    Ovšem, jiná situace je pokud je vládně-parlamentní koalice menšinová – potom síla prezidenta skutečně roste – ale jak vidno, ani ta nestačí k nějakému prosazení, pouze se tím celý systém blokuje..
    Ovšem věc druhá – je nutné připomenout že když se od roku 2013 změnila volba prezidenta, tak její navrhovatelé, vůbec nezanalyzovali o tom kdo tím prezidentem může být. Když si uvědomíme, že hned v první volbě byl jedním z vážných kandidátů , pan Schwarzenberg, toho času předseda vládní strany, tak je asi mohlo napadnout, že to s nezávislostí takového prezidenta může být na levačku..
    Ovšem, i naopak prosazovat do funkce prezidenta naprosto bezvýznamného člověka z akademických kruhů (viz profesor Drahoš) s nulovými politickými zkušenostmi a schopností politického vyjednávání, s nulovou politickou zodpovědností, by taky nemuselo pro tento stát dopadnout dobře…

    • ČERT napsal:

      Ale k té druhé věci… On tady byl tehdy také kvůli tomu přijat nový Zákon o volbě prezidenta republiky (275/2012 Sb.). Zatímco předtím v praxi byli všichni ti kandidáti nominováni nebo podpořeni nějakými politickými stranami nebo hnutími, tak to pravidlo, že kandidát potřebuje navržení minimálně ze strany 20-ti poslanců nebo 10-ti senátorů, anebo kandidovat může vlastně každý, kdo splňuje podmínky a sežene si podpisy min. 50 tisíc voličů, to tady platí až právě od té přímé volby, na základě toho zákona. A samozřejmě, jak potom lidé volí, tak volí…
      Když připomínáte toho Schwarzenberga, tak ve druhém kole prezidentské volby v roce 2013 bylo přece jedním ze Zemanových hlavních hesel „Stop Kalouskovi na Hradě“ (určitě v souvislosti s tehdy známým stupněm společenské oblíbenosti jmenovaného Schwarzenbergova spolustraníka). A Zemanův protikandidát ve druhém kole volby z roku 2018, Drahoš, byl asi opravdu, jak naznačujete, v tomhle směru případem vlastně do jisté míry opačným.

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama